První návštěva země za sedmero horami a několika řekami se mi povedla díky projektu Erasmus+, kdy jsem tam vyrazila s kolegou a třemi studenty. Čekal mě neskutečný zážitek, pro jehož popsání nemám dostatek slov. Přesto se o to pokusím. Největší výzvou je ale poskládat to všechno smysluplně, protože těch myšlenek se v hlavě převaluje příliš mnoho.
Jak už jsem zmínila, celá záležitost se odehrála pod taktovkou školní akce, takže nebyl moc prostor na vlastní výpravy a průzkumy, moje představy a přání musely jít úplně stranou. Počínaje volbou destinace, která byla předem dána – Bârlad, město na východě země, čtyři hodiny jízdy od Bukurešti, kam jsme ve středu kolem druhé přistáli. Už samotná jízda začala prozrazovat, že to tu nebude tak růžové, jak jsem doufala. Abych to uvedla na pravou míru – samozřejmě jsem měla nějaké představy o Rumunsku, ale asi jsem nevědomky doufala, že budu mile překvapená, že představy jsou na míle vzdálené realitě. Nebyly. Možná jsem dokonce ve svých představách Rumunsku přilepšila, možná jsem se prostě ocitla ve velmi nešťastných končinách.
Už na předměstí Bukurešti se začala klubat realita, šedivá, syrová a špinavá. Všechno to, co si člověk představí pod „pustým východem“, co nakoukal z videí „meanwhile in Russia“, to všechno se dělo – špína, bláto, odpadky všude, polorozpadlé domy, rozestavěné haciendy uprostřed rozbordelených „zahrad“, podivní lidé postávající bezúčelně podél silnice. Naštěstí se brzy setmělo a přišla pole a nekonečné louky, takže tvrdé střety s realitou nás potkávaly jen na zastávkách a po příjezdu do cílové destinace.
Bârlad samotný, překvapivě velký, pokračoval v nastaveném rytmu. Hluboce se obávám, že nejmodernější stavbou města byl právě náš hotel, který normálně slouží jako hotel pro zdejší rugbyový tým (tím se Bârlad proslavil asi nejvíc). Což je dost smutné zjištění, budova se nachází za městem, musí se k němu dojet rozblácenou polo-polňačkou, kolem paneláku, který připomíná spíše gheto. To nejlepší čeká ale uvnitř – všude dlažky, většinou už po těch pár letech popraskané, každý schod jinak vysoký, koupelna, kterou průměrný jedinec dokáže po jedné sprše vyplavit (odtok je bezpečně nejvyšším bodem místnosti). Kde se okno nevešlo do díry, tam se ho kus prostě usekl, se zásuvkami se muselo manipulovat velmi opatrně, jinak měly tendenci vypadávat ze zdi. A kdesi na chodbě byl vypínač, který centrálně vypínal světla v několika pokojích současně.
V podobném stavu se nacházelo i město. Chodníky převážně chyběly, domy polorozpadlé, všude neskutečné, ale neskutečné množství odpadků. Celkem s přehledem se dá říct, že všechno hezké a kvalitní, co v Rumunsku najdete, vzniklo nejpozději do počátku 20. století. Pak nastává bída. To se mi potvrdilo během následujícího týdne ještě několikrát. Značně byl také cítit východní vliv. Nejvtipnější momenty nastávaly, když jsme se vším tím blátem a loužemi probrodili do restaurace a vstoupili do nablýskaného světa křišťálových lustrů, pozlacených vidliček a opulentních toalet s koženkovými křesly k oddechu. Co zde ale naprosto scházelo byl jakýkoliv vkus.
Naším hlavním úkolem tohoto týdne bylo poznat prostředí zdejší střední pedagogické školy a její dobrovolné činnosti, kterou vykonávají její žáci. O škole samotné jsme mluvili jako o perle v blátě. Její zaměření na hudbu, sport a umění jen podtrhovalo jistý pocit zoufalství a bídy. Uprostřed toho všeho bláta a pustiny se najednou objevil tenhle přelud plný nesmírně talentovaných lidí a v člověku zůstávala jen nešťastná otázka, co s nimi bude. Rozutečou se po zemi a za její hranice, jiná šance není, protože takové množství nadaných lidí se tu nemá šanci uživit. A velké množství z nich na svůj talent zanevře a skončí u pásu v některé ze zdejších továren.
Momentálně, v rámci našeho projektu, se zdejší studenti věnují dobrovolnické činnosti a pomáhají (hlavně) v domě pro postižené děti. Návštěva tohoto zařízení nenechala asi nikoho úplně klidným, je to práce náročná, hlavně psychicky, zejména s dětmi, u kterých se ví, že se jejich situace nikdy nezlepší a vítězství péče je, že se stav nezhoršuje. několik z nich jsme vzali na jeden z „výletů“, které jsme v rámci pobytu podnikli – do solných dolů.
Zde nastalo jedno z dalších mnoha rozčarování a další kulturní šok. Zatímco my Češi jsme si pod solným dolem představili Salzburg, čekala nás výprava autobusem do hlubin země, kde nás ta stará herka vysypala a my vstoupili do obřích hal, v nichž nechyběl kostel, několik hřišť, houpačky, bufet, piknikové stoly, závodní dráha pro šlapací motokáry… Prostě matějská v podzemí, trochu psycho post-apokalyptického ražení. Strávili jsme tam hodinu a já byla vážně ráda, že jsme zase rychle odjeli.
Ani následná návštěva zdejších Karlových Varů v resortu Slanic-Moldova situaci moc nezachránil, protože tady se naplno ukázalo několik věcí. Bohužel rumunská organizace absolutně nefungovala, což nás některé dostalo do dost prekérních situací a domu jsme se vraceli promrzlí. Druhým „šokem“ bylo potvrzení toho, jak strašně špinavá země to je. V horském potůčku, kolem kterého jsme projížděli, by se dalo nasbírat několik kilo plastu, nepochybně by se z toho dalo ošatit jedno menší rumunské město. Lahve, odpadky, bordel – prostě všude. Přes to jsem se za celou dobu nepřenesla. Bohužel tenhle problém je zažraný hodně hluboko ve východorumunských hlavách. Dokonce i jeden z dobrovolníků, člověk, u kterého bych čekala aspoň jistou míru osvícenosti, neměl nejmenší problém vytáhnout papírový kapesník, použít jej a pak ho jen tak odhodit na zem. Zhruba dva metry od koše.
K celé téhle situaci se celkem zajímavě vyjádřil starosta města, ačkoliv si možná neuvědomoval, na co všechno tou jedinou informací odpovídá. Byla to ale věta velmi chytrá, stejně tak jako bolestivá. Rumuni po pádu režimu přišli o vůdce, který je sice týral, ale ukazoval jim cestu. A svoboda se změnila v anarchii a nezájem. Myslím, že to jde ruku v ruce s kombinací toho, že během těch čtyřiceti let MUSELI. Teď nemusí a tak se nestarají. Vůbec o nic. O domy, silnice, natož o odpadky.
Co Rumunům ale zůstalo ve velké míře a ani léta komunismu to neoslabila, je víra. Pro našince je to zážitek vskutku silný. U nás zcela běžně nevidíte auto, jehož přední sklo je ověšeno křížečky a svatými obrázky (nejspíš k zakoupení na pumpě, místo plyšáka se na přísavce houpá kříž). Taky jsem se ještě nesetkala s tím, aby se člověk pokřižoval vždy, když vidí kostel. V autobuse to působí zvláštně, u řidičky už přímo nebezpečně.
Řízení je kapitola sama pro sebe. Asi nikde bych nechtěla řídit méně než v Rumunsku. Možná bych si na jejich chaos a zákon rychlejšího zvykla, ale jako spolujezdec jsem trpěla a sinala hrůzou poměrně pravidelně. Do křižovatky se vjíždí zásadně se skřípěním kol, směrová světla jsou jen pro bačkory. Vrcholem je ovšem předjíždění. Rumunské silnice mají zásadně jeden a půl pruhu. Půlpruh, neboli krajnice, slouží k tomu, aby tam rychlejší auto vytlačilo pomalejší a mohlo upalovat dál. Někdy se takhle potkají čtyři auta vedle sebe. A úplně největší sranda je, když k tomu panuje hustá mlha a není vidět na krok a najednou se proti vám vyloupnou dva kamiony navzájem se předjíždějící. Jinými slovy – cesta zpátky do Bukurešti za časných ranních hodin mi nedovolila oka zamhouřit.
Po tom všem, co jsem napsala, je skoro k nevíře, že by bylo něco pozitivního. A taky mi pár dní trvalo, než jsem sklepala prvotní šok a začala nacházet pozitiva. Rumuni jsou pohostinní. Mají výborné víno, jejich dechovka už zní Balkánem a je tak výrazně poslouchatelnější než ta naše. Je to země, které prostě schází ještě několik let, aby dohnala alespoň střední Evropu – v podstatě se nachází v našich 90. letech. Projevuje se to na všem. Vztah k ekologii a čistotě, vztah k „jiným“ lidem (postiženým, znevýhodněným), architektura (ty dlažky všude mě ubíjely!), vztah mužů k ženám (to, že mi organizátor odmítl podat ruku jsem zpracovávala celý večer a pomalu mi díky tomu začalo docházet, proč se ke mě celou dobu choval, jak se choval. Jsem prostě ženská), vztahem jedince k jeho majetku a svému okolí.
Na závěr si dovolím přehled názvů, které jsme vymysleli v průběhu našeho pobytu a které nejlépe vystihují naše pocity.
Perla v blátě – pozitivně reaguje na existenci školy, která v daném prostředí působí jako přelud. Ale ani to není zjevně dokonalé.
Země kontrastů
Doba drátěná – dráty všude. Tisíce drátů. To není doba wireless, ale wirefull.
Doba dlážděná – dlažba všude. Venku, vevnitř, na schodech, všude. A samozřejmě klouže, takže většinou doplněna běhounem z umělé trávy. Vážně krása.
50 odstínů šedi
Děsivé, až krásné – něco na tom všem přeci jen bylo krásné. Děsivě krásné.
A ještě si tu s dovolením odložím tento odkaz na článek (https://special.novinky.cz/constanta/), který vyšel zrovna v den, kdy jsem se z Rumunska vracela. A přesně taková ta země je. Krásná, ale strašně, strašně zanedbaná.