Dala jsem výpověď. Nikdo kolem mě asi úplně nevěřil, že to opravdu udělám a nikdo, kdo o mém rozhodování nevěděl, to nečekal. A rozhodnutí udělat ten krok byl neskutečně náročný.
První práce. První skutečná, plnohodnotná práce, ne brigáda, částečný úvazek, přivýdělek ke studiu v jazykovce. Získala jsem ji ještě za poměrně bouřlivých okolností, kdy jsem urputně hledala práci v Česku, abych měla argument pro muže, a do klína mi spadla práce na škole, kde jsem byla na praxi. Naprosto dokonalé a skvělé, znají mě tam, určitě mě vezmou. Nakonec mě vzali téměř na hodinu.
Radovala jsem se.
Měla jsem jsem pocit, že to do sebe všechno skvěle zapadlo. Známé prostředí, možnost vyzkoušet si práci na nižším i vyšším stupni, což pro nerozhodnou holku bylo super. Dalo mi to možnost vrhnout se do práce, o které jsem věřila, že mě bude bavit a zároveň si vyzkoušet, v jaké přesné podobě je to pro mě to pravé.
Už na začátku jsem cítila nějaké nesrovnalosti. Možná mi největším varováním měl být lidský rozměr a nevysvětlitelný pocit z nové šéfové. Ale mladý člověk se nechá opít rohlíkem a hlavně nemá lokty na to, aby si prosadil věci po svém. Tedy – já ty lokty neměla.
Vždycky, když jsem někde pracovala, měla jsem hrozný pocit zodpovědnosti a vděku, že mě zaměstnali. Docela obdivuji lidi, kteří si od začátku nasadí laťku a nenechají si dělat na hlavu. Já to neuměla a dost možná ještě neumím. Ale to se ukáže. Teď jsem věřila, jak jsou rádi, že jsem nastoupila, jak si mě tam váží, znají mě a všechno bude růžové.
Možná jsem měla začít stříhat ušima, když za divokých okolností odcházela první učitelka, uprostřed roku, a donesly se k nám zvěsti, že je to hysterka a nesměla ani předat materiály své nástupkyni. Nebo když odešla další kolegyně, se kterou jsme se ale shodou okolností moc nemusely.
Poslední kapky začaly odkapávat v srpnu. Myslím, že na konci minulého roku byl pohár plný tak z poloviny, ale velmi ochoten se plnit dál. Přes prázdniny se rozbouřené hladiny přirozeně trochu uklidnily, ale s novým začátkem se to všechno znovu rozjelo. A houšť a ve větších kapkách.
Mrzí mě, že jsem si od začátku září nepsala každou jobovku, která přišla. A že jich bylo. Už někdy v polovině září jsme všechny vypadaly jak vyčpělé mrtvoly, sežvýkané několikahlavým stádem dobytka. V půlce září! Myslim, že někdy v tu dobu jsem si definitivně řekla, že moje vize, jak tu zůstanu a na nějaký čas se stanu inventářem, je utopistická a že na to nemám a mít nechci. Naplno jsem si přiznala, že chci jinam a že začnu hledat. Pomalu ale jistě, nejaktivněji pak od března, dubna, abych s novým školním rokem začínala jinde, pokud to jen trochu bude možné.
Všechen ten stres, řešení naprosto zbytečných blbostí, zatímco se hroutí věci daleko důležitější, všechny ty lži, pomluvy za zády, nedůvěra. Věčná obava, že člověk něco udělá nedejbože špatně, zcela neúmyslně, ale udělá a v tu chvíli se mu to vrátí jako bumerang. Ten pocit, že na vaší chybu vlastně čekají, jako supi, až se konečně něco nezadaří. A když se naopak snažíte a děláte věci ještě nad rámec, je to bráno jako samozřejmost. Možná ještě podřadněji. Ten pocit, že jsem malá holčička, která tomu vlastně vůbec nerozumí. Ale přitom se nemá na koho obrátit a zeptat se na radu. Ta nedůvěra v nadřízeného, že s ním nemůžete otevřeně mluvit, protože se všechno otočí proti mě. Ta očividná snaha některé kolegy vyštípat tím, že jim tak znepříjemní život, že sami dají výpověď…
A pak se objevila alternativa. Poslala jsem životopis, jen tak z hecu, neměli ani řečeno, odkdy chtějí nástup. Šla jsem celkem na tři pohovory, z toho jednou ukázkové hodiny. Pořád jsem se vracela s pocitem, že nesklaplo ono posvátně „jo! to je ono!“. Pořád to bylo „hm, fajn, asi výrazně lepší, ale…“
Žádné ale. Pomalu ale jistě přede mnou začaly vyvstávat obrysy možností, o kterých jsem zatím netoužila ani snít. Možnost učit, to co chci, tam kde chci. Možnost soustředit se na učení a sebezdokonalování, možnost rozvíjet se. Oproti patlání se v nesmyslech a zbytečnostech, které stejně nikam nevedou.
Myslím, že jedno z definitivních prozření bylo, když mi došlo, že nepíšu. Že jsem za poslední půlrok nenapsala ani čárku. A teď, když tu sedím a snažím se ze sebe něco vypotit, vůbec mi to nejde. Hlava i ruce si odvykly. Ale teď je naděje, že se to změní. I přes spousty nové práce a jiné práce mám najednou pocit uklidnění a naděje, že se věci stabilizují. Že budu mít život více organizovaný, protože ustane ten věčný chaos a zmatek. Který je všechno, jen ne tvůrčí.
Udělat ten krok bylo ale strašně těžké. Říct na jedné straně ano, tu práci beru, a na straně druhé říct „odcházím“. I přes všechna ta pro, která mě utvrzovala v tom, proč odejít, opravdu zaklepat a ten papír nahoře předložit, bylo jako sledovat sebe sama, tak trochu mimo vlastní tělo… nebo spíš chycená v tom těle, sledující to nezúčastněně a nevěřícně, zatímco tělo jde a koná. Hledí do té vytřeštěné tváře naproti, která nechápe, co se to děje a proč se to děje. Kolegyni čekali, snažili se ji vyštípat, ale já jsem šok. Já jsem nečekaná a nevděčná a jak, proč a cože?!
Ale udělala jsem to. Rozhodla jsem se a věřím, že jsem se rozhodla správně. Opustila jsem potápějící se Titanik a teď jen dva měsíce budu koukat, kolik děr je ještě možné vytvořit, než se ta bárka definitivně potopí. Ale bojím se, že papírová látadla dokáží zaplácnout hodně.
Edit 2022: P. S. Zpětně se ke mě doneslo, že prý mě vyhodili, protože jsem byla neschopná. Aha. 🙂