Žižka

Ze všeho nejdřív je potřeba jasně prohlásit, že mám vážně ráda historické filmy a knihy. Baví mě na nich možnost nahlédnout pod pokličku, trochu se víc vžít do pocitů a prožitků lidí, které jinak člověk zná jako jméno, položku na seznamu a mnohdy mu chybí celý ten lidský rozměr, který z historické informace dělá živoucí bytost, která jednala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nebo taky ne, ale třeba za jejím chováním byly jiné motivace. Myslím si, že jsem schopná se docela povznést nad některé nedokonalosti, nesmysly, zkreslení. Film ani kniha nikdy nemohou přenést realitu 1:1, to prostě nejde. Nefungovalo by to. Věřím, že oproti pouhým historikům mám obrovskou výhodu v tom, že vím, jak funguje příběh (nebo to alespoň docela úspěšně předstírám). Minimálně tuším, že aby příběh diváky/čtenáře zaujal, musí sledovat nějaká svoje vlastní pravidla, která prostě mnohdy s realitou nesouzní. Proto je potřeba realitu trochu ohnout, přepracovat, upravit a tu kdysi jasnou historii nalinkovanou učebnicemi a odborníky pozměnit. Někdy filmaři přidají zápletku (velmi rádi přidávají třeba romantické zápletky, protože člověk je jako rasa neskutečně romantický pitomec), někdy přidají záporáka, někdy záporné vlastnosti hrdiny potlačí a naopak přidají jeho protivníkovi některé navíc. Zkrátka aby to umělecky fungovalo. V pořádku.

Ale panebožeŽižka. Konečně jsem tedy tento spektákl viděla a musím říct, že tak moc jsem se nenasmála absurditám od té doby, kdy jsem viděla první Twilight. Upřímně myslím, že přítomnost blýskavých upírů už bylo to jediné, co chybělo a fakt by to tomu neubralo na realističnosti. Fakt ne. Takhle špatný to bylo. Ba dokonce horší. Já ani nevím, odkud začít…

Před husity

Dobře, první, co je třeba si vyjasnit, je časové zasazení. Film se odehrává v době ještě velmi vzdálené nějakým husitským válkám, snad kolem roku 1402, mladý Žižka… dělá sakra co? Vede bandu zbrojnošů, trochu ve stylu Robina Hooda, někoho chrání, někoho vraždí, někoho unáší, prostě za co jim kdo zrovna zaplatí dostatečnou sumu grošíků (že jsme v té době měli groše zazní ve filmu asi padesátkrát). Král Václav chce získat císařskou korunu, Zmikund… teda sorry, Zikmund se snaží tomu zabránit, do toho trochu nějaká linka o tom, že jsou dva papežové a kdo má teda větší právo korunovat císaře… A do toho se plácá nějaký Rožmberk, který si domu veze svou nevěstu, francouzskou princeznu, která mu asi trochu zatrhne milenky (nahotinka zobrazena ☑) a zcela rozhodně mu na panství udělá ordnung. Do toho všeho se tam motá Ben Cristovao v pozici jakéhosi kumánského vrahouna, který přitáhl z divokých Uher se Zikmundem a teď se se svou smečkou toulá českým královstvím a vraždí, kde se mu zrovna hodí. Ale tohle nejsou Uhry, Zikmunde! Bububu.

Zcela upřímně, ztrácela jsem se v tom, kdo co chce, o co komu jde, kdo je kdo – někteří herci byli fakt jak ctrl+c/v, takže úplně nepomáhali k uchopení zápletky. Myslím, že můžeme bezpečně zůstat u toho, že Zikmund chtěl sesadit Václava a neštítil se při tom ničeho. Mnohde taky zcela chyběla motivace – do teď absolutně nechápu, proč obyčejní čeští venkovani šli do boje pomáhat Žižkovi zachránit nějakou francouzskou holku, která jim mohla být naprosto ukradená. Prostě Honza zavelel, pronesl svou hlubokou řeč „možná zemřete“ a tak odhodili vidle a šli. Tedy, cepy cestou vytunili Žižkovou inovací – zatloukli do nich hřebíky a voila, máme tu husitské zbraně, které všichni známe akorát z učebnic češtiny, kolonka „historismy“. Na vozovou hradbu taky došlo.

Jo a Ktož sú boží bojovníci… Toho tam bylo taky dost. Houby bojová hymna, tohle si prozpěvovali evidentně při každé příležitosti, pohřeb, svatba, křtiny, bitva… Berem všechno.

Absurdistán

Já fakt nevím, kde začít s výčtem absurdit a absurdností, které divákovi byly naservírovány. Začnu zlehka a docela nevinně

Film zobrazuje, jak dramaticky Žižka přišel o oko. Včetně fakt hodně nechutné scény s červy, které se měly o mrtvou tkáň postarat. Středověká medicína v plné kráse, dobře. Lehký problém je, že Žižka nebylo jméno v dnešním slova smyslu. Byl to, logicky ve středověku, pouze přídomek, který osobu nějak charakterizoval a odlišoval od ostatních Honzíků, kteří běhali kolem. A slovo žižka označovalo člověka, který neviděl, z nějakého důvodu. Tedy je to přídomek, který musel získat až v době, kdy už o jedno oko přišel. Takže aby ho od počátku nazývali jeho parťáci Žižkou je prostě trochu nesmysl. Ale oukej, umělecká licence, potřebujeme nějak přiživit soucitnou linku příběhu, naperte do něj larvy, jen ať to divák vidí.

Ještě zůstanu u jmen. Naprosto mě rozsekala ta jednoduchá volba, jak pojmenovat zrádce a záporáka. Konrád. Takové hezké germánské jméno. Takže samozřejmě v tom klasickém vlasteneckém nádechu, tohle jméno plácneme zmetkovi. Ať ty nebohé české hlavičky nepleteme. Se jmény to vůbec bylo divoké. Některá jména byla česká (Jan, Jaroslav…), ale některá hezky anglická (Barbaba, Mathew, Wenceslaw). Strašně by mě zajímala ta logika za tím. Jaroslava bych ještě chápala, slovanské jméno, žádný náš král se tak nejmenoval, aby v historických spisech byl nějaký Jaroslav stejně jako Wenceslaw, ok. Jan už začíná skřípat, tady alternativa je – John. John Žižka by byl super úlet. A jazykolam, jen si to zkuste vyslovit. Proč ale Barbora nemohla zůstat a proč měnili Matěje/Matouše? Tuhle tvůrčí logiku jsem úplně nepobrala. Ovšem klobouk dolu před všemi nečeskými herci, jak si poradili s Ž.

Když popojedu od jmen k dalším úletům, celá „linka“ se lvem byla taky boží. Václav si ve sklepeních drží lva a chodí ho krmit. Jako lvové bijem o mříže,  jak lvové v kleci jatí…! Už chyběl jen nějaký komparsista s cedulkou „metafora“, aby to došlo těm opravdu nejtvrdohlavějším. O to dokonalejší pak bylo, když se lev objevil podruhé – protože jen jako metafora nestačí, lva je nutno použít pro děj. Žižka lva pustil, aby mu pomohl v boji s nepřítelem. A lev hrdě obešel první sváču v cestě – tedy kladného hrdinu Žižku – a zamířil si to rovnou na záporáky. Prostě boží. Ale i tohle by šlo zkousnout jako „české bájesloví“ a kreativní licenci.

Ale pojďme přitvrdit…

Francouzská princezna. Vážně. Neteř francouzského krále, ale nikomu to proboha neříkej! Náhodný český šlechtic si domu přiveze francouzskou princeznu. Jasněěě. Já vím, že Rožmberkové byli významní, ale takhle? Ehm. Nemluvě o té rozkošné nelogičnosti, jak si sakra všichni rozuměli? Dobře, Rožmberk mohl být vzdělaný a umět francouzsky, nebo možná lépe – ona mohla teoreticky umět německy. Německy by si asi pokecala i s Žižkou, to by chlapec mohl umět. Ale fakt by si asi nepokecala s českými vesničany a fakt by nerozuměla Husovým kázáním v češtině.

Tohle byl vůbec skvělý vtip. Francouzská šlechtična šla na kázání Jana Husa. Úplně ji v té Betlémské kapli vidím, jak hodná katolická francouzská holka poslouchá ty kacířské kecy proti církvi.

Vůbec jednání princezny bylo na míle vzdálené realitě toho, jak by se žena té doby chovala. Rozhodně, rozhodně by nevřeštěla na svého nastávajcího před jeho muži, ať kouká zastavit tu hrůzu!!! (tedy nějakou popravu či co to bylo). A to byl jen začátek jejího jednání. Zkrátka snaha o silnou ženskou hrdinku, uvědomělou a samostatnou. Středověk, pánové, středověk! Já vím, že by se to Hollywoodu nelíbilo, ale tak to prostě bylo, ženská musí držet pusu a rozhodně veřejně nerozkazuje svému manželovi. Středověká žena měla jiné nástroje, jak dosáhnout svého, měla jiné cesty, jak být silná a prosadit si svou. Pokud na to tedy měla náturu.

Ale ono to pokračovalo. Uvědomělá křesťanka vzala do ruky nůž a zabila. Zkrátka „můj únosce a crush je ohrožen, je potřeba mu pomoci!“ Bod ho. Ne. Ne. Ne! A to ještě pořád nebyl vrchol… Ten přišel asi v momentě, kdy tahle křesťanská holka vylezla na zídku, strhla na sebe pozornost hrdým prohlášením a šup dolu ze srázu do vody. Zabijete ho zbytečně, vy šmejdi, protože já radši zabiju sebe, abych ho ochránila! Aha. Ne. Ne. NE! Tohle je prostě absolutní nepochopení středověkého světa, myšlení, logiky. Sebevražda byla tak daleko za přijatelnou hranicí, že to dnešní člověk jen těžko může chápat. Natož aby se zabila pro ochranu někoho jiného. Nějakého pobudy, který ji unesl! Proboha. Ne.

Uf.

Herecké obsazení

Hollywoodský film o českých dějinách přinesl zajímavý a asi očekávaný mix našich i zahraničních herců. Z našich prostě nemohl chybět Roden, který je i v Americe docela dobře zavedený. Tady mu byl dán prostor jen jako depresivnímu králi, který se podivně plácá v tom, co chce a nechce. Mihl se lehce úlisný Vašut v podrazácké roli. Jakožto prostý venkovat se emočně vydávil Vetchý. Cristovala jako kumánského vrahouna už jsem zmiňovala.

A pak přichází velká jména. Michael Caine, herec výrazných vedlejších rolí byl fajn. Ještě víc než jeho přítomnost mě ale bolela přítomnost Mathewa Gooda. Tak dobrý herec a tak mizerně napsaná role? Fyzicky to bolelo…

A naše hlavní stár… Když jsem se dozvěděla, kdo bude hrát Žižku, smála jsem se hodně a smála jsem se dlouho. Angel ze třetích X-Menů měl pořád ten samý utrápený kukuč jako neštaštný mutant, co mu tatík chce usekat křídla. Fakt. Asi jsem ho chudáka v žádné jiné roli nikdy neviděla, ale tyhle dvě, poměrně diametrálně rozdílné, v jeho prospěch zrovna nemluví.

O hlavní hrdince je už úplně zbytečné mluvit. Nevýrazná, nemastná, neslaná – přes veškerou snahu o silnou ženskou hrdinku (asi?). Výraz utrápeného kotěte. Neoslovila, nezaujala.

Jediné, co se na celém filmu dá hodnotit kladně, byly scenérie. Filmaři šli na jistotu – tedy do pískovcových skal, do lomu Amerika i na můj milovaný Zvíkov. Čert to vem, že ten se tehdy tyčil vysoko na skále a ten dramatický pád do řeky by byl výrazně brutálnější. Krásný byl i záběr na středověkou Prahu, kupodivu vyzmizíkovali barokní sochy na Karlově mostě. Čímž ale nejspíš míru historické korektnosti vyčerpali.

Ach ten Jirásek…

Shrnuto a podtrženo, kdyby to nazvali Únos princezny a totálně se vybodli na snahu o historický obsah, udělali by nejlíp, ačkoliv na pohádku to bylo brutálně krvavé. Vůbec nic by se nestalo, film by byl propadák tak jako tak, jen by to tolik nebolelo lidi, kteří o historii aspoň něco vědí. A to jsem fakt optimista v tom smyslu, že cokoliv, co přitáhne lidi k historii, k zájmu o svou či jinou zemi, o její příběhy, historii, je super… Všechno dobrý. Ale tohle ani mé optimistické nazírání na věc neustálo.

Tady byla všechna klišé a ohrané báchorky o parchantovi Zikmundovi, lišce ryšavé, o hrdinných husitech (kteří ještě nejsou husity), nechyběl asketický Hus kdesi v dálce při kázání. I na toho lva došlo. Chyběl už jen habsburský žalář národů, aby byla klišé naplněná. A na ten nedošlo jen proto, že se někdo zamyslel, že ti by tam byli fakt už trochu přes čáru. Ale popravdě by byly v kontextu toho zoufalství jen o málo horší než ti třpytiví upíři. Nebo se tam mohla ještě mihnout Libuše věštící z Vyšehradu slavnou Prahu! To by měl Jirásek jistě velkou radost. ♥

Místo aspoň trochu kvalitního (haha, Jákl, já vím, bylo naivní to vůbec očekávat) pohledu na život ještě relativně mladého válečníka, který stane v čele vojsk a strhne zemi do občanské války (nechme stranou ideály o tom, jak husité byli skvělí), jsme dostali prostě jen tisíckrát přefiltrovanou Jiráskovskou mytologii. Nekonalo se žádné narovnání vztahu k Zikmundovi, který byl velmi schopným vladařem své doby. Dostali jsme zkrátka jen film o nějaké bájné krizi, která postihovala Česko, Evropu, celý tehdejší svět a možná to měla být metafora k dnešní době. Ale já to v tom vlastně ani hledat nechci. Došlo na hluboké hollywoodské promluvy, na velká slova o cti, právu, svobodě i víře, došlo na Stockholmský syndrom a milostné vzplanutí unesené k únosci.

Prostě pure Hollywood. Jenže ani ne béčkový.