WandaVision

Marvel, nebo DC? Existují i jednoduché otázky, na které znám kdykoliv odpověď. Dycky Marvel! Už od dob X-Menů jsem naprosto věrný fanoušek. Ne slepý a vděčný za každou blbost, ale Marvel si zkrátka dokážu užít s minimem vložených sil. A tady nastalo docela milé překvapení.

Tahle osmidílná série nezačíná vůbec jednoduše, když čekáte marvelovku a spustí se sitcom z 50. let. Je to možná dobré vědět, ale já to netušila, protože to opět byla jedna z Mužových akcí „něco jsem stáhl, mohlo by se ti to líbit, je to Marvel“. Ok, proč ne, ale ten první díl nás rozhodil oba. První díl totiž předstírá velmi věrně, že se snad jedná o nějaký semi-remake klasických sitcomů, akorát s marvelovskými hrdiny. Jen v poslední minutě, těsně před titulky, probleskne náznak, že je to celé jen fikce. Přistupte na tu hru a užijete si to maximálně.

V kostce

Nejsem schopná časově zařadit, kdy se tento příběh odehrává v rámci Marvel universu. V tom jsem se už celkem úspěšně ztratila, ale když řeknu, že po posledních Avangerech, úplně mimo nebudu (dohledala jsem si, že snad tři týdny po konci End Game). Hlavními protagonisty jsou – jak už název poměrně úspěšně vykecal – Wanda Maximoff, tedy komiksová Scarlett Witch, sestra superrychlého Quicksilvera, a Vision, robotická bytost založená na Jarvisovi, kterého sestrojil Tony Stark. Jejich lovestory v hlavních filmech neměla mnoho prostoru, co si tak pamatuju, došlo jen na srdceryvnou scénu, v níž Wanda musela Visiona zabít a následně sledovat, jak je znovu zabit Thanosem. Z toho by jednomu přeskočilo celkem snadno…

Teď ale začínáme nový příběh, novomanželé se přestěhují do malého amerického městečka, klasická stepfordská panička se snaží zapadnout se svou magií a robotickým manželem, který na sebe dokáže vzít lidskou podobu a chodí do klasické práce. Na této jednoduché zápletce je vystavěn humor dvacetiminutového sitcomu. Hezky černobíle, s hurónským smíchem publika… Druhý díl se přesune do 60. let, třetí přináší zlatá sedmdesátá, následují osmdesátky, devadesátky… vždy včetně naprosto famózního klasického openingu a autentických reklam. První desetiletí nového milénia je prezentováno stylem sitcomu Takové moderní rodinky (Modern Family; ta česká potřeba držet se vyzkoušeného vzorce názvu mě ubíjí), v kombinaci s openingem The Office. Včetně zpovědí do kamery. A dokonce se mihnou reference i na nesmrtelné Gilmorky.

Od druhého dílu se naplno objevují chyby. Drobné odkazy, zkraty… Tu se objeví logo Hydry, tu se mihnou Stark Industries, tu herci vypadnou z rolí, tu se scéna vyvíjí jinak, než scénáristka chce, tak se všechno přetočí zpět do výchozího bodu a jede se znovu. Teprve třetí nebo čtvrtý díl začíná vysvětlovat, co se vlastně děje a divák zjišťuje to, co už tuší – vše je to v režii Wandy a její trochu pomatené mysli.

The best

Jednoznačně nejlepší byl halloweenský díl, zlaté devadesátky (nebo rané milénium?). Smála jsem se v podstatě od začátku do konce. Humor ve finále není úplně podstatou tohoto seriálu, ale tenhle díl byl fakt dokonalej. Autoři si naprosto geniálně poradili s otázkou Quicksilvera. Tuhle postavu totiž v marvelovských filmech hráli dva herci. V Age of Utron, kde vlastně vystupují s Wandou nejvíce a hrají největší roli, je to poněkud nevýrazný, nemastný (možná spíš trochu slizký) neslaný chlápek, inu, v závěru ho zastřelí, oukej, k srdci mi nepřirostl. Zato v x-menovském universu, které není s avangeřím příliš propojené, protože rozdílná studia a rozdílná práva, ho naprosto fenomenálně a neopakovatelné hraje Peter Evans (poměrně se proslavil rolemi v American Horror Story). Takže co s tím? Ve WandaVision se objeví x-menovská verze, slušně okomentovaná diváky sitcomu slovy: „Ona přeobsadila Quicksilvera?!“ A Evans je zase skvělý. Ten kluk prostě umí a ta role mu neskutečně sedla.

Ale to ještě nestačí k tomu všemu smíchu. Absolutně nejlepší byly kostýmy. Halloweenské kostýmy, které všichni poctivě navlíkli a které měly podobu původních komiksových superhrdinských úborů. Včetně úchylných kápí a růžových punčocháčů. Boží, fakt boží. A možná jsem se tak bavila, protože tady ty Gilmorky prosakovaly úplně jednoznačně a iluze malého městečka ve stylu Stars Hollow byla naprosto dokonalá. Včetně slámového bludiště.

Ale iluze se začíná naplno rozpadat…

Přes ty počáteční sitcomy se to postupně promění v klasickou marvelovku, velmi dobře natočenou, s výbornými triky a poměrně silným příběhem. Z jednoho jasného záporáka se vyklubou záporáci dva, na sobě nezávislí. Nejsem si jistá, jak moc mě ta druhá linie oslovila, něco mi na ní nesedlo, ale chápu, že bez í by to nefungovalo. Federální záporák by nebyl dostatečně vytáčecí a neposkytl by dostatek prostoru k tomu, aby Wanda odhalila svůj příběh – proč to celé začínalo jako sitcom, všechna svá traumata, jaký je její životní příběh, zkrátka co se vlastně stalo. Vede to i k postupnému odhalování a zdokonalování jejích vlastních sil a schopností. Což je současně děsivé i nadějné. Ale vlastně je jasné, že happyend to mít nemůže…

Obsazení

Záhadu kolem postavy Quicksilvera a její naprosto elegantní vyřešení jsem už prozradila. Všechny ostatní role zůstaly zachovány. Wandu opět hraje Elizabeth Olsen. Popravdě, kdyby mi před lety někdo řekl, že jedna z Olsenek bude tak dobrá, asi bych mu úplně nevěřila. Ale hraje ji skvěle, uvěřitelně, procítěně. Člověk naprosto chápe, proč se zabalila do kukly své obrovské iluze a hrozně by jí přál, aby se z iluze stala realita. Parťáka jí dělá Paul Bettany se svým fantastickým britských přízvukem. Když před více jak deseti lety přijal hlasovou roli domácí inteligence v domě Tonyho Starka, asi netušil, kam se to všechno vyvrbí.

Kromě ústřední dvojice se objeví i další postavy, které jsou známé už z předchozích filmů, například doktorka Darcy se svým břitkým humorem, která původně slintala nad Thorem (kdo by jí to vyčítal, že jo). Poměrně rychle na své místo zapadne i postava Geraldine/Moniky Rambeau, která se jako dítě objevila ve filmu Miss Marvel. Nápomocnou, ale zároveň trochu otravnou sousedku výborně hraje Kathryn Hahn, která má přesně ten efekt herečky „jo, tu znám!“, ale zároveň absolutně nejsem schopná ji kamkoliv zařadit.

Závěrem

WandaVision je seriál, který se sice tváří jako sitcom a když přistoupíte na jejich hru, docela se i zasmějete. Ale komediální to není. Poměrně rychle všechno prosytí pocit smutku a zoufalství, což jsou přesně ty pocity, kterých je Wanda plná. Znalci seriálů určitě ocení možnost hledat reference, která je téměř nekonečná. Marvelovský fanoušek si zase docela užije odhalování skrytých odkazů, náznaků a indicií na předcházející filmy. Blbě se mi říká, že to je seriál, který „člověk nečeká“, protože já před prvním dílem nečekala absolutně nic – o seriálu jsem ani nevěděla a první díl mě maximálně zmátl. Ale pokud vás marvelovský svět baví, osmkrát půl hoďky je na dva deštivé letní večery naprosto skvělé množství. Prý má být další řada, ale tu si upřímně nedovedu představit, takto ukončené je ot celistvé a logické.

P. S. (jakože Pozor Spoiler): Takhle strašně jako na konci seriálu jsem nebrečela, ani nepamatuju.