První, co mě napadlo, když jsem přemýšlela o tomto městě nějak celistvěji. Možná by se víc hodilo přirovnání spící, ospalá, mě napadlo jako první právě čekající.
Jelikož páteční počasí slibovalo hezký víkend, rozhodla jsem se obětovat původně plánovanou odpočinkovou sobotu a vyrazit někam do světa, dokud tomu podzim přeje. Rozhodovala jsem se mezi Esztergomem a Visegrádem, ale všechna ta slova o procházkách a celodenních turách mě odradila a vyhrálo první jmenované městečko u hranic se Slovenskem. Začátek výletu mi trochu zkazilo zjištění v deset dopoledne, že v 9:50 měla parta erasmáků sraz na Nyugati a jeli stejným směrem, což už mi v tu chvíli bylo dost k ničemu vědět, ale nenechala jsem se odradit a vyrazila.
Zpáteční jízdenka o víkendu pro studenta mě vyšla na krásných 1 120 Ft, což je něco lehce přes stovku. Byly tu pouze dva problémy – jednak se opravovala trať, takže nás v polovině vyhnali z vlaku a museli jsme přesedlat na přistavené autobusy (a že se vystupuje jsem pochopila jen proto, že vystoupili všichni, s informacemi to nepřeháněli). Druhak je nádraží v Ostřihomi neuvěřitelně, ale neuvěřitelně daleko od libovolného života. Takže jsem se slušně prošla jen než jsem došla na Szechenyiho náměstí, které vypadalo jako po vymření. Nikde nikdo. Jen stánky, připravené, ale zavřené, jakoby měla být nějaká akce.
Na radu průvodce jsem došla až na nábřeží Malé Dunaje, kde se „vine malebná promenáda se smutečními vrbami a starými vilami“. A taky s neopakovatelným výhledem na betonové monstrum v popředí baziliky.
Prošla jsem prázdnými ulicemi a vyšla si „kočičí schody“, což možná byla úvodní chyba, při tom množství schodů, co mě ještě čekaly.
Před bazilikou se konečně objevili lidé, turisté, pán hrající na dvě píšťaly najednou. Monumentálnost celé stavby ještě víc vynikla, když jsem se vydrápala nahoru do kopule. Rozhodně nedoporučuju v mezipatře dívat se nahoru, sloupy tyčící se nad vámi do neuvěřitelné výše, berou dech a motají hlavu. A to ještě slušný kus vystoupáte nad ně. Bohužel výhled mi příliš nepřál, počasí se nakonec až tak nevydařilo a nijak daleko vidět nebylo. Přes řeku na Slovensko jsem ale dohlédla bez problémů a chvíli jsem pozorovala závody vodních skútrů na Dunaji, než jsem se vydala zase dolu.
Jen jsem sešla, pokračovala jsem ještě níž a níž, až do krypty, v níž jsou pochováni mnozí maďarští biskupové, včetně Mindszentyho, který před svou smrtí řekl docela hezky, že si nepřeje být ve své rodné zemi pohřben „dokud rudá hvězda Moskvy nespadne z maďarského nebe“. Jeho spánek střeží dvě monumentální sochy u paty obřího schodiště.
Teď už jsem ale ze všech těch schodů byla značně vyřízená a po konzultaci s mapou jsem zamířila z hradního vrchu s basilikou (můžete tu navštívit i zbytky starého hradu, které jsou údajně zajímavější, než pozůstatky hradu budínského, ale na to už mi jaksi chyběl elán, takže jsme na chvíli zastavila, abych něco snědla) zase zpátky na nádraží, protože odpoledne celkem postoupilo. Od zbytku města jsem si ale naivně slibovala cosi víc, místo toho jsem byla ráda za jeden otevřený obchůdek, kde jsem si koupila pití a pokračovala dál, kde nic, tu nic, pusto a prázdno.
Jelikož mi ale buso-vlak ujel před nosem, trochu jsem zalitovala, že je nádraží tak moc daleko, bývala bych možná nakonec nabrala sílu a vyškrábala se ještě na Horu sv. Tomáše, která je vedle kopce s bazilikou a odkud je nepochybně na celý vrh docela hezký výhled. Ale věřim, že by to chtělo zajímavější počasí a nebo večerní nasvícení, aby to bylo dokonalé.