Na pravém břehu Dunaje, pouhých dvacet minut autobusem z centra města (Astorie), se na budínských kopcích nachází přírodní rezervace Ördögorom. Bohužel jsem věděla jen ulici, kde by se rezervace měla nacházet (Rupphegyi Street) a že tam jede autobus č. 8 a tím jsem končila. Jelikož se ale podzimní počasí vytáhlo a škola skončila dřív, nasedla jsem na autobus a vyrazila naslepo za přírodou a jeřabinami.
Prvním oříškem bylo vystoupit. Sledovala jsem, zda existuje něco jako zastávka na znamení, jestli se musí někde něco mačkat, aby vůz zastavil, otevřel dveře a já mohla vystoupit, nebo zda se to děje automaticky. Zdálo se, že zastavuje na každé zastávce, takže jsem ze svého místa trpělivě vyčkávala, až uvidím tu svojí zastávku a ze svého místa jsem také trpělivě sledovala, jak ji vesele míjíme. A ještě jednu. Naštěstí pak už byla konečná, takže jsem potupně vystoupila a přeběhla na stejný autobus, který jel zase zpátky. Tentokrát jsem byla nastartovaná, ale se mnou ještě asi dalších pět lidí (to nemohli jet i z města???), takže jsem se nakonecc přeci jen dostala ven.
Slunečný svah kopce byl posetý domky, které utíkají od sídliště do přírody a mezi stromy. Posbírala jsem si několik popadaných vlašáků a s potěšným louskáním jsem se vydala směrem, kde jsem tušila rezervaci. Kousek po asfaltce, která po necelém kilometru končila a přecházela v lesní cestu. Značka mi dávala naději, že jdu správně. Směle jsem vyrazila.
Asi jsem se ocitla někde jako je Pražský krčský les nebo Prokopské údolí. Sem tam vykukovala ze země skalka, cesta stoupala do kopce, občas jsem minula lavičku. A když jsem se vyškrábala na vrchol, otevřel se mi pohled na rovinatý jih města a zpátky k budínským vrchům posetým domečky s červenými střechami. Ani jsem si nevšimla, že jsem při tom vyfotila i vykukující sochu u Citadely.
Jeřabiny jsem sice za celou dobu nenašla (pokud nepočítám pár takových maličkatých chcípáčků, sotva pár lístků), ale zato jsem se hezky prošla podzimní přírodou, nasbírala si pár oříšků, uzobla čerstvě dozrálé víno a ztratila se ve spletitých stezičkách mezi stromy. Nikdy ale ne dost na to, abych nakonec nenašla cestu zpátky na autobus.
Závěrečným zpestřením byl zkolabovaný vůz, kterému nešly zavřít dveře. A to jsem si jen chvíli předtím říkala, že při těch zvucích, co vydává mechanismus při jejich zavrání, se divim, že už dávno neupadly. No, upadly.
