Třetí dávka magie

Znáte ten pocit, když se na něco hrozně dlouho těšíte a pak je to za vámi a vy si říkáte: „…meh“? Upřímně doufám, že ne, ale bohužel už jste to asi taky někdy zažili. Očekávání nebylo naplněno. Přesně s tímhle pocitem jsem se rozloučila s Čarodějnicemi. Tedy s Časem čarodějnic, na jehož třetí řadu jsem čekala rok, od svého loňského objevu a naprostého propadnutí fandomu.

Co se stalo ve třetí řadě

První dvě série a první dvě knihy představily svět, v němž vedle lidí žijí ještě další bytosti, čarodějnice, upíři a démoni. Jo, v našem světě, po tragédii zvané Twilight, ještě existují příběhy, které i mě, totálního upíro-skeptika, dokáží nadchnout pro upíry. Nevídané, popsané v minulém čísle… tedy zde. Akademička a čarodějnice Diana propadla šarmu vědce a upíra Mathewa. A vydali se na cestu bojovat za své právo být spolu, všem nařízením a kouzelným zákonům navzdory.

Na konci druhé řady jsme je opustili těsně po tom, co se v čase vrátili z renesančního Londýna a před nimi ležela poslední etapa příběhu: Musí se postavit všem svým nepřátelům, kteří jim jdou po krku, musí vyřešit záhadu kolem Knihy života, musí se stát rodiči (jak naznačila předchozí řada), musí donutit Kongregaci, aby zrušila staleté nefunkční zákony a musí se zbavit záporáka největšího, nechtěného, dlouho zapomenutého syna.

Není toho zrovna málo. A v tom je možná kámen úrazu. Diana se v předchozí řadě výrazně zlepšila v ovládání své magie, více nahlédla do světa upírů a do Mathewova světa, kam ji vzal jen s největším sebezapřením, v obavě, že od něj uteče, až to všechno uvidí. Ve třetí řadě tedy staví na znalostech nabytých dříve, zejména Diana ukazuje, jak moc technicky vyrostla a vyspěla. Ale i Mathew v jistém ohledu dospěl. Možná by se dalo spíš říct, že změkl (kdo ví proč jsem si vzpomněla na Teorii velkého třesku a odžmolkovač lásky…).

Ale zpět k čarodějnicím. Všechny postavy se musí pustit do nějakého typu boje a stát si za svým, prosadit se vůči ostatním, přátelům i nepřátelům.

Co se stalo se třetí řadou…

To samé, co se třetí knihou. Respektive se ukázalo, že když kulhá předloha, ani adaptace to úplně nespasí. Minimálně v tomto případě. Jakkoliv jsem u předchozích dvou řad měla pocit, že seriálová verze zacelila díry, které řvaly z knih, třetí série bohužel mnoho nešvarů zachovala.

Především toho bylo prostě moc. Příběh byl v jistém ohledu přetížený, zejména těch témat bylo rozjeto příliš mnoho. Možná, kdyby autorka vyškrtla celou tu sérii s nehodným synem Benjaminem, celé by se to odlehčilo. Jenže to by se přišlo o jedno z grandfinále. A upřímně, kdo by jako grandfinále chtěl pouze politikaření a diskuze s Kongregací? Oh, wait… přesně to vlastně v pozici grandfinále v seriálu zvolili. Zatímco kniha končila tou brutální linkou, tady to prohodili. Nejspíš si řekli, že by divák neuvěřil, že by Diana poklidně politikařikala v momentě, kdy ví, že jejího manžela sadisticky mučí největší šílenec široko daleko. Což měli do jisté míry pravdu, ale tím sfoukli i ten poslední plamínek napětí.

Možná to také bylo tím, že na poslední řadu muselo stačit pouze sedm dílů. Což je krucipísek úplně nejmíň – první řada měla osm dílů, druhá deset. A tady jen sedm. U předchozích jsem v jistém ohledu kvitovala, že scénáristé proškrtali předlohu, zredukovali šťávu a předložili velmi chutný a dynamický pokrm. Tady to ale trochu přepálili a nalili divákovi do krku nepoživatelný masox. Zase asi trochu dramatizuji, ale bohužel vážně jen trochu.

Poslední dobou mám taky evidentně problém s vyvrcholeními. (Chvíli jsem zvažovala, zda to takhle napsat, ale už to tu nechám. Trocha nekorektního humoru.) Respektive díla, kterým jsem v poslední době věnovala pozornost, tento problém mají. A tady je to vidět taky. Třetí řada má čtyři (!!!) velké závěrečné momenty. Je to jednak moc a jednak ani jeden z nich není pojat tak velkolepé, jak by si zasloužil. Ale opět – to už bohužel předvedla i kniha. Jaká jsou tedy granfinále?

1. získání Knihy života („mám ji, jdeme domu!“),
2. poražení Petera Knoxe, kterému v seriálu solidně šplouchá na maják („abrakadabra na darebáka!“),
3. zlikvidování nehodného syna Benjamina (desátý uzel mohl být trochu originálnější) a
4. změna zákonů, které brání mezibytostnímu křížení (aka „Gerbert je pitomec a stejně ho všichni máte plné zuby!“).

Seriál také pozapomněl na některé nitky, které rozehrál v předchozích řadách. Například linie s ohňodračicí (je to tak česky, že jo?) Korou zmizela úplně. V knize aspoň pomohla při hledání knihy. Na druhou stranu se možná až zbytečná pozornost věnovala tomu, že Dianu miluje ještě někdo jiný. Dobrý, pochopili jsme, nemusíte to v každém díle připomínat pětkrát!

Abych nebyla jen negativní, musím ocenit celou scénu kolem porodu. Měla jsem z toho trochu strach, porodních scén jsem v jistém ohledu asi přesycená (nebo spíš jsem teď vztahovačná, když do mě pořád někdo hučí, že už bych teda sama měla začít množit světovou populaci), ale vlastně to bylo v jistém ohledu osvěžující. Asi celkem oprávněně předpokládám, že tady hodně zasáhla zasloužilá rodička Teresa Palmer, která porodila už celou Klapzubovu jedenáctku, takže se neodehrávalo žádné stresující hekání na posteli, ale naopak celá přehlídka možností, jak si žena v takovou chvíli může udělat trochu pohodlí. Působilo to překvapivě přirozeně a něžně.

Celý seriál byl v jistém ohledu něžný. A jsem za to ráda. Hodně jsem při sledování třetí řady vzpomínala na jedno prohlášení k celé téhle serii, a sice, že se jedná o příběh o rodině. A je to tak. Jasně, – love story, trochu Romeo a Julie, boj s nepřítelem a s větrnými mlýny, ale ve výsledku je to příběh o síle rodiny, která drží pohromadě.

Závěrečné zúčtování

Jak jsem z předchozích dvou řad byla naprosto odvařená a hladově jsem se vrhla po knihách, třetí řada mnou moc nehla. Jakoby ta chemie, která mezi hlavními postavami fungovala předtím, náhle vymizela. A rozhodně to nebylo tím, že by Teresa Palmer nebo Mathew Goode byli horší. Oba dělali maximum, vytvořili některé fakt krásné scény… Ale v rámci celku to najednou… nefungovalo. Celek mi přišel uhoněný, ukoptěný, „ať už to máme za sebou šup šup, a jedeme dál“. A fakt mě to hrozně mrzí, protože ten námět je prostě skvělý, ta myšlenka se mi strašně líbí a úplně nejvíc mě štve, že tak dobrá zápletka se ani v seriálové verzi nedočkala reprezentativního zpracování.

Na druhou stranu musím uznat, že některá témata tu vyzněla lépe než v knize. Celá ta zápletka zkoumání genů mi přišla čistší a pochopitelnější. V knize jsem se trochu ztrácela, kdo co jak teda koho ovlivňuje, tady to do sebe docela logicky zapadlo. Taky nikde nic skutečně netlačilo na pilu (dobře, tlaky byly u „nemůžeš Dianu milovat, je Mathewova!“ a „kdy už se konečně stanu taky upírem?!“, což po Belle Swanové není úplně rozumné akcentovat). Žertování v závorce mi připomnělo, že seriál taky vynechal fenomenální dloubanec, který předvedla knižní předloha. Do Twilight se tedy oficiálně nekope, pardon.

Sečteno a podtrženo, asi se nadále budu ráda vracet k první a druhé řadě, k třetí si asi ještě musím cestu najít.