Pojďme se na chvíli vrátit do letních měsíců. Dala jsem dohromady čtyři články shrnující náš těžce rodinný výlet po Španělsku, který jsem podnikli v červenci. Předkládám vám tedy něco k přečtení, proloženo alespoň ilustračními fotografiemi. A abychom si tu letní atmosféru v nadcházejícím podzimu ještě chvíli udrželi, budou se tu články objevovat pravidelně každou sobotu navečer.
Hurá do čtení!
Někdy v průběhu jara přišla ze strany Mužových rodičů myšlenka, že bychom mohli podniknout cestu Španělskem, někam na sever, abych viděla víc než jen Andalusii. Měla jsem si promyslet, co bych ráda viděla, dát návrhy, nějak se to sestaví. Moje hlavní přání bylo Toledo, po kterém toužím už pár let, od doby, kdy jsem přečetla Židovku z Toleda. Pak mě napadlo pár dalších míst, ale nakonec se to (kdoví proč) ukotvilo na sestavě Salamanka-Bilbao-den někde-Toledo. Všehovšudy strašné vzdálenosti, ale co bych darovanému koni na zuby hleděla, přikývla jsem a plula s proudem. Povedlo se mi ale aspoň prosadit, abychom na výlet vyrazili hned po našem příletu, v prvním týdnu čtrnáctidenního pobytu. Všichni tak máme ještě týden na to se vzpamatovat a odpočinout si u moře. Kdyby to bylo naopak, odjížděli bychom z dovolené pěkně zdevastovaní.
Během pěti prázdninových dnů jsem tedy navštívila čtyři španělská města a městečka, viděla něco ze španělské krajiny a lépe poznala tchyni s tchánem i svého Muže (jakože třeba přežijeme už asi úplně všechno, pokud jsme se teď nerozešli). Byl to zážitek, ale co tě nezabije, to tě posílí a čím více se od toho zážitku vzdalujeme, tím víc se omývají hrany a vlastně to byla docela sranda (kterou mám šťastně za sebou).
I. Zlatá Salamanca
Vyrazili jsme za svítání. Před námi leželo 600 kilometrů španělské dálnice, která kopíruje trasu
starověké stříbrné stezky ze severu země do přístavů v Seville. Slunce pomalu vstávalo v lehce mlžném oparu z nedalekého moře a andaluské kopce se zatím zdály přívětivě zelené a obydlené stádečky krav.
Hned po pár kilometrech, ještě než jsme u Jerezu najeli na dálnici k Seville, jsme zastavili na odpočívadle na snídani. Z Česka to neznám, ale tady je zjevně naprosto běžné zastavit u dálnice a najíst se. Kvalita jídla se liší místo od místa, nabídka je ale vesměs podobná – kafe, džus z pomerančů (čerstvých, sladkých, španělských pomerančů) a opečený toust s olivovým olejem, rajčatovou salsou (nastrouhaná rajčata) a jamónem. Tenhle rituál nás bude provázet celý týden, jen já se občas pokusím vzdorovat a prosadit si něco sladkého.
Do Salamanky jsme dorazili kolem třetí a už na první zastávce se začalo ukazovat, jak rozdílní s rodiči jsme – já bych se prostě nikdy v takovém megalomanském hotelu neubytovala. Ale dobře, výhoda parkovacího místa a dochozí vzdálenost do centra mě celkem uchlácholily. Horší už bylo, že jsem se nechala uchlácholit i tím, že s mobilem přeci najdeme turistické informace, a tedy v hotelu si mapu brát nemusím. Chyba, velká chyba! Záhy totiž vyšlo najevo, že už se na svého Muže a jeho orientační nesmysl nemůžu zlobit, protože to je rodinné zatížení. Takhle zmatené lesní včely jsem snad ještě nikdy neviděla – a to měly přijít ještě lepší perly v průběhu týdne.
Pro dnešek stačilo, že jsme od katedrály šli raději přes celé město na Plaza Mayor a odtud pak zase celou tu cestu zpátky na římský most, místo abychom šli prvně na most, kousek od katedrály, a pak se teprve vydali na náměstí a odtud na hotel. Našlapáno dvakrát tolik, než bylo potřeba, protože z té malé kouzelné krabičky se nějak nedalo moc vyčíst a zkrátka chyběl celistvý obraz, který by poskytla klasická, stará dobrá papírová mapa – té jsem se dočkala až na těch informacích, skoro poslední zastávka naší trasy. Od té doby jsem se ale stala hlavním informačním zdrojem odpovědi na otázku „a kam teď?“
I během procházky městem začaly vyskakovat jisté nesrovnalosti v našich očekáváních. Zatímco několikrát jsem byla vyzvána k obdivu něčeho, co bych asi za normálních okolností celkem klidně přešla, když jsem se pak někde zastavila, následovalo jisté nepochopení, co na tom vidím. Což ve mně vyvolávalo záchvaty drobné paniky, že na mě někdo musí čekat, protože prostě tu katedrálu bych ráda viděla – nota bene, když se jedná o dva v jednom. Což jsem sice při vstupu do nové katedrály netušila, ale rychle mi to došlo, když jsme z nové katedrály prošli dvířky do staré. Kontrast mezi zdobným barokem a strohou gotikou byl úchvatný.
Město jsme tedy skutečně prošli křížem krážem, viděli jsme asi vše důležité, ale večer už díky nadbytečnému chození nezbyla energie vůbec na nic. Ani na gin & tonic, který jsme plánovali, a místo něj jsme po večeři odpadli do postelí.
Odkazy: