Hezky česky s Kaplanem!
Autor: Leo Rosten
Překladatel (de facto další autor): Antonín Přidal
Originální název: OH K*A*P*L*A*N! MY K*A*P*L*A*N!
Vydání: Nakladatelství NLN, Praha 1995
Český název: Pan Kaplan má stále třídu rád
Žánr: Humorné
Proč jsem po knize sáhla
Bude to už nějaký pátek, co jsem psala zoufalý článek o tom, že nevím, co číst. Shodou okolností jsem si ten samý den z knihovny přinesla náhodně vybranou knihu „Pan Kaplan má třídu stále rád“. Trochu mě mátlo to stále v názvu, které mi tam nesedělo, ale odmítala jsem se tím trápit hlouběji, knihu jsem popadla a odnesla si ji domu. Čekala jsem od ní oddechovou zábavu na večer, u které budu moct poklidně usnout a druhý den se neztratím v ději.
Byla v tom tedy čirá touha po nějaké nenáročné četbě. Anotace na přebalu mě navíc docela příjemně navnadila, že by se mohlo jednat o četbu i zábavnou, což v tuhle chvíli jenom vítám. Cokoliv příjemně zábavného je v tomhle hektickém čase náležitě oceněno.
Ještě k tomu zmatení se slovíčkem „stále“. S knihou „Pan Kaplan má třídu rád“ jsem se již různě na hodinách literatury setkala, i když nevím, co jsem si o ní myslela. Tato varianta je v podstatě jen lehce přepracovaným a rozšířeným dílem od téhož autora, který si zkrátka jednoho dne sedl a rozhodl se vydat knihu znova. Možná se autor necítil na to, aby přišel přímo s druhým dílem. Naštěstí?
Nástin děje-neděje
Vlastně si do teď nejsem jistá, v které době se ocitáme, ale pokud se nepletu, je to první polovina 20. století. Amerika, přesněji New York. Z celého světa sem míří přistěhovalci, kteří po čase chtějí získat americké občanství. A tím vstupujeme na půdu Vyšší podvečerní školy pro dospělé (či tak nějak podobně), kde si svou angličtinu zlepšují imigranti.
Sebranka, která se v začátečnické třídě sešla, je směsice všech možných zvyků a tradic. U jednotlivých žáků se projevují charakteristické rysy jejich národa a i v pouhém prostředí školních hodin se pomalu ale jistě rýsují svérázné osobnosti, které čtenář poznává jen prostřednictvím jejich promluvy a jejich reakcí na hlavní postavu.
Hlavní postava – Hyman Kaplan, přistěhovalec, u kterého dlouho uvažujete, odkud by mohl být, kolik mu je, jak dlouho už studuje?! Osobně jsem si vzala k srdci varování z přebalu knihy, že se u knihy budu smát tak, že probudím půl domu. A ze začátku jsem se opravdu zasmála. Postupně mi ale Kaplan a jeho svébytná ne-logika začaly spíš vadit.
Jak se ještě zmíním, podstatou knihy je zejména jazyk. Přesto ale Kaplan většinou balancuje ne na hranici jazykové, ale čistě logické. A i když některé jeho přemety jsou opravdu úsměvné, jindy jsem měla sto chutí zakroutit mu krkem. Jeho přístup možná v prvním okamžiku nebyl úplně zcestný (jinak – byl totálně zcestný, ale byla tu nějaká šance pochopit jeho myšlenkové pochody), když se ale přes všechna vysvětlení drží své špatné úvahy a mele si svou, je to vážně na facku.
Soucítila jsem s proti-Kaplanovským křídlem začátečnické třídy. Vím určitě, že v případě přímé konfrontace bych byla na jejich straně a jedna z těch, která by se s Kaplanem dokázala hádat nejdéle. Ne že by to mělo cenu, stejně by mě po chvíli začal ignorovat.
Popravdě Kaplan nebyl jediný, kdo mě rozčiloval. Naštěstí ale další ze studentek, která jej neustále vyzývala, aby „ustoupil o píďu, aspoň maličkou píďu“… v druhé polovině knihy už tak často nepromlouvala. Na druhou stranu nejistá a nervozní slečna Mitnicková byla dojemná, jak se snažila někoho tak paličatého přesvědčit o tom, že se zkrátka mílí. A když pak z děje pomalu ale jistě vyplynuly vzájemné sympatie mezi ní a dalším studentem, zjistila jsem, že knihu čtu už skoro jen proto, abych zjistila, jak to s nimi dopadne.
Špetka dojmů k jazyku
Smekám. To je asi to hlavní, co se dá k jazyku říct. Smekám před překladatelem a uvažuju, že bych si knihu ráda přečetla i v originále, protože to bude dílo zcela rozdílné od toho českého. Celá kniha totiž stojí na jazyce. Na přemetech, omylech, přeřecích… A tak se z hračky stává hráčka a ze státních svátků svátky stádní, což v sobě přináší roztomile pravdivou informaci. Ovšem s čím se mohli v originále potýkat žáci, když v české verzi válčí se souhláskou Ř?
Kdybych měla vyjmenovávat všechny přesmyčky a přeřeky, které mě v knize pobavily, byla bych tu dlouho a v podstatě bych přepsala polovinu textů. Jazyk formuje celou knihu, udává jí ráz, děj, smysl. bez toho by to byla jen další z mnoha knih snažící se vylíčit multikulturní společnost v místnosti ne vždy dostatečně velké.
Souhrn
Rozhodně jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Už proto, že jsem si tak zase rozšířila znalosti o relativně „kultovní dílo“. Jako pro češtinářku to navíc bylo nesmírně zajímavou exkurzí do zákoutí jazyka, kam se mysl průměrného rodilého mluvčího většinou neodváží ani nakouknout. Natož vysledovat logické pochody těch, kteří se dané řeči učí jako cizí.
Škoda jen, že sám Kaplan mi byl tak vrcholně nesympatický a tak moc a často mi pil nervy. To je ale ryze subjektivní dojem z této „zábavné“ postavičky, kterou si mnozí oblíbí, jak věřím. Protože cosi zábavného a milého na něm je, to nepopírám. Jeho dětské nadšení, s jakým se ochotně vrhá do nových nástrah a do nových bojů s gramatikou, je nakažlivá. Jen kdyby občas „ustoupil o píďu“ ze své paličatosti a zaryté pravdivosti svých domněnek.
Citace
• „Jeden ze zasloužilých pedagogů VPŠD, …, kdysi oživil schůzi sboru prohlášením, že „plíživé množství výjimek z pravidla je fatálním monstrem strašícím na hradbách gramatiky“.“
• „Tak už před lety šokovala třídu jistá paní (…), když vyprávěla o sestřenici, která se rozvedla, protože její muž „po svatbě schrupl“. Tento výrok rozpoutal zuřivou diskuzi, zda zchrupnutí po svatbě může být dostatečným důvodem k zrušení manželského svazku, a hádka skončila, teprve když jeden bystrý žák zvolal: „Ona myslí zhrubl!“ „
• „Ale takový mezník je zvrat! A vy jste řekl svrab!“
„Kaplan, kapitolujte!“ radil Fledermann.
„Kaplan, chytněte za nos!“ vřeštěla slečna Pomeranzová.
„Kaplan, o štvrt pídi…“ prosila Bessie Shimmelfarbová.
….
„Dyš je někdo takovej tyrán jako král Jiší,“ prohlásil Hyman Kaplan, „tak co na něho můše čekat jinýho než historickej svarb?“
Po něčem takovém se dvacet slov začínající na sch- zdálo být historicky bezvýznamnou prkotinou.“