Po tomhle ne zrovna vydařeném týdnu, po včerejším výbuchu vzteku nad bordelem, který jsou spolubydlící schopné bezostyšně vyprodukovat, po naprosto příšerné noci s tuberáckým závislákem za oknem a po celodenním chození křížem krážem městem o velikosti Budapešti, jsem dostala po třech týdnech rychlého večerního sprchování chuť naložit se alespoň na chvíli do horké lázně. Koneckonců když už jsem si to včera všechno tak hezky vypucovala, proč toho nevyužít?
Jen za poslední spolubydlící zaklaply dveře, už jsem napouštěla vanu, se sladkou vidinou relaxace. Ještě jsem si odběhla udělat čaj, pobrala si nový ručník, staré prádlo hodila do pračky a šupky dupky šplouch do vany. Nádhera…
Celých deset minut jsem se vydržela louhovat, než mi přestala téct teplá voda. Znechuceně jsem otočila kohoutkem, abych si nenapouštěla studenou a chvíli čekala v naivní naději, že si to karma třeba rozmyslí. Nerozmyslela. A jelikož mi bylo jasné, že za chvíli bude moje lázeň studená jak Baltské moře, otráveně jsem si to musela rozmyslet já. Co se dá dělat, aspoň trochu jsem si prohřála svaly na zítřejší pochoďák. Usušit, vytáhnout špunt, obléknout, hurá na čaj a na večeři.
Ještě než jsem se usadila, řekla jsem si, že po sobě tu vanu taky opláchnu, ať nejsem stejné prase jako spolubydly. Inu, rozsvítím v koupelně a ve vaně ještě překvapivé množství vody. Nevadí, zatím vrátím mýdlo na umyvadlo. Hned první krok čvachtl tak, že jsem měla rázem vodu po kotníky, zděšeně jsem stáhla nohu zpět a jen nevěřícně zírala na podlahu zatopenou celkem slušnou vrstvou vody, která vyvěrala z podlahy po vzoru tradičních maďarských horkých pramenů.
S hlasitým komentováním jsem se napůl rozesmála, popadla mop a dalších deset minut vytírala. Tolik mě stálo mých pět minut sladké koupele…
A aby toho nebylo málo, pračka si z mé zábavy vzala příklad. Nejprve hlučně otevřela dvířka. V domnění, že mi tím chce říct, že už doprala, jsem nad tím mávla rukou, že to vyndám za chvíli, jdu na tu večeři. Jenže jak tak upíjím čaj, upoutal mou pozornost znepokojivý zvuk tekoucí vody. Vyřítila jsem se jak čertík z krabičky, abych tu husu našla, jak si do otevřeného bubnu napouští novou vodu. Takže další radostné vytírání povodňové události a teď tu sedím načasovaná a modlím se, ať už ten křáp konečně dopere. (Jen si nejsem jistá, jestli neperu vlastně podruhé… ale vzhledem k množství ždímavých procedur – snad ne).