V pátek jsem si dala bojovku s názvem „najít botanickou zahradu bez mapy“. Trochu jsem si popletla, která stanice metra má být výstupní – respektive, já si to pamatovala správně, ale paní v trafice mě zmátla a poslala ještě o jednu stanici dál. Šla jsem čistě po čuchu, přes park a kolem starého zámečku, kolem přírodopisného muzea… Vlastně to byl malý zázrak, že jsem to našla. Spolu s bandou skautíků, kteří byli připravení na startovní čáře, se sešítky, tužtičkami a připraveni vrhnout se zběsile do té divoké džungle ve snaze objevit jako první určené rostliny.
To byla jedna z věcí, co mě odradila. Druhou byla mapa, kde mi přišla zahrada veliká a říkala jsem si, že bych tomu ráda věnovala více času než dvě hodiny v poklusu, aby mě tam nezavřeli. Třetí bylo náhlé uvědomění si, že na sobotní výlet dost nutně potřebuji potvrzení o studiu od své školy. Takže jsem sice našla, ale zase jsem se obrátila na patě a jela zpátky, tentokrát už za použití správné stanice metra (Klinikák). Vyřídila jsem, co bylo potřeba a slíbila se, že se co nejdřív vrátím. Dokud všechno kvete.
Den návratu na místo činu nastal dneska. Skautíky vystřídali ještě menší dětičky ze školy, ale co se dá dělat. Pán na pokladně anglicky rozhodně nemluvil, ale zvládli jsme to a já se tak konečně hurá, hurá vrhla do zákoutí botanické zahrady. Pořádně jsem si prostudovala mapu a vymyslela, kudy jít, abych ji systematicky prošla celou. Abych nic nevynechala a zbytečně nebloudila.
Po pár krocích jsem pochopila, jak směšná obava to byla. A jak směšné bylo bát se, že mi dvě hodiny nebudou stačit. Stačila by možná i jediná hodina. Aspoň to byl první dojem po vstupu. Další, co mě bohužel hned v úvodu otrávilo, byly sekačky. Dvě, zároveň drnčící sekačky. Já chápu, že je třeba posekat, ale já si přišla užít klidu mezi kytičkami!
Během pár minut se mě zmocnilo zklamání. Kromě pár sakur a vistárie nebylo všeho všudy moc co vidět. Takový trochu lepší park. Snažila jsem se nevzdávat a doufala jsem, že ještě něco objevím. Třeba v tom pavilonu, kde by snad měly být orchideje. Místo nich jsem sice našla nejrůznější palmy, banánovníky a velkého příbuzného mých kávovníčků, ale kvítí všehovšudy žádné. Sice bylo nesmírně fajn probíjet se tou džunglí, kde konečně panovalo ticho a kde jsem byla sama, ale dokud jsem nenarazila na první želvu, nebavilo mě to. Vlastně – první hromadu želv. V jednom z jezírek byly na sobě vyskládané želvičky a evidentně se slunily na nepříliš velkém prostoru, kam dopadaly paprsky. Vydržela jsem s nimi dlouho. V jednu chvíli jsem si i zahrála na záchranáře a otáčela jednu, která z té hromady ne úplně dobrovolně spadla a skončila na krovkách.
Od toho momentu mě to začalo docela bavit. Navíc se ukázalo, že jednotlivé pavilony jsou docela na dlouho a plné zajímavých rostlin. Nakonec jsem našla i orchidee a po velmi, velmi dlouhé době jsem viděla viktorii královskou se svými obřími lupeny rozprostřenými po hladině. Kolem dokola jí pak dělaly společnost žravé kytičky, které mě vždycky fascinovaly. A ve venkovních jezírkách pak byly další želvy a co lépe – dokonce kachna s káčátky! Ach to jaro.
Nakonec musím uznat, že to rozhodně stálo za návštěvu. Tohle roční období bylo asi nejzajímavější, když všechno kvetlo, možná o týden dřív, ale to už jsou detaily.