Italská pauza

Čím víc postupují jednotlivá nařízení a omezení, tím jsem radši, že se nám v létě povedlo na chvíli zmizet a přijít na jiné myšlenky. Celá akce byla rychlá a vlastně neplánovaná, jak to je u nás zvykem – takže ještě dva dny před odjezdem jsem si nebyla úplně jistojistě jistá, že vůbec odjedeme. I s ohledem na různé restrikce.

Itálie je pro mě srdeční záležitostí. Když jsem byla malá, jezdili jsme tam každý rok, projezdili jsme polovinu Toskánska a vůně piniových hájů má pro mě svoje neopakovatelné kouzlo. Stejně jako vrzání houpačky v tom piniovém háji pod domem. Všechno jsem si to letos připomněla, ale mělo to podivný podtón absurdní doby.

Myšlenka vrátit se do starých míst se zrodila už loni. Ještě naposledy navštívit všechna ta místa, podívat se do Follonicy, která ale podle googlu už vůbec není tím malým zapomenutým přímořským městečkem, ale přeplněným letoviskem. Když se letos všechno sesypalo, dohodli jsme se, že pokud to půjde, pojedeme. Protože kdy jindy to všechno vidět zase prázdné, když ne letos? Popravdě, takhle prázdné jsem to ale stejně nečekala. Všechno, kromě těch pláží.

Kdybych to měla jednotně shrnout, bylo to zvláštní. Tam, kde normálně stávaly davy, tam, kde tisíce lidí podpíraly padající věž, tam, kde se nedalo zastavit, protože se přes vás hrnula vlna lidí… Tam nikdo nebyl. Nikde nikdo. Zato v každém obchodě vás naháněli s desinfekcí na ruce a roušku jsme se naučili nosit trvale na předloktí, jakmile jsme někam vyráželi. Nedejbože, že ji někdo zapomněl doma. Na druhou stranu jsme poměrně pravděpodobně mohli jíst i z podlahy, všechno smrdělo anticovidy na sto honů. Chybějící davy nám ale umožnily objevit místa, která jsme zatím vždy opomíjeli.

Nejeli jsme na jeden zátah, jako jsme jezdívávali kdysi. První zastávku jsme udělali ještě v Alpách u Lago di Garda. Riva del Garda bylo prvním střetem s realitou, děsivě prázdným letoviskem. Možná to bylo čtvrtečním večerem, ale temná okna okolních hotelů nepůsobila nijak přívětivě. Na druhou stranu tam byl klid. Ráno jsme s mámou ještě před snídaní zvládly vyrazit na koupačku. Z ranního oparu už se prokousávalo slunce, voda byla příjemně chladná, ale ne ledová, a úchvatně čistá. Vzpomínala jsem na ni zbytek dne.

Od jezera jsme totiž zamířili do hor. Klikatými serpentinami, sotva o šířce jednoho auta. Když jsme se konečně dostali do cíle, přísahám bohu že jsem mohla půlkami štípat hřebíky dvanáctky. Tím to ale neskončilo. Na lanovku nás pustili jen po dvou, i když jsme přijeli jedním autem, a alpačí farma, kvůli které jsme se nahoru drápali, byla kvůli covidu zavřená. Brácha to nesl velmi těžce, popravdě to trochu mrzelo i mě. No nic, aspoň jsem si zvládla připálit ramena, ještě než jsme dorazili k moři. Protože to bylo zase to staré známé „hlavně se obleč, nahoře bude zima!“, které skončilo snahou vyhrnout džíny co nejvýš a sundat ze sebe, co šlo, až na tílko – tedy na nenamazaná ramena. Ale to ještě pořád nebyl top. Ten přišel ve chvíli, kdy jsme se z vyhlídky vraceli zpět k lanovce. Sedačky se tiše pohupovaly ve větru, dráty nesyčely v kolech, nastala polední pauza. Od jedné do dvou. Bylo deset minut po jedné. Čekat, nebo jít dolu po svahu? Jasně, že s naší hyperaktivní maminkou to skončilo sestupem. Já byla všehovšudy pro, chtěla jsem už vyrazit na další cestu do Florencie, jen jsem na takové sportovní výkony byla zoufale nepřipravená a v městských polobotkách se superkluzkou podrážkou jsem ty lyžařské svahy málem vzala šusem. Po druhém pádu na zadek jsem si i radši přendala mobil z oblíbené zadní kapsy do batohu (v tu dobu mu zbývalo ještě pár dní života, paradoxně).

A grandfinále? Když jsme se konečně doklouzali do auta, převlékli se do vhodnějších (= méně teplých) oblečků, nasedli a vyrazili, v jedné z těch krásných serpentýn mi došlo, že nemám na ruce snubní prstýnek. A nebyl ani v té malé kapsičce, kam jsem si ho schovala, abych ho furt nemáčela v desinfekci, protože to přece neni dobrý… Krve by se ve mě nedořezal, jestli jsem ho ztratila někde ve svazích, tak prostě nemám šanci už ho nikdy najít. Máma mi dala naději, že třeba vypadl jen na parkovišti, jak jsem se převlékala. Já se převlékala, jasně! Vystřelila jsem do kufru, hledat v druhých kalhotech. Nebyl tam! Až na další nádech mi došlo, že mám v rukou cizí kalhoty, ještě jednou se nadechla, vzala svoje a prstýnek samozřejmě našla. Můžeme jet…

Další večer nás čekal ve Florencii. Moje Medici-obsessed já prostě odmítalo strávit tam méně než dvě hodiny. Když už, tak už, dohodla jsem si tam i sraz se starým přítelem, kterého jsem sedm let neviděla a z toho čtyři roky žije právě tady. Stal se mi nedocenitelným průvodcem po městě. Vůbec nevím, kudy jsme chodili, bral to cik cak od místa k místu, jak ho zrovna napadlo, ale ukázal mi tolik skvělých míst a zajímavostí, kolik bych sama nenašla.

Florencie je láska. Naprostá, totální, absolutní láska. V mém životě jsou tři klíčová města – Praha, Budapešť a Florencie. Ne nutně v tomto pořadí. Florencii jsem si od dětství nesla jako nádhernou vzpomínku, kterou jsem si možná mezitím dávno idealizovala v něco nereálného… Kdepak, byla přesně tak krásná, jak jsem si ji z dětství vysnila. Možná i krásnější, protože najednou byla reálnější, hmatatelnější, dechberoucí. Věnovala jsem jí celý večer (i když možná víc kamarádovi), znovu jsem si ji prošla hned brzy ráno s mámou a pak ještě jednou se zbytkem rodiny. Neochodí se. I tak jsem toho času na ni měla zoufale málo a vím, že se tam budu muset vrátit.

Ze všech těch míst, kam jsem se chtěla podívat, mi vyšel pouze palác Medicejů. Tam jsem se doslova vprosila. Naběhla jsem sice hned po otevíračce, ale „nemáte rezervaci? Tak to nejdřív v jednu“. Skutečnost, že v jednu už budu někdě kilometry od Florencie, v první chvíli nehrála roli. Nakonec jsem kontrolorku s teploměrem ukecala, aby mě pustila aspoň k pokladám, kde mi řeknou víc. Pustili mě. V paláci jsem podle mě potkala ve finále více kustodů než návštěvníků, ale čert to vem. Viděla jsem palác a fenomenální kapli Medicejských. Což ale bylo nakonec to jediné, co se mi ve Florencii povedlo navštívit. Kupoli chrámu jsem nakonec vzdala, protože tam se nedalo bez rezervace dostat. Natož při propustnosti 3 lidi v jednu chvíli to byla fronta asi tak na sto a jeden rok. K tomu bohužel korona vedla nejčastěji – města byla sice fantasticky vylidněná, ale památky paradoxně o to nedostupnější, protože co si člověk nezarezervoval, to prostě neviděl. Zůstává mi tak docela dlouhý seznam věcí, kvůli kterým se musím vrátit – katedrála s kupolí, zahrady za palácem Pitti, Uffizi a všechny ty boží papírenské obchody. Jen co tohle šílenství přejde a svět se aspoň trochu srovná, vyrazím tam znovu.

Bohužel podobně jako ve Florencii jsme dopadli i v dalších navštívených městech. Horskou, kouzelnou Massu Marittimu jsem si pamatovala jako živoucí městečko, kde jsme vždy strávili večer, procházeli jsme obchůdky a přišla mi obrovská. Teď, když tam kromě nás byly cca dvě německé rodiny a pár místních, jsme v první fázi prošli náměstí a hlavní ulici během dvaceti minut a byli jsme zmatení, co s načatým životem. Nakonec nás to ale dovedlo výš na hradby, kde jsme do té doby nikdy nebyli, přes davy jsme se tam prostě neprokousali a ani nás to nikdy nenapadlo. Stejně tak jsem nikdy dřív neviděla falusový strom, což je naprosto dokonalá záležitost a nemůžu uvěřit tomu, že nás to stálo jen asi sto návštěv, než jsme konečně přišli na to, že tu něco takového mají… Na druhou stranu jsem ráda, že jsem ho objevila až teď, mé mladší puritánské já by ho nedocenilo.

I Volterra mi přišla podivně malá. Pamatovala jsem si ji jako impozantní město na kopci a vlastně ani tak impozantní nebyla. Co hůř, pitomé Stmívání mi pokroutilo vzpomínky úplně a hlavní náměstí mě svou „velikostí“ vysloveně zklamalo. Na druhou stranu tady jsme zase nikdy dřív neviděli římské ruiny a nepamatuji si ani, že by před těmi patnácti lety, kdy jsem tam byla naposledy, všude hřezl alabastr.

Alabastrové město bylo součástí našeho celodenního výletu. Druhým bodem na seznamu byla Pisa. Z koronavirových měst na ní byla nejvíc cítit výrazná změna. Všechna města byla prázdná, všude zavírali směšně brzo na Itálii, ale tady bylo vysloveně pusto. Ninjové podpírající padající krásku se dali spočítat na prstech skoro jen jedné ruky. O to lépe jsme si to tam ale mohli prohlédnout, nikdo do nás pořád nestrkal, nikdo nám nelezl do záběrů. A i přes „ale v půl páté se zavírá!“ jsme se dokázali dostat do katedrály, která je jediná přístupná bezplatně a do které jsme se – pro změnu – ještě nikdy nepodívali.

Jediným nově navštíveným městem byla Lucca, třetí město celodenního výletu. Jenže opět – všechno zavíralo brzo a kde jste neměli rezervaci, tam jste neměli šanci. Takže na věž se zahradou jsme se nedostali a trochu mě to mrzí, protože jinak mě to město nijak zvlášť neuchvátilo a nemyslím, že bych se tam chystala vrátit.

Posledním vzpomínkovým městem byla Siena. Pokud je Florencie královnou Toskánska, Sienna je princezna. Až na tu děsivou prázdnotu a brzké zavírání byla pořád stejně krásná, jakou jsem si ji pamatovala. Ověřili jsme si tam také, proč cestování nikde nemůže umřít a proč ho nikdy nenahradí google mapy. V primární potřebě najít záchod jsme si sedli ke stolečku v jedné z mnoha kaváren/restaurací přímo na hlavním náměstí. Jen na skleničku, trochu si užít ten moment, že sedíte přímo na paliu a kocháte se tou nádherou i přesto, že ještě v květnu člověk seděl doma zabarikádovaný a div ne k smrti vyděšený, co jako bude. Obsluha byla neskutečně pomalá, už jsme skoro i odešli, nakonec jsme si ale objednali každý jeden nápoj, jen na osvěžení. K našemu překvapení kromě pití donesli i něco, co bych se svými zkušenostmi přirovnala ke španělskému tapas – několik typů různých jednohubek. Takže jsme to neplánovaně sfoukli i s večeří. Tohle z fotek nepoznáte, tohle vám virtuální realita nezprostředkuje – ten autentický zážitek a překvapení, že v té přepálené ceně není pouze sklenička vína, ale i něco na zub.

A samotná Follonica? Byla jiná. Bydleli jsme v úplně jiné části, než kam jsme jezdívávali. V části, která ještě před těmi patnácti lety byla kdesi za městečkem a jezdila tam jen místní omladina. Inu, ta tam jezdí stále, i když ještě trochu dál, přímo kolem nás byly bungalovy a domečky, které si evidentně pořídili místní na stará kolena. A když tam nebyli staříci, ovládli domky mlaďoši. Trochu jsem jim záviděla tu svobodu, nespoustanost, nic nemuseli řešit, školy zavřené, svět se hroutí, ale oni pařili dlouho do noci na plážích a užívali si léto.

Ty přeplněné pláže stály některé členy naší výpravy málem infakrt hned po příjezdu. Zjistila jsem, že jsem ze Španělska asi celkem otrkaná, mě davy v první fázi vůbec nerozhodily. Navíc jsem zvyklá, že víkendy jsou brutální, ale v týdnu je pláž poloprázdná. Maminka a s ní i zbytek rodiny se ale začaly chytat za hlavu, kam jsme to proboha přijeli, že to nezvládnou. Inu, rozmazlení z řeckých ostrovů na kilometrové pláže, o které se dělí s další rodinou, která se ale koupe dva kilometry od nich, prožili opravdu lehký šok. Nakonec jsem ale měla pravdu a v týdnu návaly trochu opadly. A když jsme se poslední den dovolené vyběhli koupat v letním slejváku, nebyla na pláži ani noha.

Podívali jsme se i k domu na Via Praga. Houpačky v piniovém háji stály pořád, i když už unijně obalené bezpečnostními prvky. Na balkoně v osmém patře zůstávaly ještě stále ty rolety proti slunci. Na ulici vedoucí k moři pořád prodávali sýry a maso, oba obchody pronikavě voněly jako dřív. Marina u pláže částečně fungovala jako hotel, částečně se rozpadala. Bylo zvláštní zjišťovat, jak moc jsem si některé vzpomínky v hlavě pomotala a popletla. Ale byl to hezký návrat.

O to cenější, že letos to byla jediná zahraniční akce, která se vlivem okolností povedla.

P. S. (aka Pocta Statečným): A jak to dopadlo s tím chudákem mobilem, který jsem nerozsedla na alpských svazích? Inu, projel se mnou celou Itálii, nafotil všechno včetně poslední koupačky ráno před odjezdem. Dojel se mnou až zpátky do Česka, kde mi na poslední zastávce na pumpě vypadl z kapsy u mikiny, rozbil si display a umřel. Měl hezký život.