Německo-rakouský trip I.

Jednou za čas se já, máma a brácha sebereme (bratra bereme my, být na něm, nikam nejede) a vyrazíme na nějaký roadtrip po Evropě – většinou dojezdová vzdálenost z matičky Prahy. Byli jsme takhle ve Švýcarsku (tím to vlastně začalo), v Maďarsku (tehdy jsem se zamilovala) a ještě před narozením bráchy v německo-rakouském pomezí (místo bratra jsme vzaly tátu). Letos jsme vyrazili podobným směrem – tedy do Německa a Rakouska.

Před více než rokem mi tehdy budoucí kolegyně pověděla o existenci takzvané Romantické cesty, která se vine Bavorskem a provede vás nádhernými středověkými městy a městečky. Tak jako při každé cestě (s malým bratrem) jsme věděli, že je třeba naředit množství kultury a historie něčím, co bude bavit i dítě. Vytyčily (s mámou) jsme si tedy jen pár bodů na oné vyhlášené trase a k tomu přidaly dva dny v přírodě, zejména v rakouských Alpách. Výsledkem byl slušně nabitý týden, velmi pestrý, plný zážitků. Na druhé straně jsme ani zdaleka neviděli všechno, co tahle lokalita nabízí – možnost objevovat dál.

Můj původní plán byl nerozepisovat se tolik jako u španělského tripu. Chtěla jsem to vzít lehčeji, spíše přes fotky. Už proto, že z toho množství zážitků, které jsme si přivezli, jen část bude dávat smysl i někomu jinému než našemu malému tříčlennému kroužku. Jenže i ten zbytek pod mým vedením nebezpečně nakynul na jeden článek. Rozdělila jsem to tedy na tři samostatné články vzpomínek, historek a třeba tipů, kam se podívat. Možná pro inspiraci, možná pro pobavení, možná jen tak k odpolední kávě.

Rothenburg

První zastávka, nějakých 400 km od Prahy. Město se nachází v horní části romantické cesty, která začíná ještě o něco severněji. Už takhle na začátku našeho roadtripu jsme rychle pochopili, že slovem týdne se stane výraz „umleitung“ – Němci jsou přibližně stejně vášniví rozkopávači silnic jako tenhle rok Češi.

Velmi rychle jsme také pochopili, že romantische strasse není vůbec tak neznámá záležitost, jak jsme si naivně mysleli. Hned na první zastávce jsme podle množství nabízených parkovišť zjistili, že budeme provázeni velkým množstvím dalších turistů – většinou asijského původu. Do pohybu se dal i španělsky hovořící svět (jak se naplno ještě ukáže).

V krásném Rothenburgu s malebnými domečky a pohádkovými hradbami, jsme zvládli oběd, informační centrum a zmrzlinu.

Nördlingen

Náhodně vybrané městečko na cestě k večernímu cíli. Odpoledne už se sklánělo k západu, mohlo být kolem páté, když jsme dorazili. Snad to vysvětluje, že ve městě doslova a do písmene chcípl pes, většina podniků, restaurací a kaváren měla dávno zavřeno nebo se k tomu vehementně chystala, takže občerstvení se nekonalo. Městské hradby jsou ale obzvlášť zajímavé, snad ani jedna věž není stejná jako její sousedka.

Augsburg

„Velké město, kterému se raději vyhneme.“ Tak zněl původní plán, kterého jsme se drželi ještě ve chvíli, kdy nám odpoledne v rothenburských informacích pán radil, že tam bychom se určitě měli zastavit – už kvůli té zlaté síni!  Zkušenost z Nördlingenu nás ale vyléčila z představy, že nejlepší bude přespávat v některém z těch malých městeček. V takovém bychom se nejspíš ani nenajedli, takže nakonec jsme v tom Augsburgu stejně skončili.

Nejspíš to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí našeho výletu. Je pravda, že mě to sem trochu lákalo – přeci jen místo spjaté s velkými historickými událostmi a významnými dohodami. Co jsem ale netušila, že historie města sahá do římské doby před naším letopočtem, kdy bylo založeno původně jako římský tábor.

Podle našeho původního plánu „odpoledne něco najdeme a večer přijedeme a pokusíme se ubytovat“ jsem tedy našla náhodný hotel podle klíče blízko centra-rozumná cena-ideálně snídaně. Dokonce se nám povedlo i zaparkovat vlastně kousek před hotýlkem (recepční podivný, pokojík horký, ještě stále panovala ta letní vedra, ale blízko centra a snídaně bohatá), na hlavní ulici, kde se přes noc nemuselo ani platit parkovné. Zkrátka všechno dokonalé. (bydleli jsme v Jakobenhof)

Večer jsme se šli hned projít, abychom náš čas ve městě využili na maximum. Maminka si trochu zatrucovala, že jsme mohli jít tou hezkou myší dírou, kterou máme hned proti hotelu a že se tudy zkusíme vrátit, ale po večeři a noční prohlídce centra jsme stejně přišli stejnou cestou. Atmosféra letního večera podtrhla příjemnou atmosféru celého města. V dobré náladě jsme si ještě před spánkem dopřály (s maminkou) sklenku vína a já na chvíli zabrousila na internet, abych zjistila, zda je ještě něco, co bychom tu měli vidět, než zítra pofrčíme dál. Zaujala mě Fuggerei – maličké městečko, samostatné a soběstačné, vybudované v 17. století jako první sociální bydlení na světě. Ale buďme realisti, kdoví kde se nachází, ráno stihneme akorát vyběhnout na náměstí a už abychom jeli dál. Zívající jsem vzdala snahu pátrat dál a šla spát.

Ráno jsme tedy po snídani podle plánu vyrazili znovu do města, abychom ho aspoň viděli za světla a, když už tu jsme, abychom se podívali na tu slavnou zlatou síň. Pro jistotu jsme zaplatili hodinu parkovného a když už jsme stáli přímo před vstupem, máma se znovu dožadovala své myší díry. Jelikož se po ulici valil dav španělsky hovořících turistů, rychle jsme do brány vpadli (turisté po chvíli za námi), já se rozhlédla a nestačila věřit vlastním očím – stáli jsme přímo na prahu Fuggerei. Jak nám to všechno v Augsburgu vyšlo bylo až neuvěřitelné.

Odkazy:

• Článek na extrastory o Fuggerei
• Krátce po našem návratu se objevil článek i na novinkách
• A ještě nějaké moudro o Augsburgu samotném na novinkách