Nějak nemůžu uvěřit tomu, že už zítra jedu na Vánoce domu. Uteklo to jako voda. Já vím, vždycky se říká, že to uteče jako voda, i když se člověk na začátku bojí, jak tu dlooouhou dobu v té cizině přečká, než se otočí kolem vlastní osy, aby už zase balil kufry. A já to balení tak moc nemám ráda! Vždycky se bojím, že něco zapomenu.
O tom jak rychle utekly poslední hodiny nemá ani cenu psát. Odjezd se mi ještě ke všemu posunul, takže místo pondělního rána a cesty přes vánoční Vídeň, jedu už zítra přímý směr pampeliškovým autobusem do Prahy. Hloupé dva dny a já mám pocit, jak kdyby mě někdo vyhodil o týden dřív. Na poslední chvíli jsem obíhala všechno, co jsem oběhnout chtěla a potřebovala, sehnat poslední vánoční dárky, nějakou tu drobnost pro bráchu, papriky pro babičky, uheráček pro tatínka a maďarský česnek pro maminku. I když ten k Vánocům není.
Bohužel jsem nesehnala malý, úplně obyčejný měsíční diář, který jsem chtěla mamince dát k svátku. Spíš jako vtip – diář s maďarskými názvy měsíců, maďarskými jmény a svátky. A až když by si všimla, že tu něco tak docela nehraje, bych jí samozřejmě dala český, ale bohužel mi tento úmysl nevyšel. Škoda.
Po návratu domu mě čeká další vánoční běhání a nedělám si velké iluze, že by tam snad obchodní domy byly prázdnější než tady. Kdepak. A ani si nebudu moct vrčet pod vousy, protože mi lidi kolem budou rozumět. Ach jo. Má to své očistné účinky, jen co je pravda!
Těším se domů. Moc. Těším se na to, že bude teplo ve všech místnostech, že bude kuchyně čistá (pozor, od mého útoku v neděli večer je kuchyně stále jako ze škatulky!), že dlouho neucítím pach vařené brokolice. Těším se na domácí jídlo a na to, že budu moct pustit televizi jako kulisu a netrápit se s internetem.
Ale jsem ráda, že se sem budu moct vrátit. Na to, jak jsem se na začátku roku bála a nechávala si zadní vrátka otevřená, že kdyby bylo nejhůř, můžu přece v polovině říct, že mě to nebaví a jet domu, jsem teď moc ráda, že jsem to všechno připravila na celý rok. Těším se na jarní Budapešť, až se zazelená, oklepe se z šedé zimy a zase se od ulic vrátí teplé podvečery. Těším se, že bude počasí přívětivější k cestování a vyrazím na nejrůznější místa maďarské země. Mám jich na seznamu víc než dost, která chci vidět.
Plány jsou velkolepé. Do toho se ještě zamotá spousta práce na diplomce, nějaká ta škola, další kupa maďarštiny a než se naději, budu tu psát, že za pár hodin odjíždím domu a vrátím se až kdoví kdy. Ale na to teď nemyslet. Teď stačí těšit se na české Vánoce.