Autorka: Jane Scovellová
Originální název: Oona, Living in the Shadows, Warner Books, New York, 1998
Vydáno: Ikar 2001Žánr: Biografický
Těšila jsem se, až knihu dočtu a pustím se do psaní nějakého souhrnného názoru, protože ta kniha byla do určité míry značným zklamáním. Jenže teď jsem dočetla poslední řádky a nějak se nemůžu rozhoupat a vzpomenout si, co že jsem to chtěla psát.
Proč jsem vzala knihu do rukou
Už to budou dva roky, co se mi poprvé do rukou dostal Můj životopis od Charlieho Chaplina, a doslova mě pohltil. Ještě na střední jsem nemohla Chaplina a jeho pitomé grotesky ani vidět. Přišly mi hloupé, ubohé, trapné. Jeho kniha mi o něm prozradila dost na to, abych v jeho filmech objevila tu druhou, daleko hlubší vrstvu. A to už vůbec nemluvím o snímcích jako Moderní doba a Diktátor, kde se to jen hemží společenskými reflexemi.
Něco mě ale v jeho životním příběhu upoutalo víc než jeho tvorba. A to jeho poslední, čtvrté manželství s Oonou O’Neill, dcerou dramatika Eugena O’Neilla, který za své dílo dostal Nobelovu cenu. Kdykoliv jsem pak na jméno této ženy narazila, bylo doprovázeno dovětkem o jejím otci. Jako by to bylo to nejpodstatnější. Chaplinova čtvrtá žena, dcera dramatika O’Neilla.
Možná i kvůli téhle záhadě „proč je to tak podstatné“ jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že existuje i Oonin životopis. Chtěla jsem vidět z jejího úhlu manželství s filmovým králem, chtěla jsem vědět, kdo byla zač ta žena, která dokázala zkrotit i někoho, jako byl Charlie Chaplin. A tak jsem se s velkými nadějemi pustila do čtení.
Zeširoka, zeširoka
Rozčarování přišlo brzy. Autorka pojala Oonin životopis jako výlet do středověku, takže své vyprávění zahájila u Oonina dědečka z jedné strany, z druhé strany, o babičkách a tetičkách a strýčcích, než se pomalu a velmi nemotorně prokousala až k rodičům, Eugenovi a Agnes. Navazovalo rozprávění o jejich předchozích manželstvích a předchozích dětech, které už konečně aspoň trochu vykreslovalo něco zajímavého pro Oonin život, ale po tom sáhodlouhém úvodu to ještě víc unavovalo.
Konečně se narodila Oona, jako mladší ze dvou dětí, která z tohoto svazku vzešla. V tu chvíli začalo být čtení aspoň trochu zajímavější, protože jsem se konečně dostala k postavě, o kterou mi celou dobu šlo, takže jsem překousla i náhlé odbočky a výlety k dalším postavičkám, které už tak záživné nebyly a bývalo by se dalo o nich zmínit jen okrajově v pár větách, možná odstavci.Autorka bohužel neodkázala udržet nit. Nebo se ji možná naopak snažila udržet tak tvrdošíjně, že se pak zbrkle vracela a doplňovala informace, které předtím vynechala, případně se náhle objevovala fakta, o kterých do teď nebyla zmínka. Orientovat se zejména v čase bylo téměř nemožné. V jednu chvíli jste sledovali příběh opileckého bratra Shanea až téměř do poloviny padesátých let, abyste se pak skokem rázem vrátili v čase zpět a teprve začali poznávat toho slavného Chaplina Ooninýma očima. Bylo to zmatečné.
To, že autorka zaujala k Charliemu negativní postoj, se jí nedá vyčítat. Chaplin byl komplikovaná osobnost a rozhodně nebyl svatý. Byl to perfekcionista a genius, který vidí jen svou pravdu. Vydržet s ním bylo pro tři jeho předchozí ženy nemožné. Je pravděpodobně také nevyhnutelné srovnávat Eugena O’Neilla s Charliem Chaplinem, protože výše popsané vlastnosti jim byly společné. Včetně několikerých nevydařených manželství.
Narozdíl od onoho „slavného dramatika“, který neustále stojí jako přízrak u Oonina jména, Charlie byl v jádru laskavý a milující. Nikdy neopustil své děti jako to udělal O’Neill, nikdy se k nim nechoval s takovým odporem. A co víc – Oonu miloval jako svůj život. To se autorce povedlo vystihnout. Sice se za tím z její strany neustále vznášelo nějaké „ale“, jakoby jejich lásku chtěla podkopat nějakými Freudovskými výklady o Oidipovském/Elektřině syndromu a teoriemi o tom, že Oona v Charliem našla milující náhradu za svého nenávistného otce, ale naštěstí tu zůstává dost citátů od lidí, kteří manžele znali a kteří tolikrát opakují, jak zamilovaní a oddaní si ti dva byli.
Špetka dojmů k jazyku
Kniha do značné míry nejspíš utrpěla i po jazykové stránce. Vím, dřív bylo módní uvádět „Paní Charles Chaplinová“ místo „Oona Chaplinová“, ale kniha z roku 1998, která nelíči události devatenáctého, nýbrž druhé poloviny dvacátého století, tohle přece nepotřebuje. Bohatě by stačilo uvést tento příklad jednou, a samozřejmě to zanechat v citacích novinových článků. Možná to byla autorčina snaha naznačit, jak se chudák Oona vzdala všeho a stala se manželkou.Manželkou, kterou její muž bezmezně miloval a která jediná ho dokázala změnit a otevřít světu. Manželkou, kterou milovali všichni a díky které se u Chaplinů dveře netrhly. Jistě, všichni navštěvovali slavného Charlieho, ale bylo dost takových, kteří prohlásili, že ho snesou jen v její společnosti. Není třeba ji neustále strkat do stínu jejího manžela, když už tak stojí ve stínu otce. Jistě, Charlie byl ten první, ale taky byl ten první, kdo vždycky upozorňoval, že má vedle sebe tuhle okouzlující dámu, na kterou se nesmí zapomínat.
Zbytek drobných stylistických přešlapů dovršil překlad. Aspoň se domnívám, že češtinářskou stránku věci ovlivnil hlavně a především překlad. Včetně zarytého neskloňování Charlie Chaplina. Snad Charlieho Chaplina, ne? Strašně se o to při četbě zakopává. Vím, že obě varianty jsou přístupné, ale jakkoliv se některým jazykovým modernizacím bráním, tahle mi příjde víc než ku prospěchu.
Cesta tam a zase zpátky
Ačkoliv autorka ve svých četných odbočkách vylíčila osudy Oonina otce i jejích bratrů a ačkoliv naznačila, že sama Oona měla ke konci manželova života problémy s alkoholem, absolutní obrat, který nastává ve třetí části knihy zanechává čtenáře v tichém šoku, o co se to autorka vlastně snaží. Z Oony je během otočení jediné stránky alkoholička neschopná nadále se společensky stýkat. Oceňuji jistou snahu podat obraz celistvě a nečernobíle, jenže z toho spíš vylezl obraz bílý a černý – světice a troska. Zase se v tom odráží ona neschopnost (tohle slovo zní příliš hanlivě, ale jiné se bohužel nehodí. Ne-schopnost, neum) postihnout danou situaci celistvě. Vždycky se nám ukáže část obrazu a až zpětně se dovídáme, že ten obraz vlastně ještě ovlivňovalo tohle a tohle… Oona se o manžela starala dvacet čtyři hodin denně, byla mu neustále na blízku a vyčerpávalo ji to. Měla pochroumaná záda a dost často si nalila trochu čaje a hodně whiskey… A o pár stránek dál zjistíte, že už v té době vlastně pila bez přestání a ještě v době, kdy byl Charlie schopný pohybu se několikrát kvůli alkoholu ošklivě pohádali.
Souhrn
Abych jen nehanila – musím autorce nechat, že se opravdu snažila vykreslit obraz lady Chaplinové jak nejobjektivněji dokázala. Snažila se zjistit všechny podrobnosti, mluvila se spoustou lidí a v knize zmínila i několik historek, kterých si opravdu vážím a které jsem přesně hledala, když jsem po knize původně sáhla. Zároveň jí patří můj vděk, že se někdo tak výjimečné osobě, jakou Oona byla, věnoval. Doplnila jsem si spoustu detailů a spojitostí nejen mezi Charliem a Oonou, ale i mezi manželi a okolním světem.
Dovětek
Nemůžu říct, že by to byl vysloveně ztracený čas, ale můžu říct, že jsem čekala víc.
Citace:
I přes celkovou rozporuplnost knihy jsem objevila několik povedených citací.
• „Když nic jiného, tak se podobala irské dívce s očima jako hvězdy, pocházející z Dublinu.“ (popis Oony na její jediné kamerové zkoušce, kde měla hrát ruské děvče)
• „Nikdy jste nevěděli, jestli to bylo tím, že někdo něco řekl. Nebo zda to bylo tím, co nosila v nitru. Ale najednou jako by se sneslo jakési mračno, velmi pochmurné a typicky irské – a vy jste prostě museli čekat, až to zase pomine.“ (Peggy Lloydová. Ooniny záchvaty melancholie, které nebyly příliš známé)
• … Hollywood ve skutečnosti zase tak hrozný být nemohl, protože tam potkal Oonu. (Charlie měl odpor k návratu do Hollywoodu, ale…)
• „Tělo je prostě pouze tělo. Můj manžel spočívá v nebi a v mém srdci.“ (Oonin komentář k ukradení Charlieho těla z hrobu)
• „Ovšem když jsem se zadívala pozorněji, tak jsem zjistila, že to je jedna Charlieho rukavice. Po celý let ji držela, stejně jako dříve držela jeho ruku.“ (Betty Tetricková doprovázela Oonu na letu do Londýna)
• „Byla tak líbezná a upřímná, ale z její situace nevedlo žádné, opravdu žádné východisko. Bez Chaplina se cítila strašně. Nezáleželo na tom, co jsme o něm všichni slyšeli nebo četli – jak nemožný to byl člověk. Ona do něj byla blázen. Nikdy se nesmířila s jeho odchodem. (…) Seděla s hlavou zakloněnou a na tváři měla výraz čirého utrpení. Věděla jsem, že myslí na Chaplina a že i po všech těch letech ji naprosto pohlcuje hrozný, hrozný smutek.“ (Frances Schumanová, jedna z Ooniných přítelkyň, kterou poznala až po Charlieho smrti)