Poslední duel

Karanténa je dlouhá, dochází i na filmy, které bychom možná přešli bez povšimnutí. I když, kdo ví… Režie pod taktovkou Ridleyho Scotta dokázala upoutat Muže natolik, že dál nezjišťoval a film pustil. Možná kdyby zjišťoval, nadšení by zase opadlo. Moje nadšení v prvních několika minutách filmů bylo hodně studené, i když „historické drama“ slibovalo, že by mě to mohlo oslovit. Chvilku to trvalo, ale nakonec mě film absolutně pohltil a konec jsem fakt hodně prožívala…

Bylo nebylo…

Ve středověké Francii sužované válkami (zejména tou stoletou) žijí dva muži, rytíři, přátelé. Jaques de Gris (Adam Driver) je švihák a lamač dívčích srdcí, vzdělanec, který nejen že umí číst, ale ovládá i několik jazyků, dobře vychází i s vrchností, zejména s tou v podání Bena Affleca. Jeho přítel Jean de Carrouges (Matt Damon) je duše jednodušší, víc rváč než myslitel, horká hlava. Negramotný rytíř, kterému se kdoví jak povedlo získat velmi pohlednou nevěstu, ačkoliv nakonec bez části věna, která byla slíbena. Marguerite de Carrouges (Jodie Comer) je bystřejší než její manžel, krásná, zdánlivě křehká, ale velmi inteligentní žena, která plní svou roli manželky velmi dobře. Zatímco muž je ve válce, spravuje jejich panství, má otevřenější mysl, ví, co se od ní očekává. Jen toho dědice pořád nemůže svému muži dát.

Mezi oběma starými přáteli vyhřezně několik neshod. Jaques získá pozemky, které měly být věnem ke sňatku Jeana. Následně mu je přidělen i titul kapitána v pevnosti, kterou po generace střežila rodina jeho přítele. Zkrátka samé drobné ústrky, které ukazují, že Jaques je výrazně schopnějším řečníkem a „přítelem mocných“. A Jeana vykreslují jako vzteklouna.

Největší rozkol mezi oběma muži ale nastane v momentě, kdy Margueritte obviní Jaques ze znásilnění. Její manžel situaci dovede před krále a požaduje rozhřešení formou Božího soudu. Tedy formou duelu, v němž jeden z nich zemře. Tím se také ukáže, zda Margueritte lhala, či nikoliv. Pokud její mamžel padne, sama skončí na hranici.

Je si skutečně jistá, že šlo o znásilnění? Nesnila o tom pouze? Skutečně ji znásilnil Jaques? A jaktože je těhotná? Každý přece ví, že žena otěhotní pouze v případě, že se jí styk líbil, měla z něj potěšení a prožila svou „malou smrt“. A prožíváte tento pocit při styku se svým manželem? Tak jakto, že jste za pět let manželství stále nepočali? Nesnažíte se pouze zakrýt nevěru s nějakým štolbou? Uvědomujete si, že křivopřísežnice vnímá oheň alespoň půl hodiny, než konečně zemře? Z vašeho dítěte bude sirotek…

Co mě na tom chytlo

První, co je dobré vědět, a na co je divák upozorněn hned v úvodu, je fakt, že se jedná o skutečný příběh. Překousněte tedy první zmatené řežby a počkejte… Někde v polovině prvního příběhu se to zlomí. Jakmile přijde druhý příběh – tedy ten samý příběh z jiného pohledu, už hledáte rozdíly. Vždy je akcentováno něco trochu jiného, vždy je daný hrdina vykreslen svým pohledem – Jean se tedy vykresluje výrazně lépe, než jak ho vidí Jaques, ale i jeho žena. Ze svatební noci se v Marguerittině verzi stane protrpěná povinnost, z jeho proslovu k hraběti se v Jaqueově verzi stane pověstný sobí hnusec. V první chvíli jsem se dojala tím, jak hezky se zachoval ke své ženě, když mu řekla, co se jí stalo, abych o hodinu později vystřízlivěla, že to bylo krapet jinak. Příběhy se odchylovaly jen v drobnostech. Ukazovaly tytéž scény z různých pohledů, když v příběhu jednoho druhá postava pouze prošla, v jejím příběhu jste slyšeli, co že v danou chvíli řešila a o čem mluvila. Prostě puzzle, které se postupně skládají.

A pak je tu ta samotná zápletka… Je to příběh ženy, která byla znásilněna, a rozhodla se bojovat sama za sebe. Za svou pravdu, za svou čest. Padnou všechny (všechny!) ohrané hlášky – nikomu to neříkej, manžel by tě za to zabil. Stejně se jí to vlastně líbilo. Vždyť jednou řekla, že je fešák, to si o to vlastně říkala. Ano, říkala sice ne, ale to přece slušně vychovaná dívka musí – vznést formální prostest… (Ne, kurva, ne… Když holka řekne ne, tak to sakra znamená ne, ty formální proteste.) K Margueritte se otočí zády úplně všichni. Její blízká přítelkyně, která na ni nakonec donáší soudu, její tchyně, která jí řekne, že sama byla znásilněna, ale nebyla tak sobecká, aby vystavila svého muže životnímu nebezpečí. Prostě se trochu zocel a nefňukej! Na pravdě totiž nezáleží, jde jen o moc mužů… Je. Tam. Všechno.

Kdo by čekal, že výpravný film ze středověké Francie bude vlastně velmi komorním dramatem s neskutečně nadčasovým a aktuálním tématem? Geniální příklad mikrohistorie, kterou miluju, protože historie jsou lidé. To nejsou data a bitvy a královská jména, ale jednotlivci, skupiny, ideály. A tady je předložen příběh ženy, která se proti všem zvyklostem bránila v době, kdy ji nikdo nechtěl slyšet. Kdy nikoho nezajímala.

Skoro si troufám říct, že Marguerittin příběh je slyšet teprve dnes. V 21. století, kdy se konečně začíná otevřeně mluvit o tom, co je a co není v pořádku. A není to ani dneska jednoduchý boj. Kdybych před měsícem nevedla velmi vášnivou diskuzi se svou studentkou, která přepapouškovala všechny fráze od „říkala si o to“ po „co čeká, když je to modelka a svlíká se za peníze“, možná bych byla optimističtější v tom, kam už jsme se zvládli posunout, ale máme před sebou ještě strašně dlouhou cestu. Vůbec ne jednoduchou. V 21. století. A teď si vemte, jak strašně složitou pozici měla chudák Margueritte ve století čtrnáctém. Neskutečně silný příběh neskutečně odvážné ženy.

Tak šup, pustit film a okusovat nehty, jak to nakonec dopadne pro nebohou Margueritte.

P. S. (jakože Potřebujete Slyšet): Příběh existuje i v knižní podobě a dá se normálně koupit v knihkupectví. Koho by to fakt oslovilo.

Obrázky s ukázkami předloh ukradeny ze stránky https://slate.com/culture/2021/10/the-last-duel-hairstyles-historical-accuracy.html