Když jsem Budapešť navštívila poprvé, velmi rychle jsem zjistila, že po městě je vřele doporučeno se pohybovat zejména pomocí MHD. Tím spíš, když jsme chtěli stihnout vidět co nejvíc zajímavostí a neměli jsme čas na dlouhé rozvláčné procházky. Ráda jsem Budapešť přirovnávala k Praze. Jako když vezmete naše krásné hlavní město, posadíte ho na rovinatější stavební plochu a do Vltavy nasypete kypřící prášek. Chvíli počkejte, jen co dostatečně nakyne, ulice se velkopansky rozeběhnou do šířky a zejména do dálky a domy se zhluboka nadechnou… Budapešť je připravená k vychutnání.
S tímhle vědomí jsem sem přijela studovat. Povinná měsíční tramvajenka, protože budu přece jezdit minimálně z jednoho konce na druhý. Kdoví, jak daleko to budu mít do školy! Všecko, všecičko je tu přece tak daleko!
Po čase jsem zjistila, že není. Nepřekvapivě. Tím spíš, když má člověk čas. Nikam nespěchám, můžu se projít a porozhlédnout se po okolí, ne? A než jsem se nadála, byla jsem před domem. Do školy je to nakonec pěšky skoro rychlejší než tramvají (které tu nemá cenu dobíhat – buď čekají na červenou a budou čekat ještě dlouho, anebo vám stejně zavřou před nosem), a když je hezky, proč si neprotáhnout nohy a neprojít se?
I přes tahle všechna zjištění, se mi ale dneska zhroutil další domeček iluzí. Jelikož byl překrásný, fantastický jarní den, vyrazila jsem na couračku po městě, jen s matným skutečným cílem. Toho jsem nakonec i dosáhla, podívala se snad až na samý kraj budapešťského světa a pak zase hezky zpátky. Jenže proč jet monotématicky zase tím samým autobusem tou samou cestou? Akčně jsem vyskočila na Hungaria körűt, popovezla se tramvají o dvě stanice dál k městskému parku a vystoupila, s tím, že si to pozdní odpoledne užiju procházkou přes park. A domu už se pak nějak dokodrcám.
Plán byl jasný. Procházka. Parkem. Velkým parkem. Velkým městským parkem, Városligetem. Byla jsme dokonce připravená i se ztratit! Plné bojové nasazení a místo toho jsem po pár krocích zjistila, že ten pověstně velký Velký městský park ani zdaleka není tak velký Velký městský park, jak se o něm říká. Všeho všudy mi trvalo pět minut přiměřeně nerychlé chůze dostat se k Vajdahunyadskému hradu na jeho druhé straně, což bylo opravdu trapně málo.
Možná je to tím, že mám čas se courat. Možná jen tím, že už poznávám jednotlivé části i bez mapy, ryze po paměti, protože tady už jsem někdy byla. Má iluze téměř nekonečné městské zeleně ale právě dneska vzala za své, splaskla jako mýdlová bublina. Netruchlím. Spíš se tomu směji.
A myšlenka na úplný závěr? Znova a znova si uvědomuji, jak moc a bezmezně to město miluji.