Matrix Resucosi… Čtyřka. Resurrection!

Jak lépe trávit covidí karanténu než čučením na filmy, že jo? Takže už jsem zvládla druhou řadu Emily in Paris, chystám se na poslední řadu Čarodějnic a v pátek večer jsme si hodili nový Matrix. A někteří z nás ho i dokoukali.

Už je to nějakou dobu, co nesleduji novinky ze světa filmu a dozvídám se je spíše náhodně. Takže trailer na nový Matrix byl hodně velkým překvapením, když jsme po dvou letech zamířili do kina. Samotní Eternals (aka „jdete na Robba Starka/Cosima de Medici a dostanete Jona Sněha, oukej“) mě úplně neoslovili, ale načerpala jsem spoustu námětů na dlouhé zimní večery.

Myslím, že se můžu označit za matrixového fanouška. Kdysi jsem na něm strašně ujížděla, první film mě absolutně odzbrojil a na další jsem se klepala jak malá. Troufám si tvrdit, že právě Matrix (tehdy už v kombinaci s X-meny) může za jedno totálně počítačové léto, kdy jsem slunce za celé dva měsíce ani jednou neviděla. Taky stojí za mými prvními hackovacími pokusy, které skončily v úrovni torrentů (tenkrát hubů), a za odvahou pustit se do programovacích jazyků a výstaveb různých webových stránek. Zcela nekriticky jsem dodnes na tuto svojí dovednost docela hrdá a vždycky mě trochu překvapí, když se objeví situace, kdy se mi znalost html hodí.

Zpět k filmu. Takže když jsem zhlédla trailer, rozhodně jsem to chtěla vidět, jakkoliv skeptická k těmto zombie počinům jsem. A když v pátek spustily úvodní titulky, fakt jsem se tetelila. Aby na mě do pěti minut padla depka. Muž se po dvaceti minutách zvedl a odešel. Cestou trousil něco jako „28 dní, zombie, Sandra Bullock“.

Jdeme na to!

Film hodně staví na slávě předchozích dílů. Kdyby to nebylo dost jasné, připomene vám to co pět minut nějaká scéna z předchozích filmů. Buď přímo vystřižená, nebo alespoň přebraná (těch je ale všehovšudy méně). Asi to mělo kromě nostalgie hrát s divákem hru „víme, o co se snažíme, děláme si srandu sami ze sebe“. Nejsem si jistá, že to úplně fungovalo. Úvod je zcela přes kopírák. Zatímco „padá“ kód, v pozadí se domlouvají hlasy. A pak přijde ta slavná scéna, kde se policie snaží chytit Trinity, ale všichni dostanou na budku. Až na to, že to Trinity není. Jen taková „jakože Trinity“. Bez sex-appealu, bez šmrncu. Ale naštěstí to Trinity ve skutečnosti není, to jen matrix opakuje starý kód, tvůrci si hrají s divákem. A způsobují mu menší srdeční zástavy.

Do filmu se v podstatě vrátili všichni důležití. Nesmrtelný Keanu Reeves vypadal už trošku použitě. Strávila jsem celý film zkoumáním toho, jak dobře předstírá stárnutí, a bohužel musím přiznat, že už to není, co to bývalo před dvaceti lety. V oholené verzi byly znát šediny a lehce povislé tváře. Carrie-Anne Moss byla mámou od dětí a bylo to uvěřitelné. Z některých postav rovnou udělali starce (koneckonců od událostí posledního filmu uběhlo už šedesát let), jiní byli zcela nahrazeni novými verzemi – Morpheus byl s brýlemi absolutní kopií svého předchůdce, agentu Smithovi chyběla ta grázlovská jiskra.

Očekávání vs. výsledek

Čekala jsem akční řežbu, dostala jsem depresivního vývojáře her na antidepresivech, kterým nejvíc manipuluje jeho terapeut, užvaněnou filosofii a rozbředlou romanťárnu. Nebylo to špatné, jasně že ne, jsem nostalgik do morku kostí, já si úplně stěžovat nemůžu na scény připomínající původní trilogii. Ale na druhou stranu z předchozí trilogie stál za slovo pouze první film. To byla pecka. Nápad, drive, provedení, něco nového, jiného, nápaditého, strhujícího… Takže bych možná neměla být překvapená, že ani třetí pokus navázat na úspěch snímku z roku 1999 se vlastně úplně nepovedl. I když se možná vlastně povedl víc než předchozí dva pokusy.

Tenhle díl hrál napůl s tím, co se skutečně asi dělo – studio chce navázat na úspěch, natočíme to i bez vás. Stejnou replikou vydírali i herního vývojáře Toma, aby přišel s novým dílem své hry. Film si dobře pohrál i s myšlenkou, že to, co chceme nejvíc schovat, je nejlepší dát všem na oči – a kde lépe ukrýt příběh o tom, že lidstvo je zotročeno stroji, než v počítačové hře? Cítila jsem i snahu modernizovat celé pojetí – dokonce i několik komických scén, i když u Morpheova dramatického nástupu jsem se spíš kroutila pocitem trapnosti. A vůbec, Morpheus prostě nefungoval. V žádné ze svých scén neměl náboj, působil křečovitě a nebylo to ono. Bohužel ani linie „šedý záporák“ se mi nezdála úplně funkční. Agenta Smithe nahradila jiná temná síla a jeho přítomnost byla skoro zbytečná. Snad jen pouze nostalgická. A nikdy bych bývala nečekala, že mi Hugo Weaving bude chybět!

Shrnuto a podtrženo

Jsem ráda, že jsem nový Matrix viděla. Z nostalgie a z pocitu, že mi nic neuniká. Ale už po pouhém dni marně přemýšlím, o čem to vlastně bylo. Pár velkých slov a rádoby velkých myšlenek. Restart – vlastně asi nepochybuju, že bude následovat ještě minimálně jeden film, ale to pouze střílím odhad, zatím jsem k tomu informace nehledala. A nejsem si jistá, že ho chci. Kdyby mi někdo nabídl, že bude Matrix 4, nejsem si jistá, jestli bych ho chtěla. Jasně, na Reevese se kouká dobře, i když míra depresivity mě v jistý moment už trochu vysilovala, Trinity zbožňuju, ale ze zbytku zůstala rozplizlá neurčitost. Vlastně žádná z dalších postav nefungovala, nic filmu nepřidávala. Ani ten příběh nebyl příliš nosný.

Nevěřila jsem jim to. Od filmu očekávám odpoutání od reality, pohlcení, prožití cizího příběhu. Tady jsem jen seděla a sledovala, jak se mě někdo snaží oblbnout tím, že příběh pokračuje. S novými verzemi starých postav, které postrádaly chemii, se starými verzemi starých postav, na kterých těch dvacet let bylo znát, a s novými postavami, které nic nového nepřinášely. Celé zabaleno v příliš velké slaďárně a příliš malé akčňárně. A když už na nějakou větší řežbu došlo, působila neúčelně, nefunkčně, „divák ji očekává, tak mu ji naservírujeme“. Ve starém Matrixu jsem se kroutila napětím, jak to dopadne, tady jsem se jen kroutila obavou, aby to to staré tělo přečkalo.

Není to vysloveně špatný film. Ale ani to není „ono“.

P. S. (aka Psala Spáčilová): Před zveřejněním svého objevného názoru jsem se jako vždy šla podívat na cizí recenze, zda jsem na něco nezapomněla. A tiše se bavím tím, že poprvé v životě Mirka Spáčilová něco hodnotí lépe než já. A má v mnohém pravdu. Film si dělá srandu sám ze sebe (svého předchůdce), ale teda mám pocit, že některé věci, které mě dráždily, ji skutečně bavily. Možná jsem ve své recenzi příliš drsná a negativní. Sorry.