Tak jsme v půl čtvrté ráno dorazili po dvou týdnech domů. Při odjezdu jsem se neubránila klasickým panikám typu „Vypnula jsem ten sporák?! Skutečně jsem zavřela dveře na balkón? Zhasla jsem všude?!“, ale jelikož jsme nevyhořeli a doma nás vítala těžká tma, bylo jasné, že všechny obavy byly liché.
Byt po těch čtrnácti dnech zase trochu načuchl vůní mýdel a mycích prostředků, kterými ho kdysi provoněla babička tak důkladně, že jsem ho odstraňovala víceméně celou dobu, co tu bydlím, ale kupodivu mi ta vůně přišla tentokrát příjemná a důvěrně známá (i když jsem ji kdysi nesnášela). Trochu mi to připomnělo návraty do starého bytu, kde jsem vyrostla – tuhle jsem nad tím přemýšlela, jak jsem tu vůni bytu měla ráda. Úplně nejradši vždycky po nějaké dovolené či delší nepřítomnosti, kdy se všechno tak hezky usadilo, rozleželo, zakryla to jemná vrstva neviditelného prachu… Zdá se, že se nám daří si doma vytvářet podobný útulný smrádek.
Co mě ale potěšilo méně byl uvítací výbor tří potravinových molů, kteří si spokojeně a nerušeně dřepěli kolem vchodu do kuchyně. Unavená po několikahodinovém cestování a tradičním trčení na letišti déle, než je milo, jsem s nimi udělala krátký proces, stejně jako s dalšími dvěma, které jsem našla různě po předsíni.
Ve čtyři ráno to vážně není něco, co byste chtěli řešit, ale stejně jsem se nevyhnula tomu, že jsem začala obcházet a otevírat skříňky, kde jsem kristapána co nechala, že se tam ty mrchy nastěhovaly. A jak?! Kudy?! Všechna okna zavřená. Od poslední molové epidemie uběhla už docela slušná řádka měsíců, levandule ve skříni celkem fungovala… Tak co tu ty potvory dělají?! Další dvě utopené jsem našla v oleji, který jsem z lenosti před odjezdem nevyrecyklovala a zůstal v kastrolu na sporáku.
Následující den, když jsem konečně vybalila, vyprala, vyluxovala a naplnila ledničku nějakým jídlem na další týden (za všechno si zasloužím minimálně sebepochvalu. Zejména za to vybalení obou kufrů v den příletu, to považuji za výkon), nastal čas pátrání.
Molové epidemie jsou protivné a odporné, ale mají jednu drobnou výhodu – většinou totiž konečně vyházím to, co mi ve špajzu straší otevřené už půl roku a nikdo to nejí. Takže třeba vyletěla jahodová Orionka a pytlík načatých pražených slunečnicových semínek (koupeno v nouzi, když jsem nemohla najít klasickou slunečnici do salátu, nebo tak něco). Pytlík sezamových semínek, které si sypu do snídaní mě mrzel víc. Dvacet minut jsem ho vydržela zkoumat ve snaze zjistit, kolik škody asi tak napáchala ta housenka, kterou jsem na cestě do něj objevila, než přišel Muž a sjel mě na tři doby, jak vůbec můžu přemýšlet o zachování něčeho, co je zjevně kontaminováno. Prý ho překvapuje, že jsem se vůbec dožila svého věku, protože jsem popelnice, která sežere úplně všechno, dokud to není v totálním rozkladu (což není pravda, mám své limity. Ale trochu bílý sýr do nich vážně nespadá).
Pořád se bojím, že jsem hlavní zdroj nenašla. Nejvíc mě děsilo, že bych objevila semeniště v snídaňových cereálkách a kaších, ale zdá se, že ty jsou netknuté. Tubusy od mixit zjevně fungují. Většinu potravin se snažím držet v dózách, kam by se neměli dostat – skleničky od jogurtu na chia semínka, skleněné dózy z ikei na buráky. Neexistuje, aby u nás pytlík buráků zůstal bydlet jen tak otevřený. Od té poslední apokalypsy, kdy jsem se na slané oříšky ještě měsíc nemohla podívat, aby se mi trochu nezhoupl žaludek, jsem nemilosrdně začala přesypávat. Nicméně v ničem dalším jsem podezřelý pohyb nezaznamenala, nic dalšího nevypadalo, že částečně prošlo trávícím traktem hmyzu, nikde žádné další výmluvné pavučinky.
Tak jsem zvědavá, kde nakonec najdu největší semeniště a co ještě padne za oběť téhle nečekané invazi. Mezitím mě čeká třídění fotek, psaní článků z roadtripu a vyřizování reklamací rozbitého sporáku (ne mojí vinou) a foťáku (trochu mojí vinou). Jdu na to.
Lovu zdar!