Sedmihradský roadtrip

Teď je módní dávat vždycky ke článku odhad, kolik minut vám čtení zabere. K tomuhle se neponížím, prostě hodně. Pohodlně se usaďte, bude to dlouhé.

Letošní tradiční dovolená ve Španělsku se posunula z rodinných důvodů až na září. Zůstalo nám tedy překvapivě hodně letního času podívat se konečně někam jinam. Já sice chtěla vyrukovat s nápadem severní Itálie, ale nakonec vyhrálo Rumunsko. Kam se letos vydalo asi 90 % Čechů, ale to jsme v lednu nemohli tušit.

Začala jsem tedy zpracovávat nápad. V únoru jsem doma oznámila, že pojedeme skutečně roadtrip, se vším všudy – tedy zejména bez zajištěného ubytování, které budeme hledat průběžně ze dne na den, podle toho, kam se budeme skutečně chtít přesunout. Můj hyperorganizovaný Španěl měl pár měsíců na zpracování téhle myšlenky. Nakonec to zvládl na výbornou.

Přes původní velkopanskou představu deseti dnů na cestách, jsme ve finále byli pryč přesně týden, od soboty do soboty. Vrátili jsme se plní dojmů, ale také absolutně vyčerpaní a ucestovaní. Zásadní chyba byla, že jsme si uprostřed týdne nedali jeden den pauzu někde u vody. Takhle to bylo příliš mnoho vjemů, hodně ježdění, každý večer nová postel, každé ráno zabalit a posunout se dál. Plus pravidelné nervy, jestli na místě skutečně půjde zaparkovat, nebo – i přes slib na ubytovací platformě – bude nějaký problém. Jsou to drobnosti, ale při pravidelném dávkování se to nastřádá. Ale teď k tomu hlavnímu a sice…

Kudy jsme jeli a co jsme viděli

1. den

První zastávkou naší dovolené byl maďarský Szolnok, kde jsme první noc přespali. Město uprostřed ničeho, sto mil od všeho, všude kolem jen širá a nekonečná maďarská Puszta, která nás provázela i následující den do rumunské Oradey.

Oradea byla tedy první, skutečně rumunskou zastávkou. Nevím, co jsem si od ní slibovala, popravdě nic moc, ale hrozně mě překvapila. Vypucované, opravené, vymazelné městečko, nádherné stavby, dech beroucí pasáž po milánském vzoru, krásná pěší zóna.

Po obědě jsme vyrazili dál, do Gilău, kde jsme na břehu přehrady našli ubytování. Cestou nás ještě totálně odrovnal Huedin, kterým jsme jen projížděli, ale ty haciendy rozestavěné…! Musela jsem zastavit a vyfotit si to. Zpětně jsem pak vzpomínala, že jsem na toto město koukala, zda tam nepřespat, ale dle google map jsem usoudila, že tam je akorát jeden hezký barák… No ne, bylo to víc baráku, jen všechny stejně neskutečné (odkaz místo slibů).

Navečer jsme si ještě z ubytování odskočili do Cluje, která mě poněkud překvapila svou velikostí. Turistické jádro docela hezké, socha Matyáše Korvína impozantní, ale celkově mě spíš neoslovila. Navíc večerní návrat patnáct kilometrů na ubytování se nakonec ukázal jako nepříjemná komplikace, kterou bychom si bývali ušetřili.

2. den

Ráno jsme si trochu zkomplikovali život snídaní, kterou ubytování nakonec i přes večerní slib nepodávalo (měla být v devět, ale nikde nikdo a hlavně nic!), takže jsme se pokusili nasnídat v Cluji, což nám nevyšlo. Radši jsme rovnou zamířili do Saliny Turdy na solný důl (tady si o ní můžete přecíst víc). Impozantní, uznávám, ale po návštěvě solného dolu ve východním Rumunsku mi to tu přišlo jako u chudých příbuzných. Ani ztratit se tu nedalo! Zato jsem si vyšli pěkných pár schodů, protože fronty na výtah byly nekonečné. Taky nedoporučuju vydávat se dlouhou chodbou k druhému východu, že je to přeci jen přes parkoviště. Není. 500 metrů pod zemí je nějakých 7 km po povrchu. Takže hezky zase zpátky.

Po brzkém obědě jsme sjeli do městečka Mediaș, které má hezké opevnění, uprosřed opevněný kostel, jenž vypadá lépe z dálky, a jinak nic moc. Zato nedaleko se nacházející opevněný kostel v Biertanu byl skvělý. Opevněných kostelů je v Rumunsku, a zejména v sedmihradské části, strašně moc. Dokázala bych asi objet všechny a nad každou cedulkou navádějící k nějakému dalšímu jsem se trochu cukla, ale ovládla jsem se a viděla jen biertanský. Ten výběr je ale opravdu velmi bohatý.

Večer jsme skončili v Sighișoaře, která mi ze všeho nejvíc připomínala Český Krumlov. Renesanční věž, křivolaké uličky, mraky turistů. A první prostituce s Drákulou, který se zde údajně narodil. Dle některých zdrojů. Možná. Když do toho nebudete moc vrtat. Nevrtejte, město je skvělé.

3. den

Trochu se mi kumulovaly plány a úkoly, takže jsem se rozhodla třetí den trochu improvizovat.

Nejprve jsme zastavili u pevnosti Feldioara – Marienburg. Tady se naplno vyploupla skutečnost, že Sedmihradsko v jisté době ovládal zejména Řád německých rytířů, které sem pozval maďarský král, aby je o pár let později radši zase vyhnal. (Odtud odešli christianizovat Prusko, kde založili řádový stát, z nějž se v budoucnu stal ten slavný německý stát… sorry, už končím.)

Po protažení a provětrání jsme pokračovali dál, objeli cílový Brašov a zamířili do hor do Sinaie. Hnízdo, které můj Muž popsal ne zcela korektně, ale podstata byla o lidech v teplácích ověšených zlatými řetězy. Prý perla Karpat… No nevím, kolony tam i zpátky, všude mraky lidí, turistické pasti… Neoslovilo nás. Trochu nám to připomínalo Karlovy Vary s honosnými vilami, kterým vévodil zámek Peleş.

Vrátili jsme se tedy zpět do Brašova, kde jsem se málem rozbrečela z dvacetiproudé silnice a desitiproudých kruhových objezdů. Bohužel jsme ubytování měli trochu dál od centra, takže jen procházka na hlavní náměstí nás po celém dni dost zmohla. Lanovku k vyhlídce u nápisu jsme bohužel nestihli, upřednostnili jsme velmi pozdní oběd.

4. den

Ráno jsem zahájila mezinárodním ztrapněním před Poláky, Maďarkou s kafem a zkusmo pár Rumuny, když jsem se snažila vycouvat z prťavého parkingu na ubytování. Hysterický pláč nenastal jen proto, že jsem věděla, že by mi to ale vůbec nepomohlo. Víc mi pomohlo, když si ti zatracení motorkáři nastrkali svoje stroje do… pryč. A pro jistotu odsunuli stranou i obří dřevěné květináče před recepcí, od kterých jsem v jistý moment byla na milimetry daleko. Inu, bylo to skutečně trapné, ale asi nejsem ani první ani poslední ženská, která se ztrapnila při couvání. Až mě najdete na Youtube, smějte se shovívavě.

Prvním cílem dne byla pevnost Râșnov. Hrdě se tyčící na kopci, dole parkoviště, uprostřed kopce Dinopark. A nahoře zavřený hrad. Potupně jsme se tedy zase vrátili do auta a pokračovali dál, tady jsme nepořídili.

Bran byl úspěšnější. A konečně plnokrevná prodejnost s Drákulou. Muž se tetelil, že tedy konečně… Aby za chvíli zase vychladl, že si ten nedostupný hrad v Karpatech představoval víc… Inu, nedostupně. Tohle byl spíš výlet na Kokořín. Chyběly jen pískovcové skály, občerstvení tu bylo. A taky mraky turistů. Dopolední příjezd byl ale nakonec docela šťastný, když jsme odcházeli, fronta byla mnohonásobně delší.

Poslední zastávkou dne byla vodní pevnost ve městě Făgăraș. Odkud také vyrážejí nadšenci adrenalinového řízení (zejména ty mraky nejen českých motorkářů) na přejezd horami. Nás ale zajímala pevnost, která také procházela opravou, ale naštěstí byla přístupná. Trochu mi tam zacloumalo ekologickým srdcem, že kamennou podlahu v obou patrech pokryli úplně zbytečným kobercem a pak nás nutili vyplýtvat dva páry plastových návleků. Důležitější ale je, že se jedná o místo, kde zemřelo mnoho odpůrců rumunského komunismu.

Navečer jsme dojeli do další cílové destinace, kterou bylo město Sibiu. Byla jsem předpřipravená, že prý nic moc, ale nakonec mě večerní Sibiu naprosto okouzlilo. Možná to bylo právě tou denní, respektive noční dobou, kdy se ven vyvalily davy lidí, kteří posedávali všude, zejména na mnohých schodech, popíjeli, hráli na různé nástroje a bavili se. Mělo to atmosféru toskánských večerů.

5. den

Dopoledne jsme strávili ve skanzenu Astra na okraji Sibiu (webovky). Nejrůznější domečky, vodní mlýny, kostelíky posbírané z celého Rumunska byly rozsypané po docela rozsáhlém areálu. Takhle ve čtvrtek dopoledne tam bylo poměrně mrtvo, ale věřím, že víkendy jsou docela nabité, krámky a stánky otevřené a možná to v některých chalupách i příkladně žije.

Ta modrá na jednotlivých stavbách byla ale neskutečná.

Abychom viděli i něco z rumunských hor, na oběd jsme se přesunuli do Rășinari a odtud pak do lyžařského hnízda Păltiniş. Nejzajímavější a vizuálně nejatraktivnější byla samotná cesta. Při jízdě zpět jsme zastavili i u pramene, který tam uprostřed hor vyvěral, a naplnili alespoň jednu lahev (bohužel jen jednu) naprosto výbornou čerstvou vodou.

Podvečer jsme strávili ve městě Alba Iulia, barokní pevnosti podobné Terezínu či Josefovu, ale s antickými kořeny. Po městě je také rozeseto mnoho soch, jejichž hledání mi připomnělo hledání trpaslíků ve Vratislavi. Akorát tady je velikost přátelštější.

Noc jsme strávili v nedalekém městečku Sebeş, kde všehovšudy nebylo vůbec nic, jen uprostřed další opevněný kostel, na který jsme se podívali až ráno.

6. den

Už jsem toho měli až nad hlavu. Poslední rumunskou zastávkou se stal hrad Hunedoara, sídlo rodu Hunyadiu, z něhož pocházel Matyáš Korvín. K našemu překvapení byl zrovna tento den volný vstup a dokonce se konala nějaká kostýmovaná sláva (ty gumičky ve vlasech, ošlapané adidasky a brýle mě trochu dráždily, ale co nadělám). Přes nastávající totální vyčerpání organismu jsme oba byli rádi, že jsme ještě tuhle parádu zvládli. Pak už jen pošta, kde jsme mezi žadateli dávek působili jako pěst na oko a hurá pryč (btw jsem zvědavá, zda pohledy někdy dojdou).

Pak už jsme ale sedli do auta a bez zastávky jeli až do Orosházy, opět uprostřed nekonečné Puszty (jak jsem ji kdysi mohla mít ráda, proboha?!), kde jsme ve tři odpoledne zapadli na ubytování, vyvalili se u bazénu a trávili velmi horké odpoledne u vody, odpočinkem. Večer jsme zaběhli na jídlo a já konečně, konečně!!! ochutnala slavnou maďarskou ovocnou studenou polévku. Malinovou se skořicovou zmrzlinou. Nikdy dřív jsem nenašla odvahu, ale teď na to v tom horkém dni hurá došlo. A byla skvělá. Jen to není polévka, ale dezert, to mi nikdo nevyvrátí.

Řízení v Rumunsku

Trochu jsem se toho bála, možná i po zkušenosti z východní části země, ale řízení v téhle části Rumunska bylo naprosto skvělé. Silnice opravené, pohodlně sjízdné, neděravé (narozdíl od těch maďarských tankodromů). Rumunsko v poslední době zřejmě načerpalo hodně peněz z unie, protože co se dalo, to se opravovalo, či na tom čerstvý zásah byl vidět. I na městech a hradech (několik hradů bylo z důvodu rekonstrukce zavřeno). Silnice nebyly výjimkou. Ty se zase mnohde pyšnily kruhovými objezdy. Vícepruhé verze jsou mou noční můrou, ale tady to měli zmáknuté na výbornou.

Budují se i dálnice. Za naše 3 € na týden jsme najeli celých 150 km po dálnici. Která mnohdy vedla odnikud nikam. Začínala kruhákem a zase jím končila a měnila se v jednopruhou stezku horami. To bylo občas frustrující, protože vždy přede mnou spolehlivě skončil nějaký náklaďák či alespoň dodávka, která se v těch zatracených serpentýnách fakt blbě předjížděla, ale zase jsem si zvedla několikerým předjetím sebevědomí (které jsem pak ztratila při tom vyparkovávání v Brašově, ale pšt).

Co je ale třeba v tomto tématu vyzdvihnout nejvíce, to jsou samotní Rumuni. Lepší řidiče jsem nezažila. Projela jsem toho v Evropě už dost, ale takhle pohodově se mi neřídilo nikde. (Což je fakt neskutečné prohlášení, když po své první návštěvě Rumunska jsem prohlásila, že nikde bych nechtěla řídit méně.) Značky a předpisy ohledně rychlosti jsou spíše jen orientační, zpomalování ve vesnicích a městech se moc nedělo, s padesátkou jsem byla dost výjimka, tady platil zkrátka jen zákon džungle a přežití. Ale zato platil naprosto bezchybně. Prostě kde není vidět, tam se nepředjíždí. A zároveň chápali, že lokalitu neznám, jednoduše zpomalili, dali si odstup a holt se plížili za mnou. V klidu, pohodě, žádný stres. Jakmile to šlo, já jim uhla, oni zmizeli v oblaku prachu a všichni jsem byli šťastní. Ale žádné lepení na zadek, žádné hysterické netrpělivé najíždění, ani jedno troubení. Problém jim nedělalo ani pouštění ztracené ženské, která poslušně strašila v pravém pruhu, když najednou zjistila, že potřebuje ale odbočit doleva. Nic nebyl problém. Vlastně jsem se asi nikdy a nikde necítila na silnici tak bezpečně jako v Sedmihradsku (pozor, záměrně nepíšu v Rumunsku, ještě pořád si pamatuju ten hororový, čtyřhodinový ranní přejezd z Barladu do Bukurešti, ve strašné mlze, kdy jsem seděla za řidičem a loučila se se životem. Z dnešního úhlu pohledu to možná ale bylo přehnané).

I přesto bych ale ráda vzpomněla jednu postarší ženu, kterou jsme minuli, zatímco šla po chodníku. Než se pustila do přecházení, velmi dramaticky se pokřižovala, pak teprve zahájila proces. Něco na tom gestu bylo velmi výmluvné.

Turista v Rumunsku

Na všech turistických místech jsme se domluvili anglicky. Ve všech ubytováních, ve většině restaurací. V jedné mě zachránila maďarština, ke konci roadtripu jsme pochopili, že i pomalá španělština funguje docela úspěšně. S naším domácím esperantem jsme si nakonec vždycky nějak poradili. Buď pomohla čeština (slănină, smântâna) nebo španělština (jak na potvoru mě napadá akorát „agentie de voiaj“, tedy cestovní agentura).

Co nás hodně nadchlo, byla svoboda na všech místech. Ani jeden hrad nebyl s průvodcem. Vše jsme si mohli prolézt sami, svým tempem, zdržet se, kde jsme chtěli, jinde zase přidat. Jen je potřeba kouknout na google a zkontrolovat otevřenost některých míst. Nás vypekl Rašnov, o Devě jsme naštěstí předem věděli. Všude probíhají úpravy.

Nezvládli jsme žádné dácké pevnosti – ty nejzajímavější byly mimo naši trasu (tady pro případné zájemce wiki). Nezvládli jsme Banát, který byl příliš z ruky, stejně jako Železná vrata na Dunaji. Z totálního vyčerpání v kombinaci s odporem k velkým městům jsme vzdali Temešvár i Szeged. Zazdila jsem Világos, který mě napadl moc pozdě. I tak toho bylo zkrátka hodně. A bylo to skvělé.