Už poměrně dlouhou dobu, bude to nejspíš i několik let, si hraji s myšlenkou darování krve. Patří to na mém žebříčku hodnot k věci, kterou můžu udělat, moc to nebolí, nic mě to v podstatě nestojí a přitom to může hodně pomoci. Nějaký čas jsme si i říkaly s kolegyněmi v práci, že bychom udělaly nějakou hromadnou akci a nějak to zpropagovaly ve škole a motivovaly již plnoleté studenty, aby se k nám přidali.
Pak to ale vždy utichlo. Vždy se našel důvod, proč k tomu nedošlo. V neposlední řadě to byla nepochybně i obava, jestli mám na něco takového vůbec odvahu. Přeci jen patřím do kategorie lidí, kteří se jehlám raději vyhýbají a toto je pravý opak oné činnosti. Nicméně v mé hlavě byla tato myšlenka usídlena už dlouho a asi jsem čekala jen na správný moment, kdy do toho skutečně praštit.
Minulý víkend jsem narazila na článek o dvouleté holčičce, pro kterou se zatím nenašel dárce kostní dřeně. A že dárců je sice hodně, ale prostě se neshodují a příbuzenstvo se jako na potvoru taky neshoduje a třeba tam venku chodí někdo…
Formulář pro registraci mezi dárce kostní dřeně se otevřel téměř sám, bez většího přičinění z mé strany, stačil jeden klik. Na pár hodin mě ještě zbrzdil problematický internet, ale nakonec jsem si v neděli večer řekla, že o co jde, jeden nikdy neví, naklikala jsem svoje údaje a poslala.
V dalším kroku stačilo dojet do Ústřední vojenské nemocnice na základní odběry krve pro rozbor, aby měli přesné údaje, k čemu že jim můžu být dobrá.
Už při telefonátu, zda se můžu dostavit ve čtvrtek ráno mě trochu rozladilo veselé „no teď je dárců hodně, tak možná budete chvilku čekat!“, ale ještě jsem to brala s nadhledem. Ačkoliv zrovna motivační prohlášení to nebylo.
Ve čtvrtek jsem si už ale definitivně připadala jako tele jdoucí na porážku. A to jsem ještě ani nešla na kuchání, ale jen na odběry. Sestřičky mi hodily dotazník, ten jsem pečlivě vyplnila, pak jsem šla do jedněch dveří za doktorkou, která se na mě ani nepodívala, ale sestřičku jsem rozhodila skutečností, že znám svojí krevní skupinu, pak zpátky na recepci, kde na můj formulář přilepili kód, chvilku počkat, vejít do druhých dveří, sednout si do křesla, sevřít ruku v pěst, bodnutí, zvláštní pocit, v televizi běží detektivka, koho asi zabili, tohle si přitlačte, já to ještě zalepím, no co tu ještě sedíte? Jediné, na co jsem dokázala během odběru pomyslet, byl pocit odplotismu, že na odběry krve se bojím, to už se radši rovnou nechám řezat.
Celé to kolečko trvalo tak patnáct minut, z čehož největší čas jsem strávila vyplňováním dotazníku a čekáním. Pak jsem znovu zamířila na recepci, kde mi dali kartičku, že jsem zařazena do národního registru dárců kostní dřeně, zapište se někomu do života!, a tím to bylo vyřešeno. Na rozloučenou mě ještě sestřička na recepci odmávla s tím,že je stejně téměř nulová šance, abych se s někým shodovala, že se mi asi stejně nikdy neozvou, abych darovala, ale tak tady máte kartičku no…
Odcházela jsem s pocitem „Tak sorry, že tu otravuju“. (Slovo sorry za posledních pár dní nabralo nový, nečekaný rozměr, co?)
Od té doby nad tím přemýšlím. Chápu, že pro sestřičky je celý registr denní chleba, že jsme pro ně jen chodící těla, která se sem tam dají kuchnout, ale většinou jsou stejně neužitečná a tedy zabírají čas a prostor pro těch pár, minimum vyvolených, kteří pomohou tělům méně funkčním. Asi i chápu, že nemají sílu se na všechny smát od ucha k uchu a být přehnaně milé na každého zištného blázna, který si chce honit ego tím, že je v registru.
Na druhou stranu, co člověka motivuje k tomu, aby se zaregistroval? Myslím, že je jen málo těch, kteří se registrují s pocitem „budu vypadat frajersky, stejně na to nikdy nedojde.“ Samozřejmě nemůžu mluvit za všechny, jen za sebe, ale věřím, že většina z nás do toho šla právě s opačným pocitem – co když zrovna já se budu s někým potřebným shodovat a budu mu moci pomoct? Jasně, že v tom je pocit vlastního uspokojení, dobrý pocit z vlastního konání – podle mě prostě altruismus téměř neexistuje, protože člověk i dobré skutky dělá právě proto, že se pak cítí dobře, protože pomohl. Ale ta pomoc může v tuhle chvíli někomu zachránit život. A když mě pak někdo odbude s tím, že jsem stejně jen pozér, a stejně se mi nejspíš nikdy neozvou, a vlastně nás jen zdržujete, tak to člověka otráví.
Můj dobrý pocit z dobrého skutku byl tedy zakalen, ale stejně jsem se odměnila ostružinovou horkou čokoládou a kartičku, dosvědčující můj bláznivý krok, jsem si hrdě schovala do peněženky. Teď je na čase pokořit ještě to dárcovství krve.