Kniha v knihkupectví. Vtipný kluk na facebooku. Ten kluk, co rozložil AZ kvíz. Kniha na prezentaci v hodině literatury. Opět kniha na prezentaci v hodině literatury, tentokrát slušně předvedená.
Krok za krokem se ke mě Ladislav propracovával a postupně se mi spojovaly jednotlivé informace, které k sobě patřily. Třeba ta s AZ kvízem zapadla na své místo až docela pozdě, i když jsem tu jeho show viděla už dávno, teprve nedávno mi došlo, že to byl zase ten samý Zibura. Jeho knihu jsem jednou vzala do ruky v knihkupectví, prolistovala ji a zase ji vrátila zpátky (po pečlivém vyfotografování titulní strany, která mi přišla neskutečně vtipná, abych ji pak dokázala dohledat v knihovně), protože knih mám doma hodně a snažím se kupovat si ty, které za to opravdu stojí a ty, u nichž si nejsem naprosto jistá, si radši prvně sehnat v knihovně. Zpětně se za ty své pochyby omlouvám. Stejně tak jako za své pochyby, zda ten humor, který je převeden už na titulce, není příliš přetažen a vyumělkován. Není.
Poslední hřebíček přišel, když o knize prezentoval jeden z mých studentů. Tak nadšeně, že jsem se ho na závěr prezentace mezi otázkami „jak jsi ke knize přišel“, „komu bys ji doporučil“ a „co se ti na ní nejvíc líbilo“, vypálila i „musíš jí zase donést domu?“ Takže jsem si ji ten den odnesla já a hned večer se pustila do čtení.
O knize
Cestopisy mám ráda. Hezky doplňují mou vlastní vášeň pro cestování, objevování nových světů a nových kultur. Jsou ale místa, kam se asi jen tak nepodívám, z nejrůznějších důvodů a výmluv, a pak je fajn si o nich aspoň přečíst. A když někdo umí své zážitky podat s nadhledem a humorem, který k této aktivitě podle mě patří, pak je to prostě radost.
Děj je předem daný – kluk se vydal pěšky přes Turecko a přes Izrael až do Jeruzaléma. Průběh cesty i jednotlivé zážitky si zapisoval do deníku, který po návratu přepsal, trochu učesal a vydal. Doplněno o vysvětlivky v infoboxech a drobné komiksové stripy na úrovni kocoura Garfielda.
Zcela logicky nečekejte žádné vyvrcholení děje, tady je jediným a sledovaným cílem cíl samotný, dorazit v pořádku a v jednom kuse. A poznat při tom danou zemi a hlavně její obyvatele. Přes všechny představy, které našinec může mít o lidech v Turecku, mimo turistické lokality, o muslimech a o Židech, je příjemné číst, že lidé jsou vlastně všude stejní. Mají své rozdílnosti, jiné zvyky, návyky, jiné názory a o mnoha věcech přemýšlí úplně jinak. Ale ve finále jsou to starostlivé matky a zodpovědní otcové, nezbedné děti a rozverné sourozenci jako všude jinde. A všichni ti se snad i rádi ujmou toulavého Čecha, který se mnohdy nenechá ani příliš zvát a rovnou se sám k někomu naservíruje domu.
Kniha je psána lehce, s humorem, nadhledem, čte se doslova sama. Co mě na ní možná překvapilo úplně nejvíc, byla ta upřímnost. Autor si opravdu na nic nehraje, píše o všem jak to leží a běží, o všech těch věcech, o kterých se normálně v knihách (ani filmech) moc nemluví, jako je třeba potřeba vyměšování, o všech svých pocitech. Čtenáře nenechá vůbec na pochybách, že během takových pěších poutích se člověku honí hlavou naprosto všechno, a většinu toho zapsal do svého deníku. Včetně svých politických názor, včetně svých názorů na danou situaci – ale jen do té míry, do jaké tomu běžný člověk má šanci rozumět, protože sám přeci není odborník na Blízký východ. Ta otevřenost, čestnost a nefalšovanost byla neskutečně osvěžující.
Snad jediné, co bych vytkla a co mě trochu dráždilo – i jako češtinářku, byla absence odstavců. Být Ladislav můj žák, tluču mu texty o hlavu, že dostatečně nečlení. Což, uznávám, je poněkud směšné – jemu kniha vyšla, mně ne, ale zkrátka si myslím, že místy se jeho odstavce daly rozdělit na dva až tři samostatné a tím by byla naprosto jasně, i graficky, vidět hranice, kde jedna myšlenka končí a druhá začíná.
O autorovi
Autor je o čtyři roky mladší než já. Chvílemi se přes tuto skutečnost nemůžu přenést, když si uvědomím, co všechno už dokázal. Ne, že já bych se úplně nudila, myslím, že žiji celkem dobře a zajímavě, ale jeho spontánnost a netrápení se tím, co si ostatní pomyslí, je pro mě imponující. V Azkvízu dokázal strhnout svého spoluhráče a z jinak naprosto bezpečně zajeté televizní soutěže udělali kůlničku na dříví. Jednoho dne se sebral a prostě odešel do Santiaga de Compostela. Škoda, že nevydal i deník z tohoto výletu (předpokládám, že si ho psal…).
Ladislav je člověk, u nějž velmi rychle získáte pocit, že je to kamarád. Nahrává tomu samozřejmě i facebook, ale zejména jeho jednání na této sociální síti. Tuhle na Vánoce zveřejnil zcela bezelstně výzvu, ať mu lidi přijdou pomoct zabalit dárky. Včetně adresy a telefonu. Což mi připomíná, že bych si ten telefon možná měla uložit, hraju si s myšlenkou, že by bylo hrozně fajn někoho takového pozvat do školy a uspořádat s ním besedu. Ale čekám na novou školu a na nové studenty, zda to s nimi bude realizovatelné.
Tak snad abych zakončila ve stylu našich školních prezentací:
Jak jsem se ke knize dostala – kroužila jsem tak dlouho, až jsem ji zabavila studentovi.
Komu bych ji doporučila – Komukoliv, koho baví cestopisy, číst o zážitcích z cest a má smysl pro humor
Co se mi na knize nejvíc líbilo – Zjištění, že lidé jsou ve finále všude stejní. Ne že bych to už nevěděla, ale pořád je dobré se o tom znovu ujišťovat. A ten humor, lehkost, nerafinovanost, upřímnost, otevřenost.
Chystáš se číst i další díla tohoto autora – Už doma leží a částečně je přečteno vyprávění o cestě Nepálem a Čínou.
Citáty
• Hrdinství je vytáhnout topícího se člověka z řeky, ne zbytečně riskovat svůj život. Ostatně myslím, že v okamžiku, kdy se rozhodujete jen o osudu sebe sama, kategorie „hrdinství“ ani „zbabělost“ nedávají smysl.
• Pozitivní vzpomínky se den ode dne stávají ještě krásnějšími, zatímco ty negativní postupně slábnou, až jednoho dne možná úplně zmizí.
• Když člověk nemá názor na všechno, má dost času si pořádně promyslet názory na věci, které může ovlivnit.