Minulý týden mi učitelka maďarštiny doporučila výstavu v Národní galerii, která nese dost výmluvné jméno „Hrdinové, králové a svatí“ z maďarské historie. Zejména obrazy, ale i pár dokumentů, které mapují barvitou historii uherské země. Významně na mě mrkla, že jako historik bych tam měla hodně rychle naběhnout, protože s koncem prosince končí i tato celoroční výstava.
Zabrouzdala jsem tedy na internet zjistit ceny a o čem že výstava tedy přesně je a rozhodla se, že půjdu. Jenže se mi nechtělo jít zase sama a když jsem se zeptala spolužaček, těm se zase nezdála cena. Plné vstupné pro dospělé je 2400 Ft, cenu pro studenty pod 26 měli uvedenou na stránkách jako 2100 Ft… Nic moc sleva, co? Ale když nás bude 15, tak zaplatíme každý jen 900 Ft, což už je docela výrazná a příjemná sleva.
I padl návrh vytvořit skupinu na Facebooku a sebrat co nejvíc lidí, alespoň tedy oněch patnáct kousků. Chopila jsem se iniciativy (když už jsem s tím nápadem přišla) a za pár hodin už jsem měla deset lidí nadšených, že rozhodně jdou a dalších šest, že nejspíš taky dorazí. Trochu mě znepokojovalo počasí, ale s heslem „hlavně neztrácet optimismus“ jsem vyrazila do světa.
Na místě srazu čekal už jeden student. A společně jsme tam sami čekali dalších dvacet minut, než jsme to vzdali a pochopili, že nikdo další už opravdu nedorazí. Nicméně i přes chybějících třináct studentů do patnácti, jsme se šli podívat jak to s cenou je, protože tu byla naděje, že přeci jen nakonec měli na netu uvedenou cenu chybně.
Aspoň v tom mi štěstí přálo a studentská cena nakonec vážně byla polovinou normálního vstupného, takže nic nebránilo tomu rovnou vyrazit.
Rozloha samotné výstavy byla téměř nezměrná. Takzvané od nevidim do nevidim. Několik ohromných sálů, kterým dominovaly podobně ohromné obrazy. V podstatě by se to dalo přirovnat k Muchově Slovanské epopeji – velká plátna s motivy historicky významnými pro celý národ. Mezi největší obry patřilo plátno s Příchodem Maďarů pod vedením Arpáda, které bylo namalováno jako budoucí výzdoba právě stavěného Parlamentu. Sekundovala mu scéna položení základního kamene Řetězového mostu hraběte Széchenyiho a stydět se rozhodně nemusel ani Štěpán na jedné ze svých mnoha korunovací.
Ta obecně patřila k nejčastěji reprodukovaným událostem. Na paty jí šlapala nejrůznější zpodobnění vyhnání Turků z Uher, a neztratilo se ani pár prohraných bitev u Moháče. Včetně jednoho téměř nechutného obrazu „Nalezení hrobu mrtvého krále“. Uznávám, Ludvík se ještě nerozkládal, ale barvu měl už vážně působivou.
Jedna sekce byla celá vyhrazena jedinému malíři, pravděpodobně tomu nejslavnějšímu z maďarských malířů, Mihályovi Munkácsymu. Který je, kromě jiného, i autorem onoho obřího plátna pro Parlament. Ačkoliv mě jeho raná díla nijak neuchvátila, některé jeho pozdější práce braly dech.
Nejvíc mě ale asi uchvátil obraz, který se snad jmenoval „Přicházející bouře„. Mám pro Pusztu slabost, já to vím, ale čím déle jsem na obraz s fantasticky vykreslenými bouřkovými mraky hleděla, tím víc detailů jsem viděla a tím víc mě fascinoval.
Nakonec jsme se podívali i na dechberoucí sbírku gotických oltářů. Nejspíš už jsme na tuto část galerie neměli vstupenku, ale nikdo nás nevyhnal, a tak jsme alespoň to jedno patro vyčerpali maximálně. Na další už jsme se po třech hodinách nezmohli a umění 20. století jsem s celkem klidným svědomím oželela. Koneckonců ješětě mám čas se kdyžtak vrátit.