Aneb když to s tou letní četbou úplně nevyjde.
Autorka: Hana Parkánová-Whitton
Rozsah: 290
Nakladatelství: Alpress
Rok vydání: 2014
Kdysi před lety, když jsem historické romány hltala po kilech a pořád hledala něco nového, jsem už po knize této autorky sáhla. Vydržela jsem to tak deset stránek, než jsem se znechucením odložila, protože Eliška Rejčka s Jindřichem z Lipé za celou tu dobu nevylezli z postele. Jejich příběh má tolik co nabídnout, ale autorka se minimálně v úvodu zaměřila jen na tu postel.
Z nějakého záhadného důvodu jsem se teď ale rozhodla, že si udělám větší přehled o českých spisovatelích historického románu, že rozšířím své znalosti Vondrušky a Vaňkové a dám šanci i jiným, které jsem zatím obcházela. Sáhla jsem tedy znovu po Haně Whiton a řekla si, že příběh Anežky České bych snad mohla překousat – minimálně hlavní postava světice trochu vylučovala, že to bude celé jen historické porno.
Ano, historické porno to nebylo, ale historický odpad ano. Autorčin epilog se mi sice trochu snaží vzít vítr z plachet, protože obhajuje polovinu toho, co mě na knížce rozčilovalo a „vysvětluje to“, ale přesto se nevzdám a knihu si okomentuji. Měla by totiž nést podtitul „pokud aspoň trochu znáte českou historii, nečtěte“. Pokud se totiž v české historii alespoň trochu vyznáte, pokud máte rádi dobré příběhy s kvalitním pravdivým podkladem, budete trpět.
Historické pozadí
Příběh Anežky České (Anežky Přemyslovny) je poměrně známý, i když na druhou stranu si troufám tvrdit, že není tak známý, jak by si zasloužila – ona sama i naše národní hrdost. Kdo nezná, základní informace najde samozřejmě i na wiki. Anežka, pravděpodobně nejmladší dcera Přemysla Otakara I. (ten se Zlatou bulou a dědičností královského titulu) a Kunhuty, byla další loutkou na politické scéně Evropy, další princezna, kterou je třeba vhodně provdat – buď jí najít dobrého ženicha, anebo přijmout nějakou zajímavou nabídku. Nejprve byla i se sestrou zasnoubena do Polska, ženich ale zemřel. Následně ji zasnoubili se synem římského císaře (sakra výhodná partie) a poslali na výchovu do Vídně, aby ji po čtyřech letech z Vídně poslali zpátky, protože mladý pán si vzal o sedm let starší dceru rakouského vévody. Pak přišla nabídka z Anglie, načež se vrátil teď již ženatý císařský synek, aby nakonec svou žádost podal i jeho otec, sám císař.
Anežku si přehazovali jak horký brambor. Možná i to vedlo k jejímu konečnému rozhodnutí, že se zkrátka nevdá a slávu rodu přinese jinak – církevní cestou. Umožněno jí to ale bylo až ve chvíli, kdy její otec zemřel a nastoupil její bratr Václav I. (ten, o kterém se ve školách moc neučí, ale mělo by). Anežka, přemyslovská princezna, hrdá a mocná, se stala pokornou služebnicí Boha, ale královskou autoritu ani vstupem do kláštera neztratila. Založila řád křížovníků s červenou hvězdou (jediný český řád a jediný mužský řád založený ženou), dopisovala si s Klárou z Assisi, založila špitál Na Františku pro klarisky a minority, kde se měli starat o nemocné a potřebné. Nepochybně se inspirovala i odhodláním své sestřenice Alžběty Durynské a Hedvigy Polské. Přestože hlavní její poslání bylo v církvi, politickou scénu zcela neopustila. Stala se významnou oporou svému bratrovi i jeho synovi – v jisté fázi tyto dva dokonce usmiřovala, když vzrostly rozpory mezi stárnoucím a pravděpodobně psychicky nemocným Václavem a jeho silně ambiciózním synem Přemyslem (Otakarem II., ten, co se mu říká král železný a zlatý a co umřel na Moravském poli).
Děj knihy
Autorka se z toho všeho zaměřila v podstatě na jedinou dějovou linii – vztah Jindřicha Štaufského (císařského synka) a Anežky. Od začátku sice naznačuje, že Anežka touží jít jiným směrem, zejména to ukazuje na její nejistotě ve chvíli, kdy je zaslíbena do Polska, ale toto zbožné odhodlání padá ve chvíli, kdy ji zcela rytířsky (a prvoplánovitě) zachrání mladý krásný Jindřich, který mladou princeznu vyrve ze spárů lapků, vezme ji k sobě na koně, obejme ji pevnými pažemi a peláší s ní k Neumětelům. (?!) Stačí jediný pohled a oba vědí, že si jsou souzení. Oba hrdí otcové jsou spokojení, že plán vyšel a děti se asi ani nebudou moc bránit, Anežka je poslána do Vídně, snoubenec se s otcem vrací do Palerma a vyměňují si vášnivé dopisy. (?!) Jenže pak mu Anežka nedá, Jindřich je uražen, svede starší a výrazně zkušenější Markétu Babenberskou a než se naděje, zasnoubení je zrušeno, Jindřich je pod cizím čepcem a Anežka… ještě dlouho dlí v klášteře u vídeňského dvora (?!) než se vrátí zpátky do Prahy.
Po návratu, se zlomeným srdcem, ale vlastně stále zamilovaná do Jindřicha, kterému udělala mírnou scénu na svatbě, když vpadla do kostela, aby zařvala „Jak jsi mohl, Jindřichu?!“ (?!), se vrhá do svých velkolepých plánů na řád a špitály. Nakonec odmítá i ruku císaře, odmítá Jindřichovy návrhy, že by se nechal s Markétou rozvést, a Václav jí nakonec umožňuje i vstup do kláštera a vyškrtává ji ze sňatkové politiky rodu. Tady pšenka nepokvete. Anežka dosáhla velkého díla, neprovdali ji za slizkého císaře, usmířila hrdé Přemyslovce, hepáč jak má být.
?!
Udržela jsem se a v ději jsem naznačila jen pár z němých výkřiků, které mi během čtení vyskakovaly v hlavě. Je pravda, že jsem o autorce od samého začátku neměla valného mínění, takže jsem asi byla o něco ostražitější, ale i kdybych nebyla, záhy bych se k ostražitosti propracovala.
Vážně si nedovedu představit, jak si v polovině 13. století píší dopisy všichni se všemi. Ještě Václavovi II. (syn Přemysla Otakara II.) se posmívali, že umí číst a psát a že rytíř takovými zbytečnostmi opravdu čas neztrácí. To, že uměla psát Anežka je známo. Ale taky to byla žena vychovávaná v klášteře (tedy na místě, kde se udržovalo nějaké vzdělání), navíc velmi zvídavá žena toužící po vzdělání a žena, která se poměrně záhy pravděpodobně rozhodla pro církevní dráhu. Ještě toho Jindřicha snesu, že mohl umět psát, ale 90 % přítomných prostě v dané době psát a číst neumělo. Natož nějaký poskok, který přinesl králi psaní… ten opravdu číst neuměl. Všichni ti významní lidé na to měli písaře, kterým psaní diktovali a kteří jim dopisy předčítali.
Autorka má vážný problém s časovými posloupnostmi, se srovnáním děje. Ano, v závěru se sice obhajuje, že některé události trochu posunula, aby jí to lépe sedělo, ale to je prostě bezduchý alibismus. Anežka byla Jindřichovi zaslíbena ve svých osmi letech. Když ji poslali z Vídně potupně zpátky do Prahy, bylo jí čtrnáct. Tolik k té „dívce na prahu dospělosti“, jakkoliv uznávám, že středověk se s holkami nemazlil a ve čtrnácti dost často skončili pod čepcem. Ne. Zrovna tak celá ta aféra v závěru příběhu, kdy se Jindřich znovu objeví na scéně, slibuje Anežce věrnost, pak je otcem zatčen a umírá… To jsme někdy v roce 1247, to už bylo Anežce bratru skoro čtyřicet, to už vážně nebyla holka na vdávání, kvůli které by se rozváděl (a nějakých dvacet let už se věnovala církvi, její otec zemřel 1230, teprve od té doby se mohla naplno pustit do svého poslání).
Faktografických přestřelů je tam ale mraky. Autorka pomalu do jednoho roku narvala události, které od sebe ve skutečnosti dělilo dvacet let – smrt Přemysla I., krize Václava a Přemysla II. (který se podle knihy narodil kdoví kdy, přestože ve skutečnosti se narodil tři roky po smrti svého děda a jmenovce), smrt staršího Václavova syna, smrt Jindřicha, vznik řádu i založení špitálů… Naprosto bezohledně si pohrává s tím, kdy Václav táhl proti Mongolům (dokonce je nechala táhnout několikrát, pro své potřeby), přitom podle autorky v té době měl problémy se synem. Prostě páté přes deváté, jak se to zrovna pohádkářce hodilo.
Chápu, že jsem náročný čtenář, ale prostě tvrdit mi, že Jindřich na cestě za Anežkou nocoval ve Zbraslavském klášteře, který byl založen až o padesát let později, mě fakt dráždí. A ne, neexistoval. Místo bylo osídleno církevními hodnostáři, ano, ale pak tam byl lovecký hrádek Přemysla II. a teprve jeho syn Václav II. místo vybral s cisterciáky pro založení kláštera. Nota bene aby Jindřich ze Zbraslavi do Prahy jel celou noc. Tak daleko ta místa vzdálená skutečně nejsou.
Postavy
V podstatě nikdo z hrdinů knihy mi nebyl svým chováním sympatický. V autorčině podání to všechno byli slaboši, vzala jim většinu kvalit. Všem bez výjimky. Snad jen vedlejší postavy Kunhuty a Přemysla I. si zachovaly tvář. Autorčiným velkým problémem totiž je, že postavy neumí vykreslit. Neumí jim dát duši, neovládá nepřímou charakteristiku. Všechno se musí naplno říct. Postavy tak zůstávají ploché a jejich činy vnitřně neopodstatněné, bez skutečné motivace. Dělají, co dělají, protože to autorka napsala.
Anežka se tak v autorčině podání proměnila z hrdé přemyslovské princezny v křehkou květinku, která se plácá od lásky k lásce, nerozumí svým citům a po chladném odstupu při prvním zasnoubení se z ní najednou stává úplně prvoplánovitě zamilovaná holka. Potácí se od bezbřehé zamilovanosti k sebemrskačské odevzdanosti Bohu.
Z krále Václava zbyla jen troska. Neurotický nerozhodný mamlas, který by si bez matky a sestry nevěděl rady. A už vůbec by si neporadil s vlastním synem – kterému ale ve finále dal pěkně na budku. Navíc to byl král, který významně pomohl při odražení mongolského vpádu do střední Evropy. Rozhodně to nebyl neschopný panovník, i když o zdravotních potížích a „migrénách“ se ví.
Jindřich to ze zlatovlasého rytíře na bílém koni dopracoval až na nejhoršího křupana, kterému když jeho vyvolená napoprvé není po vůli, tak si užije jinde. Všichni neustále opěvují velkolepost české princezny, její vznešenost a „jak je jiná, než ostatní ženy a princezny“, ale když se pak podle toho zachová, tak je najednou oheň na střeše a uražená ješitnost. Samozřejmě, že to tak může být, samozřejmě, že lidé se tak chovají, ale tady to vyznělo vážně ploše a „potřebuji to do příběhu, tak to tak bude“.
Asi nejvíc líto mi je ale ve finále Markéty Babenberské. Uznávám, že příběh se odehrává v době, kdy byla ještě poměrně mladá a životní zkoušky, které ji mohly proměnit, ji teprve čekaly, ale přesto mám o ní vyšší mínění než autorka. Z Markéty zůstala hloupá požitkářská intrikářka. Mám radši Markétu, ženu, která dobrovolně vstoupí do svazku s mladičkým Přemyslem Otakarem II., když si ho rakouská šlechta vybrala, Markétu, která chápe, že ve svém pokročilém a již neplodném věku svému muži vlastně nemá co nabídnout kromě své dvorní dámy, Markétu, která sama napomůže rozluce manželství, aby se Přemysl mohl oženit s mladou uherskou princeznou a dobrovolně odchází dožít v ústraní, kde jí Přemysl poskytne veškeré finance a podporu. Mám ráda Markétu jako moudrou a zkušenou ženu, která ví své a nehoní se urputně za každou nohavicí. Daleko radši bych ji viděla jako hodnou holku, kterou prostě rodiče narvou do připraveného svazku a jí nezbývá, než si vzít snoubence české princezny.
Shrnuto a podrženo
Knihu jsem přečetla. Dala jsem to. Na druhou stranu já jsem schopná celkem se zájmem přečíst i popisky na wikipedii, pokud se to týká mých oblíbených historických postav (kterých je období posledních Přemyslovců plné). A kniha se zejména místy od úrovně wikipedie příliš nevzdalovala. Zejména některé popisy a vysvětlivky, kdy jedna postava druhé něco přibližovala, bylo téměř slovo od slova jako číst internet.
Ubíjelo mě neustále opakování informací a výplňkové fráze jako „jak už jsem říkala“. Když už jsi to říkala, tak to neopakuj. Čtenář nemá paměť akvarijní rybičky a za ty tři předchozí věty informaci nezapomněl. A zase – neznělo to přirozeně. Neznělo to tak, že postava skutečně potřebuje informaci slyšet podruhé. Stejně tak mě otravovaly podvojné pohledy, jako by se autorka nemohla rozhodnout, které oči čtenáři situaci přiblíží, tak je tam narvu oboje – Anna na svého muže pohlédla se zalíbením a uložila se na postel. Jindřich sledoval svou krásnou ženu, jak uléhá na postel. Meh.
Nebavilo mě, že se autorka neuměla rozhodnout, jaká jména tedy bude používat. Možná to byla snaha, jak je všechny rozlišit, protože ať se nám to líbí nebo ne, jmenný arzenál té doby byl poněkud chudý a v jistých vrstvách společnosti to prostě byl samý Václav, Přemysl a Jindřich. Mezi ženami pak Anny, Kunhuty a Anežky. Možná za to může skutečnost, že autorka dlouhodobě žije v Anglii (co jsem tak pochopila ze svého velmi zběžného proletění informací). V českém prostředí se ale běžně používá jméno Jindřich II. Pobožný, nikoliv Henrik. Stejně tak nechápu autorčinu volbu, proč německou princeznu pojmenovala Kunhutu, ale uherské vnutila Konstancie, jakkoliv silná byla latina v uherském prostředí, když už, tak bych to viděla naopak, ale úplně ideálně šlo prostě o dvě Kunhuty a hotovo, čtenář není úplně hloupý.
Shrnuto a podtrženo, můžu si s klidem odškrtnout, že jsem autorce dala šanci. Hned dvakrát. V druhém případě jsem se překonala a dočetla. Své čtenáře si nepochybně její knihy najdou, ale to mě na tom všem děsí asi úplně nejvíc – že se knihy tváří jako historické romány, ale přitom se jedná o pohádky s náhodně vybranými kulisami a postavami. Je na tom zkrátka hodně cítit masová produkce na právě populární vlně historických románů, kdy ale hlubší seznámení s tématikou neproběhlo.