Čas čarodějnic, knižně i seriálově

Tenhle seriál se kemě dostal naprosto náhodou. Prostě jednoho dne přišel Muž a řekl mi, že našel něco, co by se mi mohlo líbit. Přestože občas zírám, jak dobře mě má přečtenou, pochybovala jsem. Ale dobře, zkusím to…

Na první díl jsem koukala neskutečně skepticky a jen jsem si klepala na čelo, co si to o mně můj chlap vlastně myslí. Twilight na druhou, možná, dobře, s čarodějnicí, na ty já slyším, ale prostě zase upířina… Chvílemi jsem se u toho trochu kroutila a zejména vyobrazení jedné z postav mi přišlo tak nešťastně a zoufale nepovedené – už jen z úhlu kamery bylo jasné, že to má být negativní postava, to je přece laciné! O scénách, kdy se hlavní postavě zdá o tom, že je zamotaná v pavučinách a kolem lezou pavouci ani nemluvě (ale dobře, to je osobní averze). Zkrátka a dobře jsem po prvním, asi ještě ani po druhém dílu netušila, že od třetího dílu v tom budu až po uši. A už to jelo…

Teď jsem dočetla i knižní předlohu z pera Debory Harkness, takže je na čase dopsat svou semirecenzi.

Děj v kostce (trochu větší kostce, přeci jen je to 1600 stránek)

Příběh se točí kolem mladé doktorky věd (aha! Žádná puberťačka!), čarodějnice, která ale svých schopností nevyužívá a nechce využívat. Jenže zjevně právě její neprobádané a neovládnuté schopnosti Dianu přivedou do potíží, když se jí podaří získat knihu, Ashmole 782, na kterou si brousí zuby nepřeberné množství potvor – čarodějové, upíři i démoni. Všichni ji považovali za nenávratně ztracenou a najednou je tu neschopná čarodějnice, které si prostě vyplnila žádanku. Tím se roztočí kolotoč událostí, ve kterých jsou zapleteny tajné organizace, svět čar a kouzel, který se bude snažit Diana pochopit, milostné vzplanutí k šarmantnímu upírovi (opět žádný usoplený pubescent, ani looser, který svou věčnost tráví ve třeťáku, ale sakra vzdělaný vědec a profesor) a vůbec snaha vyváznout z toho všeho živá a ideálně s chlapem, pro kterého se rozhodla. První kniha/řada rozdává karty, zkouší, hraje si, bourá hranice a zjišťuje, kam až budou hrdinové muset zajít, aby rozpletli všechny nitky a uzly.

Uzly a nitky mají velkou roli v druhém dílu/sérii. Tady se to skutečně začíná rozjíždět. Diana a Matthew se díky schopnostem čarodějnice dostanou do alžbětínské Anglie. Celý děj se odehrává v minulosti, kromě pár krátkých kapitol přibližujících příběh těch, které nechali za sebou v přítomnosti. Pro našince je pak velkým zážitkem i výprava do rudolfínské Prahy (v knihách, v seriálu jde jen o nějaký český hrad uprostřed Alp. Heh, Kalamáry Vary stále dokola). Historický a vědecký rozměr jsem si užívala natolik, že jsem skoro i odpustila ten nesmysl s gotickými věžemi svatovítského chrámu, které v Rudolfově době zkrátka ještě nestály (sorry, geek moment). Hlavní zápletka se točí kolem hledání knihy, se kterou se Diana seznámila ve své přítomnosti, a kolem jejího objevování svých dovedností – tedy právě kolem jejího zjištění, že nejen, že je dobrá čarodějnice, ale je přímo tvůrkyně nové magie. Když v minulosti zamotají, co je možné, vrací se honem zpátky do současnosti.

Třetí díl (třetí řada vyjde za rok) má nemalý cíl – všechno to rozuzlit, vyřešit, dořešit, zodpovědět všechny otázky a vytyčené záhady. Najít vytrhané stránky z Knihy života (ten původně Ashmole 782), dát je dohromady s původním textem, vyřešit vztahy mezi jednotlivými bytostmi, odrodit děti, které si ti dva upletli už v minulosti (přestože by to nemělo být možné), zjistit, proč je to možné, zbavit se úhlavních nepřátel a ideálně ještě zjistit, co s krevní chorobou, která trápí některé krvesavce. A pak už jen žít šťastně až do smrti. Minimálně té její.

Co mě na příběhu překvapilo nejvíc byly poměrně rychle rozdané karty. Jasně, nějaké trochu nahánění kolem, nechceme si to ani jeden připustit, já jsem čarodějnice, ty upír, to není oukej, to bychom neměli, je to zakázané, ale vlastně… A byla ruka v rukávu. Postavy si rychle řekly, co k sobě cítí, a dál bojovaly spolu proti celému světu. Upír se pokusil vzdorovat o chvíli déle, aby neporušil neměnné zákony, ale jeho míra sebeovládání a schopnost vzdát se toho, co chce (Diany), byly naštěstí dostatečně nízké, aby si rychle vyjasnili, co mezi nimi je. Dokonce chyběl i ublemcaný milostný trojúhelník, který je poslední dobou všude. Tady nebyl a fakt mi nechyběl.

Vyobrazené vztahy mě vůbec překvapily. V knize i v seriálu všichni poměrně rychle přijali informaci o novém nastavení věcí (jsme partneři a jeden bez druhého nebudeme, tečka) a nejen, že to ústřední dvojici zas tak moc nerozmlouvali, dokonce šli bojovat po jejich boku. Ať už ostatní upíři, Dianiny tety nebo někteří přátelé. Trochu na hraně uvěřitelnosti mi přišel tenhle zvrat u hrdinovy matky. Matthew svou čarodějnici přivedl domů, k upírce, která většinu svého života strávila likvidováním čarodějnic a po smrti svého muže (vinou čarodějnic) vymazala z povrchu zemského několik celých klanů, ale po prvotním naježení si obě ženy rychle porozumí a jsou z nich div ne nejlepší kámošky (zejména v knihách).

Co bych viděla jako určité knižní negativum, byla jistá chaotičnost. Uznávám, že to může být způsobeno mou mizernou kopií, ve které jsem knížky četla (ještě že tak ovládám jazyk a zvládala jsem si domýšlet chybějící pomlčky), může to být způsobeno i mým hltavým čtením, ale zkrátka byly momenty, kdy postavy jednaly tak, že jsem jako čtenář nechápala, co se jim honí v hlavě. Někdy na něco reagovaly a já si nebyla úplně jistá na co. Někdy mi nedávaly smysl časová vyobrazení. Chápu, že ne každý je Umberto Eco, aby si propočítával repliky při přechodu klášterního nádvoří, ale skoky z rána do pozdního odpoledne – bez oběda a aniž by se někdo další sháněl, mi prostě nedávaly smysl.

Seriálové zpracování

Až na tu již výše zmíněnou průhlednost ohledně jedné ze záporných postav si seriál s námětem poradil na výbornou (ano, hodnotím to z pozice někoho, kdo prvně viděl a pak teprve četl). Lokace jsou krásné, scenérie dechberoucí. Ať už je řeč o Oxfordu, Benátkách nebo iluzi amerického venkova. Druhá řada je pak naprostým vizuálním pornem pro milovníky historických kostýmů – alžbětinská Anglie poskytuje nepřeberné množství nádherných garderob.

Velké plus mají představitelé hlavních postav. Teresa Palmer je jako Diana krásně paličatá, silná ženská, žádná křehotinka, kterou zlomí první vánek větru. Kromě toho, že je prostě krásná a má fantasticky sametový hlas, vdechla hlavní hrdince uvěřitelnost a duši. Skoro si troufám tvrdit, že Dianu dotáhla do dokonalosti a zahladila některé knižní nešvary. Mathew Goode mě chvilku trápil, než jsem si na něj zvykla, ale teď se bezpečně zařadil po bok mých hereckých obsesí a jsem odhodlaná vidět cokoliv, v čem hrál (a ačkoliv v jednom rozhovoru prohlásil, že je snad jediný britský herec, který nehrál v Harry Potterovi, zásoba filmů je nevyčerpatelná, protože hrál v celé zbylé britské filmografii). Má šarm, má charisma, má věk na to, aby mohl hrát vzdělaného muže a kupodivu mu i ta upířina jde zatraceně dobře (a to jsem někdo, kdo na upíry fakt neletí… neletěl?). Podle knižní předlohy bych si sice představovala někoho mohutnějšího a rozložitějšího, ale čert to vem. Hlavně to mezi ním a hereckou kolegyní prostě skvěle funguje.

Seriál vs. kniha

Seriál musí poměrně bohatý děj vtěsnat do osmi(!!!) dílů první řady, respektive do deseti(!) dílů druhé řady. Je to zoufale málo v porovnání s tím, že jedna kniha má přes 500 stránek. Ale!

Má to spád. Jen jsem dojela první sérii, už jsem hltala knížky a upřímně řečeno – nedala bych ruku do ohně za to, že bych knihu fakt dočetla, kdybych v hlavě neměla herecké provedení. Ačkoliv jsem si z počátku hodně užívala ty různé popisy a radovala se, že mi kniha nabízí přesně to rozšíření, po kterém jsem hladová ze seriálu toužila, v jistý moment toho začlo být moc. V první knize jsem ještě docela zvládala dlouhé eseje o rozboru genů a očuchávání vína. V druhé knize historik ve mně neměl problém s historickými reáliemi. Ve třetí knize jsem ale už začínala skučet – zejména ve chvílích, kdy bylo potřeba fakt jednat a postavy se místo toho rozplývaly nad dětmi a věčně se popisovalo, jak se která z larev vyvíjí a jak se liší a komu jsou podobné. To, co seriál dokázal odehrát ve dvou dílech, se v knize táhlo na sto stránkách a ne vždy to fungovalo.

Seriál je spíše adaptací na motivy knih než věrnou kopií původní předlohy. A je to dobře! Seriál vybral hlavní motivy, hlavní témata (a některá upozadil) a přetavil to do funkčního díla. A to ještě tak, že po natočení a vydání první série nebylo zcela jisté, zda projde pokračování, takže mezi první a druhou řadou je dvouletá pauza – druhá řada teprve teď finišovala v americké televizi, takže jsem zas takový skluz, jak je mým zvykem, neměla. Na závěrečnou si musím počkat do příštího roku a mezitím možná ohlodám hrany televize nedočkavostí.

Seriál si drží linku, drží Dianu jako velmi svéhlavou, svéráznou, soběstačnou a silnou postavu, která nemá problém usadit ani velkého, zlého upíra. Matthew má své světlé a temné momenty. Občas se spolu docela ostře porafou (zejména tedy v druhé řadě). A funguje to. V knížkách… Inu, poslední třetina prvního dílu mě začínala docela ubíjet a z té silné paličaté holky se stávala Bella, a z šarmantního upíra ukňouranej puberťák. Hlavně že si furt vyznávali lásku. Ani hádky druhého dílu nevyzněly v knize tak ostře, i když kniha měla zase trochu ostřejší linku v jiném směru.

V seriálu taky vývoj hlavní hrdinky působí poměrně přirozeně a uvěřitelně. Z akademičky, která sem tam využije kouzlo, aby si sundala knihu z poličky se stává silná čarodějnice, která krok po kroku odhaluje své vlastně dost neomezené možnosti. I přes velmi omezený prostor je přechod plynulý. V knižní verzi se v jistý moment z hlavní hrdinky stává Mary Sue, zázračné dítě, které dokáže všechno – bojovat ohněm, vodou, umí létat, má vidiny z minulosti i budoucnosti a umí se přesouvat v čase. Jasně, musí se to ještě naučit (aspoň že tak), ale najednou to celé působí překombinovaně. Pochází ze dvou čarodějnických rodů, její geny sahají až k Lilith, při čarování se jí zjeví trojí bohyně, je chiméra a já nevím co všechno ještě. Uf. Moc.

Když budu hodně drsná, knihám prostě chybí charisma herců. A málokdy se mi něco takového stává, ale myslím, že v tuhle chvíli je lepší seriál než kniha. Což je fakt co říct. V seriálu jsou ty postavy nějaké uvěřitelnější, trefnější (trefnější, než jak je autorka zamýšlela, jak je tohle možné?!) a realističtější.

Seriál i přes menší prostor taky pracuje s motivy, které v knihách vůbec nejsou – pohledy z druhé strany. Knihy jsou vyprávěny z 95 % Dianou v ich-formě (kromě asi dvou kapitol, které jsou v er-formě o Matthewovi nebo některém jiném členovi jeho rodiny), ale seriál více pouští pod pokličku toho, co se děje jinde: co řeší Kongregace, kde začíná příběh démonů, kteří se s hrdinkou v knize střetnou až na konci, co prožívají vedlejší postavy, zatímco Diana a Matthew trajdají někde v minulosti.

Co vytknout

Úplně největší výtku mám vůči postavám. Hlavní dvě postavy a pár lidí kolem nich se vydařilo, jak už je asi z předchozího textu patrné. Ale co ten zbytek? Z toho zbyly jen šmouhy, suchá stafáž kolem, které chvílemi chyběla uvěřitelnost. Dva hlavní záporáci, čaroděj Knox a upír Gerbert, byli záporáci prostě proto, že to bylo řečeno. Jejich motivace byla prázdná, nejasná, a jejich konec (zejména v prvním případě) vysloveně dutý. Po patnácti stech stránkách je Knox zlikvidován pomalu lusknutím prstů. Hm. A ultimátní padouch se náhle vyloupl odnikud a podobně i zmizel. Tomu chyběla hloubka úplně nejvíc.

Bohužel plochost se netýká jen záporáků, ale i dalších postav. Paradoxně třeba Marcus (další upír) dostal daleko víc prostoru v seriálu. V knize se objevil v druhém díle jen velmi zběžně, a ještě působil jako arogantní vůl. V seriálu je ten kluk k sežrání a má hloubku. Jako totální hovado, zejména v knihách, působil Baldwin, hlava rodu a bratr Matthewa. V jedné scéně byl na zabití, ve druhé se starostlivě ptal, jak na tom Diana je. Myslím, že jeho prostor byl využit úplně nejhůř a opravdu nebylo vůbec zjevné, o co mu teda sakra jde. Jedna z Matthewových sester se v druhém dílu také objevuje snad jen proto, aby se objevila. A to ani nemluvím o bláznivé Juliette – v seriálu je její linka plnější, jasnější, člověk trochu chápe, o co jí sakra jde. V knize se objeví na straně 495 prvního dílu, udělá bububu a je zabita. To vše během tří, pěti stránek? Podobně zoufale je naloženo i se Satu. Prostě ty postavy tam jsou, tím jejich náplň končí.

Upřímně se vlastně hrozně těším na třetí seriálovou řadu, která si snad s materiálem poradí stejně dobře jako s předchozími díly. Knižní finále totiž vyznělo do ztracena. Na jednu stranu bylo hrozně protahované, motivace skutečně působily uměle – možná jen nebyly dostatečně vykreslené. A absolutní grandfinále postrádalo dramatičnost, napětí, jiskru. Některé ze stěžejních informací jen prošuměly a nezanechaly valného efektu. Dotékají až pomalu zpětně. Přitom ty nápady byly skvělé, měly potenciál. A třeba i Matthewova nemoc vyzněla daleko víc cool a vážněji v seriálu. V knize to vyznělo jako nějaká obyčejná choleričnost, v seriálu z toho bylo daleko víc cítit, že je to spíš vzteklina (teď mě napadá, že to je docela vtipný dvojsmysl, tohle označení. To se mi povedlo).

Shrnuto a podtrženo

Už dlouho jsem v nějakém fandomu takhle nelítala, ale hrozně si to užívám. Dokázala bych o tom mluvit horem dolem, fakt mě to neskutečně baví. Je to jednoznačně zaměřená cílovka, rozhodně to neosloví každého. Na svou cílovku je to ale velmi promyšlené, jsou vidět velké znalosti autorky o historii, jazycích i alchymii. A už radši končím, protože jinak to nikdy nedopíšu.

Fakt stručně

• Kniha místy postrádá charisma herců, kteří občas plochým postavám vdechli život.

• Seriál je svižnější. Méně prostoru = nahuštěný děj, který ale překvapivě některým postavám poskytuje více prostoru.

• Kniha má skvělý nápad, který je mizerně zpracován. Kniha je skvěle napsaná, ale z úplně jiného hlediska než jako (YA) fantasy.

• A konec veškeré srandy: začala jsem mít ráda upíry. Nebo alespoň zdejší upíry. To je velký špatný.

P. S. V momentální vlně jsem si stáhla nové Twiligh, „Edwardův pohled“. Dala jsem dvě stránky a musela jsem to odložit, jak se mi z toho zvedal žaludek. Po Matthewovi tohohle ubožáka už asi vůbec nedám.