Napsala jsem to. Vážně jsem to dokázala a za měsíc jsem napsala práci, na kterou jsem byla docela hrdá. Netvrdím, že by snad byla dokonalá, ale přišla mi dobrá. A stihla jsem to do 20. listopadu, takže jsem to s předstihem mohla poslat profesorovi, aby se na to podíval a řekl mi, co tam případně ještě doplnit nebo změnit, prostě co ještě s tím, aby to bylo obstojné.
Poslala jsem to kamarádce ke korektuře a vedoucímu, s tím, že to prochází korekturou, tak se omlouvám za případné chyby, které rozhodně nevylučuji. Čekala jsem, až odpoví s vyjádřením. Kamarádce, soudné a rozumné, se má práce líbila, jen ta metodologie… Tak uvidíme, co profesor.
Napsal po týdnu. Že díky, že se na to podívá, ale nejspíš až po víkendu, že toho má teď dost a ještě mu dvě práce finišují… Začala jsem hysterčit. Po víkendu znamená PO 5. prosinci. Pátého je deadline. Poslední den na odevzdání. Napsala jsem mu hysterický e-mail, že se strašně omlouvám, ale že jsem doufala, že práci odevzdám do 5. 12. – i proto, že mi škola neodpustila poplatky atd. Dobře dobře, koukne na to, ale je úterý a v pátek musí být vše odevzdáno… no to nevím nevím…
Začala jsem to vzdávat. Nějak jsem se smířila s myšlenkou, že to teda prostě neodevzdám. Že jsem měsíc proležela v knihách úplně zbytečně, místo abych si užívala čas s mužem, který mi za chvíli nadobro odjede. Začala jsem plánovat variantu brod, že holt přeruším studium a půjdu k obhajobě v létě.
Ve středu večer jsem začala odpadávat a ve čtvrtek jsem se probudila v horečkách, absolutně nepoužitelná. Prospala jsem den, už smířená s tím, že moje úsilí bylo k ničemu. Když jsem se večer probrala k životu, napsala jsem profesorovi, jestli náááhodou se k tomu mému dílu přeci jen nedostal. Upřímně – vážně ne, měl jsem tu ty dvě práce a nějaké testy. Vezmu si to na víkend, ale teď už to nestihnete.
První mámina reakce byla celkem klidná. Možná i proto, že v tu chvíli jsem nebyla schopná si ani sednout, aniž by se mi nechtělo brečet. Dneska ráno mě probudil telefon (po tom, co jsem se přesunula do obýváku k notesu, kde jsem pracovala na finálních úpravách), ve kterém mě seřvala, že jsem to podcenila, proč jsem si to nezjistila dřív, že jsem ho měla víc uhánět. Což má asi pravdu, vážně mě nenapadlo, že týden neotevře e-mail. Předchozí večer do mě několik lidí rylo, ať tu práci odevzdám i tak. Po tomhle moje odhodlání ještě stouplo.
A tak jsem dneska dodělala úpravy, doufám, že jsem nikde nic nezapomněla… bože, doufám! Šla jsem práci nechat svázat a po hysteráku, že mi to nepůjde odevzdat elektronicky, jsem nakonec práci odevzdala i elektronicky.
Pocit radosti se nedostavil. A veškerý pocit, že ta práce není špatná a má šanci na obhájení, se rozsypal na prach a najednou pochybuji absolutně o všem. Nejvíc mě štve, že by stačilo, aby se na to podíval, jen to pročetl a aspoň se vyjádřil, pokud to třeba vážně nemá šanci na obhájení. Aspoň něco, nějaké vyjádření, pozitivní či negativní… Takhle jsem absolutně ztracená, navíc mám pocit, že pokud to neobhájím, udělám ostudu i jemu, protože on je přeci vedoucí mé práce.
Ale zkrátka jsem se to rozhodla risknout. Buď se mi povede obhájit a budu to mít za sebou, nebo mě pošlou do háje a budu ve stejné situaci, v jaké bych byla, kdybych to dneska neodevzdala. Jen mě štve, že pocit klidu a radosti nějak nenastal, místo toho je mi vlastně ještě víc špatně z toho, až mi profesor po víkendu napíše, že jako fajn, že jsem to odevzdala, ale že si nemyslí, že to obhájím. Nebo tak něco. Na druhou stranu, kdyby z něj po víkendu vypadlo, že ta práce jen fajn, jen nějaké minimální úpravy a já to bývala neodevzdala, tak mě asi klepne.
Prostě hraji loterii.