A jedna krátká pohádka…
Kdysi dávno, tak dávno, že už si to nikdo doopravdy nepamatoval, se na břehu velké řeky narodil chlapec. Zdánlivě zcela obyčejný, ale s osudem divočejším než tolik jemu podobných. Rostl rychle a štěstí mu přálo. Možná víc než komukoliv jinému, tím spíš po té, co se ukázalo, že je z královského rodu. Mladý princ se ochotně ujal své role a po smrti starého krále nic nebránilo jeho korunovaci.
Město, které vybudoval, bohatlo a krásnělo. Na vysokém kopci si postavil hrad, pevný a bytelný, odkud měl výhled do širého okolí, a kde mohl hostit všechny důležité muže a krásné ženy. Vládl dobře, ale jednoho dne vyčerpal i on svůj pohár štěstí.
Možná příliš zpychl a jeho sláva a věhlas přilákaly nepřátele, kteří spálili jeho město na uhel a mladého krále si podrobili. Jeho armáda se rozprchla a na trůn na čas usedl jiný panovník.
Z protějšího břehu velké řeky to všechno pozorovala dívka, o něco mladší, než král. Ačkoliv v jejích žilách nekolovala modrá krev, i ona vybudovala kolem svého rodného domku malé městečko. Ani to se neubránilo ničivým nájezdům nepřátel a někdy na tom bylo dokonce hůř než město mladého krále. Ale kde nic není, ani smrt nebere. Přesto byla ale i ona šťastná, když nepřátelé konečně odešli a lidé mohli opět svobodně žít.
Jenže zatímco dívka se opět radovala z obnovených trhů a hostinců, které tak rádi vyhledávali obchodníci, mladý král se jen pomalu vzpamatovával z utrpěné porážky. Občas závistivě hleděl přes řeku, kde se vesele tančilo a hodovalo, ale pak radši upřel svou pozornost zpět k vlastnímu městu a k jeho opětovnému vybudování. Zanedlouho se na kopci opět pyšně tyčil hrad a král hrdě přijímal cizí delegace na svém krásném sídle.
Kdoví, kdy si uvědomil, že už dávno není vlastním pánem na svém hradě. O to víc pak záviděl dívce na druhém břehu, jejíž vytrvalá píle pomalu přinášela ovoce.
Kdysi malé městečko se stále víc a víc rozrůstalo a jak běžel čas, bohatlo a krásnělo, stejně jako ona sama. Král pozoroval s trpkým souhlasem, jak mezi oběma městy vzkvétá obchod a jak se lidé snaží pokořit širokou řeku, která mezi nimi ležela.
Čas ale neúprosně běžel a král, už dávno ne tak mladý jako kdysi, se začal porozhlížet po nevěstě. Zájemkyň bylo samozřejmě víc než dost, ale žádná z nich ho neokouzlila. Stále častěji se upíral jeho zrak přes řeku, ale trvalo mu dlouho, než si připustil, proč tím směrem hledí. Bylo to přeci jen obyčejné děvče, ne urozená princezna. Přesto ale králi učarovala a získala si jeho srdce.
Neváhal proto a mezi jejich městy postavil kamenný most, který ani zimní led, ani jarní povodeň nedokázaly zničit. Chtěl požádat dívku o ruku, ale vstříc mu vyšla krásná mladá žena, v níž by to rozverné a bezstarostné děvče téměř nepoznal. Jeho nabídku s potěšením přijala.
Toho zimního večera král našel svou královnu a ta mu věnem přinesla město, krásné a bohaté, jako kdysi bylo i to jeho.
***
Před necelým týdnem se konečně zase udělalo dost hezky na to, abych vyrazila zapátrat po tomto sousoší Budína a Pešti, které je na úbočí Gellertova vrchu. A přestože – jak jsem zběsile fotila – slova mi běžela hlavou sama, nakonec bylo neuvěřitelně těžké tuhle kraťounkou pohádku napsat; držet se aspoň trochu reality a přitom ji téměř ignorovat, aby zůstala pohádka a nestal se z toho historický výklad.
A popravdě jsem vždycky spíš viděla Budu a Pešť jako dvě sestry, než jako muže a ženu, ale možná se to teď změní.
Skutečností ale je, že zatímco Budín byl královským městem s hradem, Pešť byla dlouho téměř jen vesnicí na protějším břehu Dunaje. První trvalý kamenný most byl postaven až v polovině 19. století, v roce 1849. V té době také Pešť zažila dobu své největší slávy, kdy byla velkolepě přestavována a budována do podoby hodné sesterského města Vídně. A teprve po vyrovnání Rakouska-Uherska bylo možné, aby se obě města v roce 1873 sjednotila v moderní metropoli.
Mimochodem – poměrně dlouho se užívalo označení Pest-Buda, než hrabě Széchenyi (iniciátor stavby kamenného mostu) prosadil opačné poskládání. Moudrý to muž. I když – mohli jsme mít Pešťbudín.