Bylo to někdy cestou do Debrecínu, možná v autobuse, možná až ve vlaku, kdy mě napadl tenhle titulek. Byla jsem nabuzená, plná naděje a optimismu a s pocitem, že se mi pomalu začíná plnit sen. Ten pocit mě o pár hodin později přešel jako mávnutím kouzelného proutku a zůstal jen strach a panika a výčitky, protože mi najednou došlo, jak moc velký ten sen je a lekla jsem se, že je to až příliš. Ale ta obava už zase odezněla…
Občas mě sice ještě popadne strach, tisíce drobností se vyrojí a proletí mi hlavou a snaží se napáchat spoustu škody. Ale pak jsou okamžiky, a ty mám daleko radši, kdy mi tělem projede radost. Jako když jste zamilovaní a najednou vás ten pocit teple zašimrá a připomene se. Nemá to nic společného s hlavou a jejími starostmi, je to pocit, který ani racionální mozek nedokáže umlčet.
Jako dneska. Ráno jsem skončila s rozbitým počítačem, jelikož můj drahý Funík von Lenovo II. dofuněl a musí se mu opravit funítko (tedy máme rozbitý větrák). V hlavě se mi začalo rojit tisíce obav, nejistot, strachů – co bych dělala, kdyby se mi něco takového stalo tam? Co bych si počala? Neměla bych komu zavolat, nevěděla bych kam s tím jít, nedomluvila bych se…
Ale pak jsem šla ven. Prší, je vlastně docela ošklivo, jak by řekla většinová společnost. Na zemi už leží popadané listí, šípek je červený, o jeřabinách ani nemluvě. Začínají padat kaštany a ořechy. Podzim. A najednou se zase objeví ten pocit. Bezdůvodný, bezmyšlenkovitý. Jen čistý pocit. Podzimní Budapešť, sen a realita, oboje se pomalu stává jedním. A k tomu není třeba slov, zůstává jen čirá radost, naděje, optimismus.
Těším se. Vím, že první dny budou krušné, ale když si to opravdu připustím, tak se vlastně neuvěřitelně těším.