Autor: Stephen Chbosky
Název: Ten, kdo stojí v koutě
Filmový název: Charlieho malá tajemství
Originální název: The Perks of Being a Wallflower
Vydání: Slovart 2011
Zdvojená recenze dva v jednom – kniha a film. V originále oboje nese název The Perks of Being Wallflower. V češtině se distributoři nemohli rozhodnout mezi Tím, kdo stojí v koutě a Charlieho malými tajemstvími. A popravdě ani já se nemůžu rozhodnout, co se mi líbí vic a neustále to střídám, až jsem nakonec začla jednoduše říkat, že čtu Charlieho. Což s mojí pár let starou obsesí na Chaplina pár lidí zmátlo…
Kolem tohohle kousku jsem kroužila už nějaký čas. Začlo to gify a obrázky na tumblru a rostlo ve zvědavost, co že to vlastně je. A pak mi kamarádka řekla, že na to akorát kouká a že je to super. Když jsem pak dorazila k ní na chalupu, podívaly jsme se společně ještě jednou a já se bezmezně zamilovala. Tak moc, že jsem hned po návratu šla, zjistila, že existuje kniha a do druhého dne si ji koupila. Za další dva dny (a to jen proto, že jsem musela dělat přestávky) jsem knihu spolkla, téměř na jeden nádech. Vyvolávala u mě ten správný druh úsměvu, kdy je vám úplně jedno, co si myslí lidé kolem vás a doma se smějete nahlas. I když je úsměv občas spíš smutný.
Přiznám se, že vůbec nevím, co jsem čekala. Cokoliv, co jsem pochytila z těch ani-ne-spoilerů na tumblru, mi nijak zvlášť nenapovědělo, o jaký druh filmu se jedná. Čekala jsem něco intelektuálnějšího než mainstream, něco, co by mě mohlo zaujmout, co by se nějakým způsobem mohlo dotknout takových těch tajných zákoutí mé mysli a oslovit mě na ne úplně prvoplánovité vrstvě vědomí. Nedošlo mi, jak moc o dospívání to bude, ani jsem nad tím nepřemýšlela. A zpětně mě možná překvapilo uvědomění, že to o dospívání skutečně je.
Pár slov o ději
Charlie je šestnáctiletý kluk, který právě nastupuje na střední. Nemá kamarády, odpočítává, kolik dnů zbývá do konce toho středoškolského pekla, na rozdíl od většiny spolužáků věnuje pozornost doporučené literatuře, obědvá sám a s nikým se moc nebaví. A přesto nepůsobí takovým tím zoufalým dojmem outsider pubescenta. Prostě jen všechno sleduje s odstupem a vybírá, koho zkusí oslovit a s kým se skamarádit.
Nakonec se dá dohromady s Patrikem a Sam, dvěma čtvrťáky, nevlastními sourozenci. A zatímco Patrik potají randí s hráčem školního týmu (což je začátkem 90. let docela problém), Sam randí s kýmkoliv, jen ne s Charliem, který je do ní blázen. Nicméně oba mají nesmírně na srdci Charlieho společenský život a zasvěcují ho do světa večírků, alkoholu a života jako takového. Přesto si Charlie zachovává svou mile podivínskou povahu a jeho přátelé ho zkrátka berou takového, jaký je, nesmějí se jeho podivnostem, naslouchají jim a akceptují je jako jeho nedílnou součást.
A mezi všemi těmi večírky, starostmi a radostmi prvních lásek, polibků, dotyků, obav a objevováním života, se proplétají stíny, které si Charlie nese z dřívějška. Jako skutečnost, že jeho nejlepší kamarád se rok předtím zastřelil, aniž by komukoliv řekl proč. A Charlie žije s pocitem viny, že nevěděl, jak moc se jeho kamarád trápí. A možná žije s pocitem viny za smrt své oblíbené tety Helen, protože přece akorát jela pro jeho narozeninový dárek, když měla tu autonehodu.
Tak trochu se tím vysvětlují Charlieho podivné stavy, které snad ani nelze nazvat depresemi, ale jednoduše ztrátou v jakémsi vlastním podivném světě, který nedává ani trochu smysl. Tak trochu, ale ne úplně…
Protože skutečná podstata Charlieho problémů se skrývá daleko hlouběji a on sám si to neuvědomí až do samotného konce. Prozření přijde ve chvíli, kdy by si nejradši nafackoval, jak strašně kazí krásnou chvilku s holkou, kterou tak miluje. A myslím, že z toho uvědomění byl Charlie stejně v šoku jako já divák a následně čtenář. Nebo naopak.
Rozdíly mezi knihu a filmem
Samozřejmě jsem byla zvědavá, jak moc rozdílná jednotlivá zpracování budou. A jako vždycky, když je film fantastický, jsem si vůbec nedokázala představit, jak to bude podáno v knize. Tím spíš, když jsem zjistila, že je psaná formou deníkových záznamů. Charlie píše neznámému, nejmenovanému a naprosto anonymnímu příteli. Chápu ho. Někdy je jednodušší některé věci říct zcela anonymně někomu, koho nikdy neuvidíte, kdo nikdy neuvidí vás a nikdy nezjistí, kdo jste. A v knize to taky dokonale funguje.
Samozřejmě tu jsou rozdíly, ale všehovšudy musím říct, že film se předlohy drží velmi věrně a zachází s ní s největší opatrností. Dotahuje do dokonalosti drobnosti, které lze slovy sice popsat, ale někdy obraz mluví čistěji než tisíce slov. Kniha je drsnější a v jistých věcech syrovější. Některé situace jsou ve filmu zameteny pod koberec, možná kvůli přístupnosti, možná proto, že něco lze zkrátka napsat na papír, ale ukázat to v plné palbě na plátně by bylo příliš silné kafe. Ale hlavní myšlenky zůstávají a neztrácejí na síle ani v jednom, ani v druhém podání.
Co se hereckého obsazení týče, protože to je u filmu přece tak důležité, nejde než smeknout. Nejen, že Emma Watson byla překrásně praštěná, ale Logan Lerman… Ach bože, Charlie byl přesně ten správný druh štěněte, které nelze nemilovat. Pro ty smutně veselé oči, pro ten nesmělý úsměv a pro tu rozpačitou snahu někam zapadnout a všem se zavděčit. A Patrick v podání Ezri Millera byl naprosto správně švihlej magor, se kterým bych klidně šla řádit do ulic a vyhlížet svítání nad střechami domů.
Souhrn
Charlie je zlatíčko. Přestože je to vlastně outsider – nebo tak alespoň začíná – není to takový ten tuctový otravný intelektuálně nepochopený zoufalec, kterých je všude už moc. Bojuje s vlastními démony, snaží se začlenit, ale přitom neztrácí sám sebe. Jen hledá lepší verzi. Snaží se chytit proudu, ale přitom se jím nenechá nikdy úplně strhnout.
Zato já se nechala strhnout jeho vyprávěním. Zaujaly mě drobnosti, střípky, myšlenky. Hrálo to přesně na tu správnou strunu citů, chvílemi mi to mluvilo z duše, chvílemi jsem prostě jen naprosto přesně chápala, jak se cítí. A možná úplně nejvíc se mě dotklo zjištění, že na některé věci se opravdu dá zapomenout. Pro vlastní klid je vytěsníme a pokusíme se je pohřbít v temnotě, do které ale dříve nebo později stejně dopadne světlo.
Ne, nedokážu přesně a úplně vyjádřit, čím mě tohle dílo tak oslovilo a na kolika různých úrovních mi učarovalo. Jen vím, že i když ještě přečtu spoustu knih, tahle zůstane mým favoritem. A film zrovna tak.
Citáty
• We accept the love we think we deserve.
• Něco je se mnou fakt špatně. A já nevím co.
• Zemřel bych pro tebe. Ale nebudu pro tebe žít.
• A nikdo se necítil smutně, dokud jsme mohli zítřek odsouvat dalšími vzpomínkami.
• Budu dělat, co opravdu chci. Budu tím, kým opravdu jsem. A přijdu na to, co to znamená.
• You see things. You keep quiet about them. And you understand.
• And in that moment I swear we were infinite
• „Write about us.“ – „I will“