Možná záleží na prvním dojmu. Možná platí, že čím míň se člověk s něčím patlá, tím lépe to většinou dopadá. Možná je Miláno prostě skvělé město a nic mu dojem nekazilo (jako třeba déšť). Nevím, kde je zakopán pes, ale faktem zůstává, že jsem si víkend v tomto severoitalském městě neskutečně užila.
Přišlo to hrozně nečekaně. Jen pár dnů po návratu z Říma přišel Muž, že ho pracovně posílají do Milána. Jestli by nestálo za to letět už v pátek a strávit tam společně víkend. V první chvíli jsem se tvářila nejistě, pak jsem zauvažovala, zda by nestálo za to si teda vzít dovolenou na pondělí a zůstat tam déle… Než jsem se ale mohla rozhodnout, byly koupené letenky a já podobně rychle nakonec sehnala i ubytování. Vždy u booking.comu trochu trpím, protože jakkoliv je můj orientační smysl dobrý, představivost nad mapou neznámého města zůstává tragická. Pokaždé tedy svádím boj, jak město asi vypadá skutečně, jaké jsou skutečné vzdálenosti, kde by to mohlo být hezké k bydlení a dostupné k památkám… Jak se mi tentokrát téměř na první dobrou povedlo najít tak skvělé ubytování, netuším. Všechno jsme to ale spíchli strašně rychle, já v pátek přiletěla ze školy, zabalila do příručáku a už nás taxík vezl na letiště – pozor, trochu rozmazlovací výlet, díky provázanosti s prací jsme v situacích, kdy by to Muž využil tak jako tak, mohli využít jisté výhody – jako třeba ten taxík.
Je ale pravda, že když jsme na druhé straně cesty, tedy v Miláně, po taxikáři chtěli, aby nás dovezl do našeho hotelu, značně jsme ho rozhodili z konceptu. Danou ulici znal, jasně, ale to číslo popisné… Tam hotel není, asi chceme do Sheratonu. Ne, my chceme do hotelu Atena. Aha! do hotelu Diana, to znám… Ne, do Atény… Nakonec jsme uzavřeli smírný kompromis, že nás prostě odveze na dané číslo a světe div se, on tam vážně nějaký hotel je – asi takový, kam většinou hosté z milánského letiště Malpensa taxíkem skutečně nejezdí. Ještě se nás pokusil trochu natáhnout, my se nedali a pak už hurá k hotelu.
První, co mě zaujalo a co mě bude fascinovat po zbytek výletu, byly dveře. Většina milánských domů má ohromné, velkolepé vstupní dveře, brány, hotové portály… Ale z těch se otevírá jen nepatrná část a mou největší zábavou bylo zkoumat, která část ohromného křídla je rozříznutá, aby vznikla maličká branka. I do našeho hotelu jsme tedy vešli dvířky a ocitli se v průchodu do vnitřního atria, které sladce vonělo rozkvetlou vegetací. Omamná vůně, fantastická lampa (já a moje světelná úchylka), teplý vzduch, atmosféra… Okamžitě jsem byla zamilovaná a to jsem ještě netušila, že dostaneme pokoj s balkonem. Další velké plus oproti Římu, kde jsem něco takového speciálně sháněla a pak se o to ještě musela málem prát. Rozměry tohoto výdobytku byly podobně skromné, ale výhled do klidné ulice s travnatým tramvajovým pásem a vzrostlými stromy mě dostatečně okouzlil.
Miláno začalo sbírat kladné body okamžitě po příjezdu a ty také rychle naskakovaly. Odhodili jsme věci na pokoj a vyrazili do města, okouknout, co nabízí, a najíst se. Do centra jsme to měli kousek, dochozí vzdálenost do deseti minut a už jsme procházeli kolonádou Viktora Emanuela II. Obchody už sice byly tou dobou vesměs pozavírané, ale tím méně lidí se tu pohybovalo. Všehovšudy si troufám tvrdit, že hlavní náměstí před dómem bylo zkrátka prázdné – na páteční večer a běžná, pořímská očekávání rozhodně. Nechyběli ale pouliční prodejci všeho, ti zdejší takhle večer nabízeli fantastické svítící balónky na stejně svítící tyčce – v koupi mi zabránil jen Mužův přísný pohled, že tohle je i na mě příliš infantilní (ale ta světýlka!!!)
Už první večer jsme město přešli napříč, z jednoho konce na druhý (centrum). Za tu skvělou večeři a báječnou zmrzlinu to stálo, za drink už méně, ale aspoň jsme našli, kam se stáhl celý městský život. Miláno nemá řeku, vyrobili si alespoň umělé kanály, u kterých se odehrává noční rej – restaurace, bary, studenti, místní, mladí i staří. A prodejci svítících balónků, samozřejmě.
Na střechy!
Celý víkend jsme měli naplánovaný poklidně. Prostě to nebudeme hrotit, nebudeme se nikam moc hnát, neuštveme se během těch dvou dnů, pokusíme se vidět co půjde, ale nebudeme se hroutit z toho, co neuvidíme (to bylo mířeno hlavně na mě). V Miláně se moc uštvat nedá. Centrum je maličké, hlavní pamětihodnosti blízko u sebe a v dochozích vzdálenostech. I já jsem to tak mohla brát úplně v klidu, lážoplážo procházkovým tempem. Dokonce mě moc nerozhodilo z konceptu ani to, když mi v sobotu ráno před katedrálou došlo, že jsem si já pitomá nevzala nic přes sebe, že jsem vyrazila pohodově dovolenkově v kraťasech a tílku. Jak moc jsem na zahalení myslela v Římě při návštěvě Vatikánu, tak moc jsem na to teď zapomněla. Ale co, tak nepůjdeme ráno, ale necháme si to na večer.
Nevím, co by bylo bývalo lepší, ale podvečerní návštěva katedrály byla dokonalá. Z celého Milána ve mně zanechala nejhlubší dojem (palác s parkem dobrý, ale… prostě palác s parkem. Uvnitř ještě můžete navštívit muzeum, ale já při krátkých návštěvách stejně muzea bojkotuji). Po odpolední siestě jsem se lépe vybavila (=oblékla), došli jsme koupit vstupenky (možná mají učitelskou slevu, já neměla šanci to zjišťovat), takhle v podvečer už relativně bez front a problémů, a i do katedrály jsme se dostali jen po krátkém čekání. I když i to se na mně psychicky podepsalo, protože jsem věděla, že za chvíli zavřou vstup na střechu.
Interiér dómu mě zaskočil. Když tak stojíte před tou pompézní nádherou, navíc z čelní strany dostavovanou za Napoleona na počátku 19. století, je strašně jednoduché zapomenout, že se vlastně jedná o gotický chrám. Poměrně unikátní záležitost v italské oblasti, kde gotikou obecně spíš pohrdali a od románské Pizzy přešli rovnou k renesanční Florencii. Když jsem tedy konečně vstoupila (po nezbytné kontrole, že to tam náhodou nechci hodit do vzduchu), zarazila mě strohost interiéru. Najednou z té zářivé zdobné bělosti nastalo temné, šeré, strohé ticho. Monumentální sloupy, vitrážová okna, pár svatých soch, nádherná podlaha. Ale jinak nic.
Nezdrželi jsme se tedy dlouho a já už pelášila ke schodům na střechu. Ještě je možnost použít výtah, ale rozhodli jsme se myslet na své zdraví a peněženky a vyběhli to po svých. Šlo to.
Normálně můžete v každém druhém městě navštívit věž, podívat se na výhled. Ale tady ne. Tady chodíte skutečně po střeše. Procházíte mezi fiály, můžete si zblízka prohlédnout chrliče, můžete se dotknout gotické výzdoby, sledovat ornamenty, významy… A především to, jak taková střecha gotické katedrály vypadá a funguje, kolik je tam schovaných průchodů, schodů, dvířek… Byla jsem naprosto unesená. A taky jsem trochu měla závrať, když jsme stoupali až na úplný vrchol po vnějším schodišti. Stála jsem na střeše dómu, obklopená stovky let starou prací zručných kameníků a stavařů a přede mnou leželo celé město, od středověkých uliček, přes pompézní stavby 19. století, po moderní čtvrť, ze které jako jehla stoupal k nebi impozantní mrakodrap.
Tolik fotek a videí jsem už hodně dlouho nepořídila. A dostat mě zase dolu taky nebylo vůbec jednoduché. Než se to Muži povedlo, protáhla jsem ho ještě z druhé strany střechy, tam, kam bychom se asi nedostali, kdybychom odvážně nevyrazili k výtahu s tím, že druhým směrem už to určitě nikdo kontrolovat nebude a je to jedno, že se svezeme. Nesvezli jsme se, ale hlavně proto, že jsme dalších dvacet minut bloudili po střechách a mezitím se výtah zaplnil.
Nedělní úspěchy
Největším nedělním úkolem bylo najít místo, kde uložit kufry blízko vlakového nádraží a pak procourat zbytek města a ideálně najít papírnictví.
Už první mise trochu zaskřípala. Našla jsem sice jakési airBnB pro kufry, které uvádělo, že je na nádraží, ze kterého mi odpoledne jel express na letiště, ale když jsme dorazili, zaměstnanci nádraží se nám div nevysmáli, že tady žádná úložna opravdu není. Potupně jsem musela dohledat, že náš cíl se skutečně nachází necelý kilometr od nás. Přesná adresa nebyla k dispozici, prvně si člověk musel zabookovat místo. Bylo velmi surrealistické dávat kufr slečně v malé kavárně/pekárně, s vírou, že ho ještě někdy uvidíme. Ale aspoň se nám uvolily ruce pro další bloumání městem. Už nic velkého, zbývaly jen uličky a tajemná zákoutí. Leonardovu Poslední večeři jsme s klidem přenechali jiným (ale je tam!).
Druhou výzvou dne tak bylo najít papírnictví. Protože prostě nemůžu odjet z Milána, sídelního města značky Legami, aniž bych se aspoň nepokusila si něco odvézt.
Přes několik tipů, které jsem našla na webu (a profiltrovala jsem otevřené obchody od zavřených), se nakonec nejjistěji jevilo knihkupectví/papírnictví kdesi v galerii Viktora Emanuela II., tedy vedle dómu. Najít obchod v tom množství čínských, ruských a japonských turistů a mezi Pradou a Versace mi dalo dost zabrat, ale nakonec jsem ten maličký, úplně nenápadný vchod (maličký nebyl, ale nenápadný ano) našla a šťastně se rozeběhla do suterénu, kde na mě čekal ráj. A na Muže naštěstí lavička, takže si sedl a nechal mě se hodiny a hodiny přehrabovat v nabídce. U Legami to totiž nekončilo, spíš začínalo, následovaly všechny skvělé značky, které se u nás dají sehnat jen v okleštěném množství, online, anebo vůbec. Taky jsem konečně našla hezké pohledy města, alespoň pro sebe, když do Prahy už jsem pozdravy poslala. Přes bolestné loučení jsem nakonec odešla ale jen s nimi a jedním zápisníkem, který měl nahradit můj moleskinový pamětník (protože je linkovaný a má barevné desky ♥).
Vítejte v džungli
Miláno je neskutečně zelené město. Je to vjem, který mi z celého výletu utkvěl asi nejsilněji. Bujná vegetace rašila všude – samozřejmě v parcích, ale i na ulicích, které byly mnohdy lemovány stromy, čímž se elegantně vytvořil stín, vzduch byl příjemnější a nepochybně fungovaly i jako tlumiče automobilové dopravy. Co se ale děje na milánských balkonech a střechách, je zkrátka nepopsatelné. Kam se hrabou naše karafiáty a pelargonie v ušmudlaných květináčích, na ty zelené vodopády v Miláně. Některé domy byly zcela zarostlé, popínavky se drze plížily i na dráty veřejného osvětlení. Zahrady mezi domy připomínaly malé džungle, zarostlé, zelené, útulné úkrytem, který nabízely. A v jedné z nich jsme dokonce našli plameňáky. Fotky řeknou víc…
Miláno bylo skvělé. Úžasný víkend, sice trochu zkalený opožděným letem (poslední dobou mám pocit, že všechny lety jsou zpožděny…), ale zase měli na letišti obchůdek Moleskin a domu jsem nakonec přeci jen doletěla. V rekordním čase 50 minut – normální let trvá kolem hodiny a půl. Muž si to chudák vyžral daleko víc, protože jemu o dva dny později, když se tedy vracel z té služební cesty, let úplně zrušili a svůj pobyt si protáhl o dva dny. Bohužel někde na hotelu u letiště. Holt rizika cestování. Někdy se skutečně vyplatí je podstoupit.