Nechci se tady rozepisovat o tom, jak jsem se zamilovala do Maďarska a jak a kdy mě napadlo se tam vydat na studia. K tomu se možná dostanu někdy v budoucnu. Spíš bych se chtěla podělit o strasti spojené se snahou dostat se do vysněné destinace. A že jich nebylo málo.
Samozřejmě jako první tady byl nápad, že bych ráda vycestovala někam na studia. Poměrně rychle se vysněným místem působení stala právě Budapešť. S touto myšlenkou jsem šla na první informativní den (Erasmus InfoDay), který pořádá NAEP (Národní agentura pro evropské vzdělávací programy), který se konal přibližně v polovině října v Praze. Přibližně dvouhodinová diskuze obsahovala zejména představení pěti studentů, kteří vyjeli za studii do zahraničí a teď se přišli podělit o své zážitky a poznatky. Někteří byli zábavní, jiní spíš úsměvní, rozhodně jsme se tu dozvěděla poměrně hodně zajímavých informací a získala jsem základní kameny, na kterých následně stavět.
Hned po návratu domu z této besedy jsem sedla k počítači a začala pátrat, s jakými školami má moje fakulta, respektive katedra uzavřené bilaterální dohody (= dohoda o spolupráci a výměně studentů). Vize byla krásná, realita horší a mé naděje na okamžik padly. Kromě Polska a Slovenska už byla možnost jen do Rakouska a Německa a do Slovinska, coby nejexotičtější destinace. Žádné Maďarsko. To platilo pro celou pedagogickou fakultu. Vlastně pozor – hudebkáři mohou do Segedu.
Pokusila jsem se nepropadnout beznaději a zamířila na zahraniční oddělení fakulty, jak nám radili na info dni. „Pokud vaše škola nemá smlouvy s místem, kam byste chtěli, navrhněte jim to!“ radili nám s nadšeným úsměvem a zářícíma očima. Když jsem ale zaklepala na dveře zahraničního oddělení a přednesla svůj návrh, setkala jsem se s ledovou sprchou a s ujištěním, že kvůli jednomu studentovi se opravdu nic extra zařizovat nebude. Což byla podstatně větší rána pod pás než skutečnost, že v seznamu Budapešť není.
Poměrně zdrcená jsme se odplížila na hodinu, kde se mi všechno rozleželo a tak jsem dávno po konzultačních hodinách naběhla za koordinátorkou erasmus programu pro katedru dějepisu a svůj návrh jsem přednesla jí. Je rozhodně lepší řešit to takhle na nižší úrovní a až pak postupovat výše, protože na nižší úrovni se dozvíte více informací, více zkušeností a naděje je zkrátka vyšší.
Takže jsem zjistila, že nejsem první ze studentů dějepisu, kdo přišel s bláznivým nápadem jet někam, kam to oficiálně nejde. Po dobré hodině řešení jsem vyšla z kabinetu přervaná informacemi, vyděšená, co všechno to bude znamenat zařídit, ale už zase v nadějí, že se přeci jen dostanu tam, kam chci.
Základem bylo si zjistit, kde jinde na Karlově univerzitě mají smlouvu s Maďarskem, respektive s Budapeští. Musela jsem najít školu, na které mi předměty poskytnou prostor pro plnění plánu podobnému tomu, který bych plnila ve škole (v mém případě jsem se rozhodovala mezi snad třemi školami), musela jsem si zjistit spoustu drobností, které jsou ale pro Erasmus studenty všeobecně platné, ale o kterých kolují nejrůznější informace – co musíte v zahraničí studovat, za jakých podmínek můžete prodloužit studium doma, zda je nutné něco plnit na domácí univerzitě, jak je to s kredity získanými v zahraničí, kolik kreditů musíte přivézt… Informace se rozcházely a zase scházely, ale ve výsledku pro mě platila stejná pravidla jako pro kohokoliv jiného.
Dost mi pomohl známý, který sám studoval v Budapešti a shodou okolností se teď sám stará o Erasmáky na své fakultě. Po dalších konzultacích jsem nakonec vybrala školu, která by mi měla a mohla vyhovovat. Nejprve jsem se orientovala jen pomocí jakýchsi nepřesných seznamů nabízených předmětů a to zejména pedagogicky laděných, ale to se v budoucnu ještě změnilo. Následovalo mailování s ELTE (maďarskou školou), zda pro ně není problém přijmout studenta z jiné fakulty, než se kterou mají podepsanou dohodu. Což naštěstí problém nebyl a naopak maďarská strana jednala velmi přátelsky a ochotně.
Velké finále a rozřešení nastalo koncem března, začátkem dubna. Musela jsem počkat, až proběhnou výběrová řízení na Filosofické fakultě, respektive na katedře, která svým studentům umožňuje studium historie na ELTE. Jakmile bylo jasné, kolik studentů chce této možnosti využít, mohla jsem se jít přihlásit o zbylé místo (a že to byla rvačka, když zbyla čtyři místa ze čtyř…).
Zbytek už byla v podstatě běžná administrace, kdy jediným zádrhelem bylo, aby mi nejvyšší místa zpřístupnila založení přihlášky z Pedagogické fakulty na školu poskytovanou Filosofickou fakultou. Zbytek veškerého řešení a dokumentů už šel ale čistě přes domovskou fakultu/katedru. Tam jsem již vyjednávala studijní plán, všechna možná potvrzení, přihlášky, stipendium a další běžné záležitosti, se kterými válčí všichni erasmáci.
Kdybych to měla shrnout:
• Pokud máte vysněnou destinaci, ale vaše fakulta s ní nemá smlouvu, zkuste to přes jinou fakultu téže školy (Např. Karlovka, ale ne peďák, ale filda)
• Nevzdávejte to, když na vás při prvním návrhu budou koukat, jako byste spadli z jahody na znak.
• Nejprve zajděte za koordinátorem na katedře, až pak situaci řešte přes fakultu.
• Nenechte se mást rozcházejícími se informacemi. Jeden vám řekne A, druhý B a nakonec je pravda C. V ideálním případě varianta C splňuje obě předchozí varianty. Nemusí to ale platit vždy.
• Nezmatkujete, že jste něco zanedbali. Pokud s hostitelskou školou jste v kontaktu a vědí o vás, většinou vám vyjdou vstříc. Erasmus studenti se ve finále údajně přijímají ještě v září, kdy už by mělo být všechno dávno dojednáno… Samozřejmě záleží na cílové destinaci.
• Ověřovat, ověřovat, ověřovat. Už kvůli těm rozcházejícím se informacím je dobré se ujistit o tom, že to, co jste se dočetli online v pokynech, opravdu platí, případně zjistit, co se změnilo.
• Ideální je komunikace s někým, kdo má zkušenosti přesně z vašeho oboru. Pro mě byl nadlidský výkon najít někoho, kdo by studoval v Budapešti, v nedávné době, na stejné škole. Nakonec mi ke kontaktu pomohla učitelka maďarštiny a získala jsem několik nedocenitelných informací (včetně toho, že v zimě rozhodně nemám jezdit hromadnou dopravou přes hradní vrch, protože je to cesta sebevrahů 😀 )