Ještě než jsem přijela do Budapešti, věděla jsem, že jméno Erzsébet je v Maďarsku populární a skoro nenajdete místo, kde byste na něj nenarazili. I kdyby jen prostřednictvím nálepky na dveřích obchodu s potravinami či restaurace. O množství památek nemluvě. Nejdřív jsem se domnívala, že za to může rakouská Sissi, kterou Maďaři mají nesmírně rádi, ale poměrně rychle jsem byla opravena ve své naivní chybě.
Stalo se to už v polovině září, během National Heritage Days, kdy byly otevřené vstupy do nejrůznějších objektů, včetně kostela Svaté Alžběty v centru Pešti. Tam jsem se poprvé setkala s pravým významem jména Erzsébet. A s jeho nejdůležitější nositelkou.
Na náměstí plném růží, stojí kostel s dvěma vysokými věžemi, štíhlými a elegantními. Nepůsobí nijak monumentálně či závratně, ale určitá impozantnost se nedá odepřít. V malém parčíku před ním, na podstavci, stojí socha svaté Alžběty, maďarsky Erzsébet. Arpád-házi Szent Erzsébet – tedy svatá Alžběta z rodu Arpádovců, u nás známá jako Alžběta Durynská. Velmi volně by se dalo říct, že je to maďarská, respektive uherská obdoba české Anežky.
Obě světice byly současnice, Alžběta byla jen o dva roky starší, zato se dožila podstatně nižšího věku. Již ve čtyřech letech byla zasnoubena za durynského vévodu Ludvíka, kterého si o deset let později vzala a měla s ním tři děti. Zatímco její muž zastupoval císaře na sněmu v Itálii, Alžběta spravovala jeho zemi, akorát postiženou povodněmi a morem. Již předtím se setkala s františkánskými mnichy a nadchla se pro ideál Františka s Assissi. V tuto těžkou dobu proto rozdala mnoho svého majetku potřebným, kterým i nadále pomáhala a pod hradem Wartburg nechala postavit špitál, kam denně docházela.
Šťastné manželství ale skončilo méně radostně, protože po návratu z Itálie Ludvík poměrně záhy zemřel na mor a nechal tak ovdovělou Alžbětu napospas příbuzným, kteří ji chtěli znovu provdat a neváhali ji kvůli tomu i věznit. Nakonec opustila své tři děti a odešla k františkánům do Marburgu, kde také nechala vystavět špitál, v němž ošetřovala nemocné. Ve čtyřiadvaceti letech podlehla moru, anebo úplnému vyčerpání, a už čtyři roky po své smrti, roku 1235 byla prohlášena za svatou
Zázrak s růžemi
Ludvík svou ženu v jejím dobrodiní podporoval, přesto hraje roli v jednom ze zázraků, které jsou Alžbětě připisovány. Jednoho večera (v některých verzích legendy se praví, že šlo dokonce o zimní večer), v doprovodu jedné ze svých dam nesla z hradu jídlo pro chudé ve vesnici. Vzala jej z rodinného stolu, proto se nejspíš cítila provinile, když nečekaně potkala Ludvíka, který samozřejmě chtěl vědět, co pod pláštěm skrývá. Nebyla schopná odpovědět, ale když plášť shrnula (podle jiných variant jej odhrnul sám Ludvík), objevila se jen kytice růží.
Alžbětinými atributy tedy zcela logicky jsou růže a většinou je zobrazována s bochníkem chleba či džbánem vody, které nabízí chudým. Někdy je také zpodobněna s modelem kostela, s korunou či knihou, nebo jak omývá nemocným nohy.
Je hlavně patronkou nemocnic a nemocných, ale i chudých a bezdomovců, a v nadsázce by se dalo říct, že i hladových pracujících, protože i maďarský systém stravenek funguje pod jejím jménem, proto se nedivte, že poměrně často narazíte na nálepku „Erzsébet Utalvány“ na dveřích obchodů či restaurací, s malou podobiznou světice. A kostely jí zasvěcené najdete prakticky v každé evropské zemi, o sochách či vitrážích ani nemluvě.
Po poměrně dlouhé době, kdy jsem chtěla tuto populární světici představit, se dnešek nakonec ukázal jako zcela ideální, protože 19. listopadu se slaví její svátek. Tedy v den, kdy podle lutheránského kalendáře zemřela.