Autor: Ludmila Vaňková
Vydání: Švarc&Šulc, Praha 2001
Žánr: Historický román
Proč jsem po knize sáhla
Po předchozích zkušenostech s knihami paní Vaňkové, jsem jednoduše hladově sáhla po čemkoliv, co se mi dostalo do rukou, co akorát nabízela knihovna a co se mi zamlouvalo. A nepopírám, že potencionální přítomnost pana z Lipé a královny Richenzy, tomu jen dopomohla. A ačkoliv to teď bude znít jako nepovedená reklama – kromě toho, že si přečtu zajímavý a napínavý příběh se spoustou zajímavých postav, i se něco přiučím a upevním si své znalosti z české historie. Konec reklamy.
Děj
Na těhle knihách je kouzelné, že na sebe navazují, ale vlastně není nutné je číst jednu po druhé. Lze přečíst jednu, pak další, všechny, nebo jen pár a stejně se příběhy propojí. Příběh v této knize nepřímo navazuje na Ženu pro třetího krále i na Prvního muže království, s jejichž dějem se ze začátku částečně kryje, ale pak se odvrací k jihu země, k Landštejnu. Popravdě – než jsem začala číst, tak mi všechny ty růže přišly pomalu stejné, ale na Landštejn patří stříbrná růže, pod jejíž zástavou se celou knihou prohání jeden z nejvýznamnějších mužů rodů, Vilém z Landštejna.
Spolu s jeho bratry, Smilem a Petrem, se opět dostáváme do doby vlády Jana Lucemburského a následně jeho syna Karla. A že za Jana měli čeští pánové plné ruce práce. Na rozdíl od výše jmenovaných knižních titulů se pozornost přesouvá k synům mocných pánů, kteří měli v moci český trůn před příchodem Lucemburků. Je úsměvné sledovat potomky, jak se zdařili či nezdařili svým otcům.
Kromě politiky je samozřejmě hlavní pozornost upřena na mezilidské vztahy, zejména na manželství a lásky jednotlivých bratrů z Landštejna, které jsou ale nutně propleteny s příběhy pánů z Lipé i z Rožmberka. Jeden by skoro nevěřil, kolik šťastných svateb se v tak krátkém čase v tak divoké době mohlo uskutečnit. Pokud tam nehrála roli přímo láska, byla to minimálně vášeň a touha být spolu. Pobavilo mě těch několik sňatkových šarád, ke kterým průběžně došlo. Annu z Lipé si bere Petr z Landštejna, místo Petra z Rožmberka, Žofii klofne přítel pánů z Landštejna, nikoliv hlava tohoto slavného rodu, prostřední z landštejsných bratrů si nevěstu zase doslova uloví uprostřed lesa, snad aby si starší bratr pak mohl vzít její nejlepší přítelkyni. To, že se následně manželství změnila v nutný zvyk, je jiná, ale ty začátky byly sladké. A někdy i konce. Skoro.
Jenže když jsou vztahy vyřešené, začne se zase řešit politika a popravdě toho chvílemi bylo až moc. Jan Lucemburský se pořád toulá kdekoliv, hlavně v zahraničí, Karel je ještě v Itálii a když už konečně přijede, otec soptí nad jeho drzostí, s jakou se ujímá vlády a vykazuje ho na Moravu. Do toho se přidá pár problémů s mladším královským synkem, ke kterému se v Tyrolsku nechovají vůbec hezky, nebezpečí inkvizice v Českých zemích a zmatky jsou na světě.
Dojmy
Začátek knihy byl dokonalost sama. Nejen začátek, celou jsem ji v podstatě zhltla, ale konec byl poněkud rozvláčnější a už ne tak dynamický. Mrzelo mě, že ačkoliv na přebalu byl hlavní důraz kladen na vztah Viléma a jeho druhé ženy, nakonec se o Elišce psalo docela sporadicky. Ale dobře, zbytek to vynahradil. V čem jsem se tentokrát motala famózně, byla jména. Ach bože, všichni se jmenovali stejně a nejlépe ve třech generacích po sobě!
Ale na druhou stranu, jak už jsem zmínila – do té doby jsem se v růžích nevyznala, dneska už rozliším bezpečně rožmberskou od landštejnské a tu od krumlovské. A vůbec mě na těhle knihách asi nejvíc baví, jak si kvůli nim neustále rozšiřuji obzory a prohlubuji znalosti. I když se to dá číst i bez toho, prostě jako obyčejný román.
Citace
• Pan Vítek věděl své. Že se pan z Lipé zakoukal do mladé královny, ještě když byla chotí předposledního Přemyslovce, to bylo veřejné tajemství.
• Chceš dostat zpátky Budyni, Veličenstvo? Beze všeho. Pusť Jindřicha z Lipé a je tvá.
• Šaty pro nevěstu, jaké neměla ani Agnes. A na hlavě… Ne. Možná spíš čekal diadém či korunku se závojem, ale jediná stříbrná růže v záplavě Elisabetiných rudých vlasů ho ohromila.
• Můj otec pustil i podkomořství a chce se odstěhovat natrvalo do Brna. Konečně už jsem pochopil, proč tak stál o statky na Moravě. Richenza, jeho královna vdova, směnila s králem svoje věnná města za sídlo moravských markrabí. …“
• Liška! Liška ryška. Neměl to rád, ale stará paní z Landštejna byla zvyklá komolit jména. Své přítelkyni paní Mechtildě, matce mladého Oldřicha, kterého obě nazývaly Uluš, říkala Mece, Smilovi Mílek, Petrovi Petrlík, nejmladší Elišce Bětka, Jindřich byl pro ní Hyncík, jen Vilém zůstával. I novorozenci už měli svoje. Ojíř byl Hojírek a Anežka Něžinka. A z Elisabety Liška!
• „Měla tady být královna,“ řekl nespokojeně. „Spíš než… ta.“
Potupné označení mířilo ke královně vdově pana Jindřicha z Lipé, které právě s úsměvem přijímala hold samotného krále.
Petr se prudce ohradil. „Paní Richenza není žádná ta!“
• „Povalit krále! To je na pováženou!“
„Proč to pan z Lipé udělal?“
„Pošilhával mu po Richenze,“ řekl důvěrně mladý Jindřich. „To otec nemá rád. Ale trochu to přehnal.“
K stejnému závěru dospěl i hrdina utkání. Provolávání slávy mu nebylo dvakrát milé. Vyhnul se pohledem Richenze na tribuně, protože po právu očekával, že ho vyplísní, a vydal se za králem, který se do tmy neprobral. Situace byla povážlivá a pan z Lipé z ní vyvodil důsledky. Noc ho zastihla na cestě do Mělníka. Ráno se v jeho doprovodu k všeobecnému překvapení objevila v Praze královna Eliška.
• „Protože uherské hordy proti Italům obstojí vždycky, to je zřejmé.“
• Český král z boje neutíká, vzkázal pyšně francouzskému králi Filipovi, a šik českých pánů se nedal zahanbit. Byli rytíři. Statečnost otců měli v krvi. Ti, kteří byli s ním, se vrhli za králem na jistou smrt. …
• „Tehdy jsem pochopila. Musela jsem, při pohledu na tu božskou krásu. A pohrdala jsem sama sebou. I tebou. Měla stříbrnou růži ve vlasech, které zářily jako…“
„Ne!“ vykřikl. „To jistě ne! už dávno se tak nečesala!“
• Eliška přistoupila k plačící vdově, ohlédla se plaše po Vilémovi a rudou růži, kterou původně chtěla hodit do hrobu na rakev starého přítele, zatkla do Kateřininých stříbrných vlasů.
„Stříbrnou růži v rudých vlasech nosívala tvá první choť. Rudá růže v nedbalé péči Petrových synů brzy uvadne. Ale stříbro je vzácný kov. Tvá růže zůstane věčná.!
Vilém se pousmál. „Stříbrná růže může zčernat jako ta tvoje. Buď jak buď, opustil nás největší a nejmoudřejší pán z Růže, kterého jsem znal. …“