Samozřejmě, že i já jsem zastříhala ušima, když jsem se poprvé doslechla o plánovaném natáčení nového HP filmu. Nemůžu říct, že to bylo úplně nadšené stříhání, ale rozhodně zvědavé. Pak jsem na celou věc zase zapomněla, pak mi ji něco připomnělo a naplno můj zájem propukl v momentě, kdy se u nás před kinem objevil velký poutač. Do té doby mě veškerá mediální masáž spolehlivě minula, neviděla jsem ani mnoho trailerů, snad jeden, který mě celkem pobavil, ale tím to haslo. Nevěděla jsem, o čem to bude, kdo tam bude hrát, snad jen že hlavní postava bude Mlok Scamander a děj se přesune zpět v čase do Ameriky 20. let.
Do kina jsem tedy šla jako nepopsaný list papíru, nezaujatý víc, než k čemu mě nutí sledování HP světa z uctivého povzdálí – ale o tom kdyžtak později.
Popravdě řečeno si nejsem ani moc jistá, co o tomto filmu chci napsat, ale na druhou stranu to nechci nechat jen tak ležet a zapomenout, protože přijdou další věci, které si chci poznamenat a další dojmy a tenhle dojem byl vlastně také poměrně silný, ačkoliv bych úplně neřekla, že pozitivní.
Dějově…
Dějová linie je na jednu stranu velmi prostá. Mladý čaroděj přijíždí do New Yorku s kufříkem plným kouzelných tvorů, které mu nešťastnou náhodou utečou a on se je snaží znovu pochytat. V cestě mu překáží zneuznaná čarodějka a pomáhá nečar (tedy pro nás staré potterovce mudla).
Na první problém možná narážím už u hlavního hrdiny. Já nevím, co to má ta Rowlingová za problém, že se tak vyžívá v různých podivínech a vycukaných bláznech. Mlokovo věčně přikrčené pošilhávání bokem mi napoprvé bylo strašně nesympatické. Napodruhé už jsem jej byla ochotná přijmout a jeho láska ke zvířatům mi je natolik sympatická, že jsme si k sobě asi cestu našli, ale trochu to trvalo. Možná je to dobře, že nešlo o prvoplánovitou líbivost, že dali najevo, že hrdina je spíš zvířecí člověk než… člověčí člověk. Jenže tam nebyl sám takhle podivně přikrčený a to už na mě bylo nějak moc.
Hlavní hrdinka se zase na můj vkus občas chovala až moc urputně a nelogicky a páchala výrazně více škody než užitku. A v momentě, kdy ohrozila všechnu tu podivnou zvěřinu, jsem ji na chvíli nemohla vůbec odpustit ani že dýchá.
Její sestra zase od začátku působila tak naivně infantilním dojmem, že jsem v první moment myslela, že je to chudinka nějaký moták, ne úplně vyrovnaná dobračka, o kterou se sestra musí dennodenně starat.
Snad nejvíce mi ale dávali zabrat „záporáci“. Tedy, nejsem si jistá, zda slovo záporák je vhodné, protože vyděšení mudlové mnohdy jednají v přesvědčení, že dělají to nejlepší. Všichni ti Druzí Salemisté, kteří se tu objevují jako vyvolávači varující před existencí čarodějnic, které je nejlépe upálit, utopit a rozčtvrtit (ne nutně v tomto pořadí, samozřejmě), byli prototypy nepříjemných existencí, které jsou člověku zase naopak zcela prvoplánovitě nepříjemné a nesympatické.
Dějově nedějově…
Jakkoliv základní dějová linie je vlastně jasná a přímá, podle mě nastal trochu problém v tom, že nejen, že není jediná, ale přestože hlavní, je vlastně vedlejší. Už tohle prohlášení vzbuzuje trochu rozpaky. Kromě lovení zvířat je totiž ještě na programu lovení temné síly, která terorizuje New York a tím ohrožuje kouzelníky a hrozí v jejich odhalení. Potom tu jsou samozřejmě nějaké ty milostné pletky, mocenské pletky, mudlovské mocenské pletky, problém s mudlou, který nemá vymazanou paměť, problém s více uprchlými zvířaty, než se předpokládalo, problém s tím, že v New Yorku vůbec zvířata být nesmějí, problém s kouzelnickou mafií, problém s motákem, fanatickou ženskou a v neposlední řadě, jen tak mimochodem, problém s jistým Grindenwaldem, který terorizuje Evropu… A co když se přesunul do Ameriky? A zcela upřímně do teď nechápu význam první scény, která právě o existenci Grindenwalda informovala, ale nemám nejmenší tušení, co že se to tam stalo a co mi to jako mělo dát.
Scénáristé navíc diváka celou dobu tak okatě tlačí k odpovědi, kdo je troublemaker, že mě nakonec ani nepřekvapilo, že to přesně tahle postava nebyla.
Myslím, že můj největší problém s tímto filmem vězí ve dvou bodech:
1. Kniha je určitě príma. Mám doma první české vydání, které se na pultech objevilo už hrozně dávno, v dobách první vlny pottermanie. Ale je to útlounká knížečka, která nemá románové ambice. Je to prostě jen příručka k rozpoznání toho, jaké zvíře vám tentokrát rozdupalo mrkev nebo ukradlo zlaté hodinky po dědečkovi (mimochodem, vím, že je to vrcholně nepraktické a nedoporučované, ale toho hrabáka chci!). A s tímhle vědomím vám někdo ještě přihodí informaci, že tu mají být další čtyři pokračování tohoto zmatku a mě to opravdu nenadchává už z principu.
2. Rowlingová by si měla uvědomit, že někdy je lepší prostě skončit, než do nekonečna natahovat vyžvýkanou žvýkačku. S tímhle pocitem bojuji přibližně od doby, kdy prohlásila, že Brumbál je gay. Nebo možná to definitivně nastalo někde mezi body „Hermiona si měla vzít Harryho“ a „Hermiona má být černoška“. Zkrátka a dobře vždycky v pravidelných rozestupech přijde nějaký vzruch, všichni nastraží uši a pak začnou radostně sypat peníze do vyprazdňující se kapsy paní Joanne. A pak přišlo divadlo, divadelní scénář (který si odmítám přečíst, aspoň prozatím), a Zvířata.
Jsem Pottermaniak. Vyrostla jsem na Harryho příbězích, vyhlížela jsem dopisy z Bradavic, bláznivě jsem milovala Remuse Lupina (knižního!), napsala jsem stohy a stohy fanfikcí a ačkoliv filmy nesahají knihám v některých případech ani po paty (třeba v tom čtvrtém případě), vždycky se na ně celkem ráda podívám. Možná největší uvědomění pro mě nastalo teď v úterý, kdy jsem se podruhé vrátila z kina (první kolo s mužem, druhé pracovně), odpadla jsem na pohovku a pustila si šestý díl na Nova Cinema. Poslední půlhodina měla víc atmosféry než dvouhodinová Zvířata dohromady.
Vadila mi prvoplánovitá snaha diváka okouzlit, vadila mi ta snaha přirovnat se těm dechberoucím záběrům Bradavic, tentokrát nahrazených „dechberoucí“ budovou Amerického kouzelnického kongresu. Vadilo mi, že film byl zmatený, překombinovaný a přetřískaný, uspěchaný a ufuněný. Vadilo mi, že jsem se chvílemi ztrácela v té vší zvěřině, a co hůř, někdy mi přišlo, že ani sám pan majitel nemá tak úplně jasno v tom, co mu žije v kufru.
U českého dabingu mi zase vadily nesrovnalosti – jdou spát, je pozdě večer a hrdinka vstoupí do dveří s pozdravem „dobré ráno“. Já chápu, že my tu pijeme kakao spíš ráno, ale to to nikomu nebylo divné? Vůbec mi tak trochu přišlo, že filmaři mají zmatek v čase a v tom, jak dlouhá je taková průměrná noc. Tady mi přišla nekonečná, aby den pak utekl zase mrknutím oka a byla opět noc. Asi je to napínavější za tmy.
A v neposlední řadě mě neskutečně popíchla jedna věc, kterou možná běžný divák úplně nepochopí, ale potterovci jistě ano. Jak je možné, že čarodějka sypající kouzla z rukávu se nedostane přes zamčené dveře, které nakonec stačí bohapustě vykopnout mudlovksou nohou?! No kde to jsme?!
Abych jen nekritizovala, líbala se mi zvířata samotná. Všechny ty kouzelné potvory byly skvělé a už proto jsem se do toho kina těšila – vidět je všechny a moci si je prohlédnout a moci ukojit fantasii. Hrabák byl naprosto skvělý, problematický, ale neskonale roztomilý a vyčůraný. Okamie působily velmi elegantně a kůroleza mi bylo v jednu chvíli strašně líto. Mé sympatie si získal i hlavní mudla. Přestože v první fázi těžce rozdýchával, co se to kolem něj děje, nakonec se s celou situací chlapácky vyrovnal a bral to s překvapivým nadhledem a humorem. Nebál se ani balit čarodějku a to už chce nějakou odvahu. O té pěsti skřetovi a vloupávání se do kouzelnických kanceláří ani nemluvě.
Shrnuto a podtrženo…
Jsem ráda, že jsem film viděla. Jsem i ráda, že jsem ho viděla dvakrát a mohla jsem si trochu urovnat myšlenky, které jsem vám tu teď chaoticky zkusila předat. Ale podruhé už jsem z toho kina odcházela vlastně zklamaná. Nemělo to atmosféru a náboj Harryho Pottera a nejspíš, nejspíš by Rowlingová měla prostě zůstat u psaní knih, které jí jde, může se vyřádit a všechno si promyslet a až pak by se měla pouštět do toho, že dovolí někomu dalšímu, aby její dílo převedl do filmové podoby.
P. S. Určitě jsem zapomněla ještě tak na tisíc dalších věcí, které jsem chtěla říct. Ale budu moc ráda, když se se mnou podělíte o váš názor a třeba mi řeknete, proč se vám film naopak líbil.