Španělsko. Země letních dovolených, moře a zmrzliny. Země rozpálená do ruda, kde člověk hledá libovolný kousek stínu, aby před žhnoucím sluncem aspoň na chvíli utekl. Země, kam našinec běžně v zimních měsících necestuje. A ví proč.
Na jednu stranu může být volba vyrazit do Španělska v zimě celkem moudrá. Rozhodně je lepší objevovat historické a kulturní pamětihodnosti v džínách a lehkém svetříku (dobře, když udeří mrazy, tak ještě nějakou bundu na to), než zbrocený potem a téměř v úžehovém delíriu, kdy už pořádně ani nevíte, jak se jmenujete. V tuto roční dobu jsou navíc ulice okrášleny onou kouzelnou tématickou výzdobou, v noci svítí tak jako u nás a náměstích zdobí vánoční stromy na sto způsobů.
Narozdíl do našich zeměpisných šířek se tu ale rozlučte s jehličnany. Moje logika tvrdí, že jich tu je prostě nedostatek, zejména na jihu, natož aby si je káceli a cpali do každého města. Místo nich se tu všude tyčí roztodivné kuželovité konstrukce ze železa s světel, jejichž kouzlo vyniká naplno až po setmění, když se rozsvítí. Spolu s klasickou uliční výzdobou tak vzniká ona paradoxní situace, kterou kdysi naprosto perfektně popsal můj spolužák na základce, kdy ve slohovce hudroval, že na adventích kalendářích jsou popisky ve všech možných exotických jazycích, jejichž uživatelé mohou Vánoce slavit leda tak pod vánoční palmou. Tady je palem požehnaně, naštěstí ještě nikoho nenapadlo věšet na ně světýlka. Což ale taky tak jediné místo, kam je nikdo nepověsil. Jinak svítí úplně všechno a všude se vyjímají nejrůznější vánoční dekorace. Lokálně uzpůsobené, takže tu do oken neleze jen vypasený Santa, ale mnohdy rovnou tři, barevně odění králové. Mimochodem právě díky těmto pánům zapomeňte, že byste si vánoční prázdniny ve Španělsku nějak výrazně nakoupili ve slevách, ty tu začínají až 7. ledna.
Specifický ráz v zimním období získávají zejména přímořská letoviska. Hnízda, která v létě přetékají lidmi, žijí a duní dlouho do noci, linou se jimi nejrůznější směsice vůní a jazyků. V zimě je to ale úplně jiný svět. Už jen projíždět oblastí Costa del Sol je jako projíždět městem duchů. Jednotlivé bloky připomínající termitiště (v létě doslova) se tyčí do tmy, kterou se někdo pokusil ozvláštnit vánoční výzdobou, což je snad ještě zoufalejší, než kdyby jednotlivé uličky byly nevyzdobené. Sem tam je za okny vidět, že se někde svítí, ale v jinak liduprázdném komplexu ono světlo vypadá spíš strašidelně, než jako maják naděje. Ostatní okna jsou zatažená a zabedněná a jen podtrhují pocit, že jste vetřelcem a narušitelem zimního klidu a spánku. Tam, kde v létě běhají děti, se v zimě kupí hromady popadaného listí, po promenádách se prohánějí akorát psi a vůně grilu působí v tom ledovém vichru značně nepatřičně.
Což je kapitola sama pro sebe. Ani v prosinci není tady na jihu kdoví jaká zima. Jsou dny, kdy teplota na sluníčku zcela suverénně přeleze dvacítku. Koneckonců teď je tu doba, kdy obrážejí stromy a andaluské hory se zelenají. Loni jsem na Nový rok sbírala přezrálé mandarinky. Jenže to je venku. Kde navíc občas poměrně silně fouká, zejména jste-li někde blízko moře jako já (samozřejmě na koupačku zapomeňte). Když tedy večer přijdete domu, i přes odpolední slunce poněkud promrzlí, nemyslete, že se doma ohřejete. Byty tu nejsou vybaveny ani minimálním topením, meluzína tu houká hůř než na kdejaké české horské chalupě, okny výmluvně protahuje. Nejlepším přítelem se mi stává rozehřátý laptop a mikina. A deka. A čaj. A ideálně pes či muž, podle toho, co je po ruce a co v danou chvíli méně kouše. A horká sprcha, která ale s sebou nese nekonečné čekání v rohu sprchového koutu, než konečně po všem tom ledu začne téct horká voda. Pro člověka, který vyrostl na pohádce o třech prasátkách, je celý tento zážitek trochu stresující, do domečku by prostě foukat nemělo.
Ale i když se v člověku občas perou vjemy, je zajímavé vidět to, co běžně znáte v rozvlněném horkém vzduchu, také z jiného úhlu a za jiných povětrnostních podmínek.