Barevný hřbet, černý hřbet. Zlatý nápis, bílý nápis, zelený, červený, modrý, dlouhý, krátký. Hmm, poutavý… Ne, tak moc ne. Vida, tady je nějaký dost poutavý na to, abych knihu vytáhla z regálu, kde je namačkána s tisícovkou dalších, a přečetla si něco víc, než alespoň trochu zajímavý název. Nic. Vracím knihu zpátky a postupuji dál.
Nevím, co hledám.
Hledám něco, co si můžu otevřít pozdě v noci, když se konečně doplazím do postele. Než usnu, chci si chvilku číst. Něco zajímavého, poutavého, zábavného, možná trochu romantického, ale ne zase příliš. Hledám působivý příběh, sympatické postavy, zajímavé prostředí. Hledám něco nového a originálního, ale klidně staršího vydání. Možná trochu filosofie, ale zase to s ní nepřehánět. … A nemůžu najít.
Ze zvyku jsem dlouho brouzdala kolem regálu s fantasy. Kde jsou ty časy, kdy jsem do knihovny začala chodit, a v rohu se tísnil jeden regál a v něm pár knížeček se symbolem černokněžníka? Dneska se fantasy táhne přes tři dvakrát tak velké regály a to nejen v dospělé sekci, ale i v dětské. Tam dříve něco takového vůbec nebylo. Takové knihy se označili čarodějem a šly mezi pohádky.
Jenže draků, elfů, moudrých čarodějů a všech další už bylo dost. Nemluvě o zázračných sirotcích a vyvolených spasitelích. Ne, už nechci žádný příběh o jediném vyvoleném, který záhadně našel dračí vejce, poslední svého druhu.
Upřímně, už mám averzi i proti příběhům odehrávajících se v kouzelné Anglii. Anebo v nějaké tajuplné, mystické zemi, kterou si autor sám vytvořil. Éra LOTRovců už trochu polevila. Doba, kdy autor fantasy „musel“ vymyslet vlastní zemi s vlastní mytologií, historií, jazykem a písmem a hierarchií a a a a… už relativně postoupila. Jenže teď je zase éra upírů. A co se neodehrává v Anglii, to je v Americe, které z tesáku kape krev. Ne, díky.
Je to zrada. Vyrostla jsem na fantasy, milovala jsem ji. A najednou mám pocit, že její čas pro mě z velké části odezněl. Všechno mi přijde stejné, jen jména se liší.
Jenže čím to nahradit? Co číst? Z nějakého důvodu nemůžu najít nic dostatečně originálního, zajímavého, poutavého, abych to otevřela dva večery po sobě. Pokud nepočítám historii, která je sice zábavná a poutavá, ale dovedu si představit něco oddechovějšího. Na druhou stranu představa nějakého dobrého historického románu, se mi docela líbí. Jenže mám pocit, že cokoliv takového jsem v poslední době zahlédla, tak to vlastně byla jen obyčejná harlequinka oblečená do renesance či jiné módně zajímavé doby.
Jsem nevděčná a vím to. Tolik knih, v nich tolik příběhů, všechny jen čekají, až si je někdo přečte. Možná jsem jen příliš roztěkaná a nedokážu se soustředit. Čtu jen chvíli před spaním, v tom krátkém čase, kdy si to dovolím, abych nevzbuzovala pohoršení, že se poflakuji s knihou, a během těch pár stránek mě možná jen nestačí chytit příběh, kterému bych bývala měla dát větší šanci.