Chybí mi tu stůl. Akutně. V mém příjemně maličkém pokoji chybí už jen tenhle kus nábytku, abych byla spokojená. Jinak si nemám na co stěžovat. Po tom šíleném utrpení, které předcházelo vítěznému válečnému pokřiku, vlastně pořád nemůžu uvěřit svému štěstí.
Nakonec jsme se přeci jen domluvily s Kolumbijkou, jejíž nabídka velkého průchozího pokoje sice nebyla ideální, ale v jednu chvíli se zdála jako jediná reálná, protože Brenda jediná byla komunikace schopná. A ani nevím jak k tomu došlo, že mě upozornila, že je ještě pořád volný ten malý pokojík za kuchyní. A tak bydlím.
V centru Budapešti, kousek všude, kam to potřebuju – pár minut na tramvaj a jednu stanici do školy, kousek za velkou tržnicí s nekonečnou zásobou čerstvého ovoce a zeleniny a masa a dalších skvělých věcí. Na jednom rohu ulice Tesco otevřené do jedenácti do večera, na dalším obchod 0-24, ve vedlejší ulici kavárničky, restaurace, ale v naší je klid a ticho – a i ten projíždějící autobus mě netrápí,protože mám okna do vnitrobloku krásného starého pavlačového domu. Jsem v centru, ale přitom v klidu, dům je čistý, ulice taky. Což je po děsivém zážitku, který jse podstoupila při návratu z Debrecínu docela úleva, přeci jen jsem se bála, abych se zase nedočkala podivných existencí povalujících se po chodníku v pravé poledne.
Spolubydlící se také celkem povedly. Kolumbijka je moc milá, ale top popularity asi vyhrála jedna ze dvou Polek, které sdílejí jeden z velkých pokojů. Takové veselé pometlo. Poněkud méně populární je tu naše maďarská spolubydlící, která má nepříjemnou vlastnost koukat na nás jako na třídní nepřátele a odpad. A na mobilu vísí v podstatě kromě spánku a toalety (není ověřeno) pořád.
Tak teď už jen sehnat ten stůl. Nejspíš nakonec skončím v Ikei, kde mi poměr cena/náročnost přepravy/získaná věc vyjde asi nejlépe, ale ještě budu hledat nějaký bazar nábytku. Pokud něco takového vůbec tady v okolí existuje. Ale to už jsou úkoly pro další den. Zítra mě čeká dlouhý školní den.