Německo-rakouský trip III.

Třetí, závěrečný a nejdramatičtější díl naší germánské anabáze. Rozsahem se mi vymkla z rukou asi nejvíc, ale to bude všemi těmi emocemi, které se odehrály během jediného dne. Přiznám se, že ještě když jsem to psala (s víc jak měsíčním odstupem), musela jsem se smát. Takže náš trip celkově považuji za velmi úspěšný, protože z tohohle ještě budou historky na několikery Vánoce.

Ledovcová jezera

Celkem dvakrát se nám povedlo dostat se k vodě – poprvé šlo o jezero Eibsee, podruhé o jezero v okolí rakouského Gerlosu (podle mapy se jezero jmenuje Speicher Durlassboden) . V prvním případě jsme na koupačce zdaleka nebyli sami, naopak u jezera s námi byla polovina světa.  Zakopnout o německy hovořícího jedince se nám snad nepovedlo. Podstoupili jsme trochu potupný proces převlékání nadivoko v roští, ale za ten zážitek skočit do příjemně studené vody křišťálově čistého jezera to stálo. A co teprve ten výhled z hladiny na okolní skály, to chladivé prázdno hluboko pode mnou. V druhém případě byla celá akce živelnější a divočejší,  vše doplněno úchvatným tichem, které rušilo jen cinkání kravských zvonů nesoucí se ze zelených strání na protějším břehu. Naprostá, nekonečná nádhera, které se ani věřit nechtělo. Tím spíš, že v druhém případě se skutečně jednalo o vodu z ledovce, na který jsme z vody přímo koukali, příjemně osvěžení v parném letním dni. A vtipná poznámka na závěr: už odpoledne se na Gerlosu zatáhlo, začalo pršet a dva dny na to dokonce v místě naší koupačky napadlo 30 cm sněhu (neudržel se, ale stejně).

Innsbruck

Třetí noc jsme spali cíleně ve velkém městě. Naše cenové nároky musely zase trochu ustoupit stranou, ale opět jsme bydleli jen kousíček od centra. Což nám přišlo vhod zejména večer, když jsme v krátkém oknu mezi dvěma slejváky museli doběhnout domu. (Bydleli jsme v hotýlku Goldene Krone) I tady jsme se vydrápali na věž (s krásným výhledem na město v náručí Alp), prošli se uličkami, udělali kopii fotografií, které kdysi fotil děda (poznámka pro mě: musím najít!) a večer si užili skleničku vína, zatímco venku se spustila deštivá apokalypsa (ha, to jsem ještě netušila, co mě čeká další den).

Habachtal

Poslední plný den našeho výletu před návratem domu. Den určený zcela a úplně bratrově zábavě, ale popravdě jsem se na něj také těšila. Nejprve jsme zvládli výše zmíněnou koupačku pod ledovcem a pak jsme zamířili hledat smaragdy. Rodiče lokalitu znají díky zimním radovánkám, název jedné z lanovek „smaragdbahn“ napověděl, že by tu mohla být zábava i v létě. Nikdo ale asi nečekal, že té zábavy dostaneme tolik.

První humor nastal při hledání samotného „rýžoviště“. Máma měla nastudováno, že od parkoviště je to ještě nějakých šest kilometrů do kopce, ale už jen najít to parkoviště… Název Habachtal si nikdo z nás nepamatoval a na souřadnice si někteří vzpomněli až když bylo po akci. Zkusili jsme to tedy velmi na slepo, nastavili v navigaci cosi a vjeli na cizí dvorek. Potupnějsme se vrátili a zkusili najít nějaký otevřený podnik, který by nám napověděli. Našli jsme jakousi dětskou restauraci (fakt nejsem schopná usoudit, co to bylo zač), kde nám zavolali tu jedinou ženu, která mluvila anglicky (a která vytrvale mluvila německy). Neúspěšně. Pak jsme zajeli do jednoho z městeček podél poúdolní silnice. Kde jinde se ptát než v muzeu, že? Tam nám paní dala popis cesty ve stylu „zahněte doprava, až dojedete k Adlerovým, zahněte doleva, pak doprava, pak dlouho, dlouho rovně, až za hotelem bude velké parkoviště. Tam vás nabere taxi a vyveze nahoru. A jede za půl hodiny.“ Takže kromě ztracení se nám přidala ještě časový press a než jsme se nadáli, byli jsme opět na cizím dvorku, před námi traktor a za námi klikatá stezička, po které jsme přijeli a na které se vyhnou nanejvýš dvě krávy jdoucí proti sobě. Stres řidičky byl hmatatelný, já se mohla utlouct smíchy. Naštěstí traktor akorát omýval majitel dvorku, který pochopil, že žena v autě před ním (a že na nás zíral stejně překvapeně jako my na něj) to zpátky opravdu, ale opravdu nevycouvá. Zajel tedy traktorem stranou a nechal nás otočit se u něj na dvorku. To už jsem smíchy málem brečela (což vůbec nebylo oceněno). Nakonec jsem ale zapnula mozek, vyhrabala přežívající trosky němčiny, nasadila rázný tón „tady doleva!“, pravděpodobně pronesla pár temných zaklínadel, a najednou ejhle, stáli jsme na parkovišti. Vůbec netuším, jak se nám to povedlo, ale nakonec jsme to vážně našli a dokonce včas, abychom chytili bus-taxi.

Rozhrcaný autobus, který působil dojmem, že se každou chvíli rozsype do přilehlé rokle, nás vyvezl nahoru do cíle (naštěstí, jinak bychom to šlapali ještě teď). Jaká po nás zůstala ekologická stopa nechci vůbec vědět. Pravděpodobně strašná. Ale asi menší, než kdyby tam všichni ti čumilové vyjeli vlastními auty. V cíli nás čekala horská bouda s restaurací a staří mazáci připomínající hledače zlata z Klondikeu, kteří nám nějakým naprosto příšerným přízvukem cosi řekli, ale podle jejich mávnutí ruky jsme skutečně našli síta a lopaty k zapůjčení. I postavili jsme kluka do ledového potoka a nechali ho pátrat po smaragdech. Jeden z hledačů nedaleko nás, který tam zjevně trávil mnoho, mnoho času, nám poskytl ukázku, co bychom asi tak mohli vyrýžovat. Takže nejlogičtější nakonec bylo  koupit si smaragdový suvenýr v restauraci. Aspoň pro ten pocit, že jsme si nějaké ty polodrahokamy přeci jen odvezli. Protože TO bychom nikdy nenašli.

Po cestě zpátky k autu nás čekal druhý humor. Už během odpoledne se nad špicemi hor začaly hromadit hezky naducané mráčky. Zatímco jsme tedy hopkali dolu, okouzlení výhledy a přátelskými krávami a rozkošnými prasaty (veškerá zvěř neskutečně spokojená), nad hlavou nám občas výmluvně zahřmělo. Zhruba v polovině cesty se spustil déšť. Nejprve lehce, pár velkých kapek, pauza, pak trochu víc kapek a pak to začalo… Zhruba hodinu jsme šli v takové průtrži mračen, že i nepromokavá bunda by spolehlivě promokla, natož moje trapná šusťákovka. V jisté fázi toho hororu jsem přestala vnímat i louže, protože jednu velkou louži jsem měla přímo v botách (zatímco kluk od začátku do louží cíleně skákal, pochopil rychleji). V naší partě se nárazovitě a velmi rychle střídaly stavy hluboké odevzdané deprese s nepopsatelnými záchvaty hysterického smíchu. Naštěstí déšť spolehlivě smyl stopy slz z našich tváří. K autu jsme došli promoklí na kost. Přísahám, že na mně nezůstala jediná suchá nit. Tedy, kromě malého fleku na zdech, který zakryl batoh – taky slušně promoklý, přestože jsem ho kryla bundou. Měla jsem mokré triko, obrovskou ždímatelnou louži na zadku (kam kapalo z té bundy), naprosto durch boty a samozřejmě i ponožky. Co hůř, měla jsem naprosto mokré i spodní prádlo (podprsenka se z téhle akce už nikdy nevzpamatovala, budiž jí země lehká). Následující situace patří k těm nejsurealističtějším v mém životě – z kufru jsme vyhrabali suché oblečení, rovnou jsme je naházeli dovnitř do auta a pak jsme postupně, abychom se vůbec vešli, lezli do auta, zatímco jsme shazovali promoklé svršky, abychom si nesedali do mokrého a postupně se převlékali. Ten zážitek sedět s holým zadkem v autě a kroutit se v bolestivých křečích hysterického smíchu jen tak nezapomenu. Do teď nevím, jestli jsem se smála absurditě celé situace nebo to byl smích úlevy, že jsme vůbec přežili.

Tím jsme náš trip zakončili. Téměř doslova. Úplně vyřízení jsme dojeli k ubytování, kde normálně nocují rodiče během lyžovaček, a vyžebrali poslední volný pokojíček v podkroví, kde ani nebyly tři pořádné postele. Byla tam ale horká sprcha, suché ponožky a deka, do které jsem se zabalila s horkým čajem a hodinu rozmrzala. Večeři jsme vyřešili super rychlým nákupem v nedalekém Lidlu (pět minut do zavíračky a Rakušané to myslí vážně!) a troufám si tvrdit, že jsem instantní rajskou ještě nikdy neviděla radši. Pršelo vydatně celou noc. Což jsme zjistili ještě druhý den ráno při návratu domů. Rozumně časně jsme vyrazili severní cestou přes Kitzbühel na Salzburg. Ještě stále místy lily kýble vody. Kolem jedenácté mou navigaci přerušil telefon od táty, který doma sledoval zprávy a celkem oprávněně se zděsil, kde jsme asi tak skončili, protože ten náš slejvák předchozího dne vypláchl jedno z těch údolíček kolem nás – to, přes které jsme projížděli. Inu, asi byl nejvyšší čas se vrátit. Ještě zpráva na novinkách o vyplaveném rakouském údolí. A my tam někde…