Původně jsem měla do městečka téměř na hranicích s Chorvatskem zavítat už před dobrým měsícem, ale počasí rozhodlo jinak. Proto jsem měla radost, když se v erasmáckých vodách zavlnila vyhlídka vyrazit konečně i někam dál, než do nejbližšího okolí.
Znamenalo to vstávat už někdy před šestou, abychom stihli autobus odjíždějící v sedm z nádraží u Népligetu (a po té absolutně příšerné noci to byla vážně výzva se vykutálet). Přestože jsem ráno všechno stíhala dobře, metro, které mi ujelo před nosem, mě dokonale vystresovalo a následujících sedm minut bylo jedněch z nejdelších za poslední dobu. Přesto jsem na místo srazu přijela se sotva tříminutovým zpožděním (nechápu), a stejně vlastně mezi prvními. Organizátorce výletu dali nejvíc zabrat Francouzi, kteří si to zvesela přikráčeli asi dvě minuty po plánovaném odjezdu autobusu.
Bylo tedy malým zázrakem, že jsme se sešli všichni, rozsadili se jako italská mafie na zadních sedadlech a další tři hodiny podřimovali, koukali z okna a snažili se něco z ubíhající krajiny zachytit objektivem. Musím se ještě zpětně podívat, kudy přesně autobus jel, protože přibližně v polovině cesty opustil dálnici a následně zastavoval v několika menších vesničkách (či městečkách? tady jeden nikdy neví), zato nás provezl kouzelně zvlněnou krajinou pohoří Mecsek. Člověk očekávající placaté Maďarsko musí být překvapený, do jakých výšin se tu najednou škrábe a jak moc to tu připomíná rodnou hroudu.
Po půl jedenácté jsme konečně dorazili do cíle. Pokud jsem si dobře všimla, na okraji města nás vítaly cedulky v několika světových jazycích. V rychlosti jsem nepochytila správnou odpověď na otázku „Jakých?“, ale rozhodně jsem zahlédla nějaké klikyháky arabštiny či čínštiny? První by dávalo smysl v kontextu historie města, druhé v kontextu Evropského města kultury 2010. Po vystoupení následovala krátká válečná porada ohledně návratu, kdy padlo rozhodnutí, že koupíme radši lístky na zpáteční autobus hned, co kdyby večer bylo plno. Naše dilema (část lidí se chtěla vracet až o hodinu později vlakem), nakonec vyřešila skutečnost, že pokladna byla v sobotu zavřená, takže nic jiného než počkat na večer a koupit si lístky přímo u řidiče, stejně nezbývalo. Pro některé naštěstí, jak se později ukázalo.
Přímo za nosem (jen co jsme obešli obchodní dům Arkád) jsme směřovali rovnou k centru a historickému jádru. S drobnou odbočkou na Kossúthově náměstí, kterému v čele vévodí synagoga a na kterém najdete sochy a busty několika významných Maďarů. To zajímavější ale čeká dál. Jakmile jsme došli k Zsolnayově fontáně (jméno důležité pro celé město), otevřel se nám pohled na celé hlavní náměstí, s jezdeckou sochou Jánose Hunyadiho, sloup Nejsvětější trojce i kostel, který kdysi býval mešitou. Naneštěstí se nám taky otevřel pohled na spoustu růžové, protože ten den se akorát běžel (nejspíš) maraton, sponzorovaný T-Mobilem. Takže jakékoliv focení bylo utrpením.
Po menší občerstvovací zastávce v McDonaldu, který se i tady protlačil přímo na náměstí, jsme zamířili do staré mešity/kostela. Studentský poplatek dvou set forintů (circa dvacka) jsem bez váhání vydala a jala se zkoumat tu zajímavou směsici Orientu a Evropy. Islámská výzdoba doplněná výjevy z bible, ornamenty zdobený strop, a především celková architektura a rozvržení stavby zanechávaly zvláštní dojem, že člověk není tak docela v kostele, ale přesto je to místo, kde se sluší být potichu a jen se kochat.
O to víc dechberoucí byla prohlídka dómu, který stojí stranou od hlavního náměstí. Zajímavá stavba se čtyřmi hnědými věžemi, bílou lodí a zelenou střechou vypadá, jako by jí spíš někdo na rychlo poskládat z různých částí. Vstupní dveře jsou ale překrásnou obrázkovou knihou biblických výjevů – strávili jsme dobrých pět minut jen tím, že jsme se snažili odhalit jeden díl po druhém, co je na kterém zobrazeno. Našli jsme stvoření světa, vyhnání z ráje, Noemovu archu, Babylonskou věž, Jidášovo zrazení a ukřižování a spoustu dalšího. Interiér samotný byl pak na hraně mezi zdobností a kýčovitou přeplácaností. Ale to ke kostelům občas tak trochu patří, ne?
Další téměř povinnou zastávkou v jihomaďarském městě jsou antické, raně křesťanské vykopávky, vstup do nich je jen kousek od dómu. Kdovíproč jsem zrovna na tuhle část města neměla včera ani trochu náladu, takže jsem si staré pohřebiště nechala spolu s několika dalšími ujít a zatím jsme se šli vyhřívat na sluníčko a obdivovat středověké hradby města. Všude kolem se nám při tom pod nohy pletli skautíci, kteří zřejmě měli také nějaký super aktivní den a spolu s běžci v růžových tricích tvořili téměř neodmyslitelnou kulisu.
Bylo poněkud náročné se zase najít a přiznávám, že moje třeštící hlava v tom odpoledním horku už hrozila explozí. Docela ochotně jsem tedy máčela ruce ve studené vodě kašny před městským národním divadlem, kam jsme se pomalu přesunuli. Bohužel jídlo jsme hledali právě tady, na hlavní nákupní třídě města, Király utca. Nakonec jsme si tu i sedli a všichni se velkopansky pustili do hodování, což mi při objednávání dalšího chodu už vůbec nebylo milé. Už proto, že jsem přijela, abych něco viděla, ne abych hodovala. Snědla jsem tedy svojí porci a šla se číšníka zeptat, jak daleko je to k Zsolnayské porcelánce. Měla jsem asi tak hodinu a půl do odjezdu autobusu, ale byla jsem odhodlána udělat vše pro to, abych tuhle ne-zrovna-zanedbatelnou památku města viděla. Trochu mě zarazilo, že v průvodci jsem se o ní ale nedočetla. A to ani v jednom, které mám. Přitom je to něco, co Pécs tak proslavilo. Z jejich dílny je většina těch hezkých barevných střech, co jsou vidět v celém Maďarsku, i v samotné Budapešti. A právě tady vynalezli speciální druh glazury, která je vidět právě na kašně v centru města, a která má tak krásné metalické odlesky.
Naštěstí porcelánka byla přibližně deset – patnáct minut chůze daleko od místa, kde jsme byli. Tím mi odpadla nutnost hledat autobus. Ve finále se ke mně přidaly ještě tři slečny a společně jsme podnikly běh k porcelánce. Její poměrně velký areál nakonec rozhodl, že jsme zavolaly zbytku, že autobus rozhodně nestíháme – a tím naši společnost nenávratně rozdělily, protože ti blázni radši jeli autobusem, prý že půjdou na nějaký večírek (já teda i kdybych jela autobusem, tak jsem rozhodně nebyla ve stavu, abych chodila na večírky). Bohužel toto rozhodnutí padlo až o něco později, než by se bývalo hodilo, takže jsem si nekoupila lístek do mauzolea, že si ho obejdu jen z venku. Jednak bylo náročné ho najít – vážně jsem si na mapě nevšimla, že se nachází mimo areál samotné porcelánky. Když už se konečně povedlo a dorazily jsme, hlídač se nám vysmál, že nás nepustí ani do vnitřního areálu kolem mauzolea. Tak jsme holt nakoukly aspoň přes bránu a cestou střeženou lvy jsme sešly zase dolu. Musím uznat, že chápu, proč měl to místo starý pán rád a proč mu syn postavil hrobku právě tady (a potažmo i sobě) – výhled je rozhodně zajímavý.
Čas jsme měly dobrý, abychom v klidu stihly vlak, a zpátky jsme šly proto opět přes centrum. Šťastná to volba. Maraton už skončil a já tak měla konečně šanci vyfotit si náměstí bez té příšerné t-mobilské růžové.
Nádraží jsme našly, lístky jsme koupily bez problémů, jedinou nepříjemností byl chybějící úsek kolejí, který nás po necelé hodině vyhnal z vlaku do autobusu a po další půl hodině zase z autobusu do vlaku. Tam si k nám přes uličku sedla malá skupinka spolucestujících, kteří vytáhli notebook a pustili se do sledování Hobita, kterého jsem nepokrytě sledovala s nimi. Naštěstí jelo málo lidí a naše čtveřice si tak rozebrala dvojsedadla v řadě za sebou a hromadně jsme to všechny zařízly, utahané málem k smrti. Poslední, co si pamatuju, byli trpaslíci zpívající maďarsky o Osamělé hoře.
