Proč New York?

Poslední dobou kolem mě spousta lidí mluvila o New Yorku. Vyskakoval na mě všude a mně pomalu došlo, že jsem se tam vlastně strašně chtěla podívat. Kdysi, na vysoké, kdy to pro mě finančně nebylo reálné. Z letmého nápadu, že bychom mohli číhat na levné letenky (které jsou ale vždycky z nesmyslných lokalit a v nesmyslných časech), se nakonec vyklubal skutečný plán a letošní jarní prázdniny tak byly ve znamení velkého světa. Sakra velkého světa. Má první cesta mimo Evropu. Můj první přesun přes tolik časových zón, moje první jetlagy. Moje první Amerika.

Vlastně celá tahle cesta byla jedním ze splněných snů. Měla jsem hrozných očekávání, velké představy, New York v mé hlavě byl vzdáleným světem, který se v máločem podobal tomu mému, pražskému.

Co jsme viděli a neviděli

Plán, co všechno chceme vidět, jsme dávali dohromady předem. Většinu vstupenek jsme kupovali online, abychom se vyhli situaci, že něco už bude nedostupné. Přesto jsme dostali menší infarkt, když na nás nejprve vyskočilo, že na sochu Svobody už se nedostaneme, lístky jsou zamluvené 3 měsíce dopředu. Po rozdýchání šoku jsme zjistili, že omezení se týká pouze vstupu do koruny, jinak do podesty se dostat normálně dalo.

Z toho je už, myslím, poměrně patrné, že jsme navštívili ty nejtypičtější a nejturističtější místa a atrakce. Protože jsme tam prostě byli poprvé a kdoví, zda ne naposledy. Již zmíněná socha Svobody nás zaskočila svou (ne)velikostí. Na druhou stranu jsme skvěle vychytali načasování, protože to byl náš úplně první cíl, v neděli brzy ráno (jet lag nás vytáhl rozhodně dřív, než v kolik běžnou neděli vstávám), nikde nebyla ani noha. Možná i díky tomu nakonec nikdo náš čas vstupu moc neřešil a místo, abychom ve dvanáct teprve lezli nahoru, měli jsme ve dvanáct už prokouknutý i vedlejší Ellis Island. Tomu jsme rozhodně nevěnovali tolik času, kolik by si zasloužil, ale první den nás začal zmáhat nějak rychle.

Z mrakodrapů jsme navštívili dva – Summit a Rockefeller. Oba impozantní, Summit vyšší. Víc tlačil na pilu s tím, jak si to člověk musí užít. A po celém dni, ucabrtaná, jsem nebyla úplně přívětivá tomu, že mě někdo nutí se fotit na “rodinnou fotografii teď a tady!”, ověšenou bundou, batohem, věcmi… Nesedlo mi to. Rozjuchané “naskenujeme vám náramek a vaše fotka se objeví ve vedlejší místnosti přes celou zeď!” pro mě bylo vysloveně traumatizující. Tři patra atrakcí jsou celkově impozantní, ale v tom množství lidí všechna ta krása prostě zaniká. Sotva si užijete zrcadlové síně a pocit nekonečna, když vám další návštěvníci div nestojí na hlavě.

Rockefeller měl tu výhodu, že se dal změnit termín vstupu, což se nám docela hodilo. V náš původní den byla šílená mlha. Na jednu stranu mě to lákalo, mohlo být impozantní, kdyby se New York válel v mlze, ale riskujte to – taky jsme mohli vidět jen totální bílo. Pravděpodobně. Když jsme se nahoru nakonec dostali, byla šílená zima a jelikož je vyhlídka vnější, málem mi upadly při focení ruce. Ale pro tu krásu jsem musela trpět. Mimochodem v Rockefellerovi sídlí televizní stanice NBC, která stojí za Saturday Night Life, Přáteli, Jimmym Fallonem a za mnoha dalšími osobnostmi a pořady.

Ani na jeden z mrakodrapů nás nepustili dřív, u druhého spíš později. Pokud jsem ale doufala, že je nákupem vstupenky na čas trochu limitováno množství návštěvníků, zklamali mě. Všude bylo neskutečné kvantum lidí.

Podobně jsme dopadli i na “výstavě” Přátel. Neměli jsme od toho velká očekávání. Prostě zážitek, o který jsme nechtěli přijít a říkali jsme si, že by nás to mohlo mrzet. Inu, asi bych to bez toho přežila a podruhé bych nešla. Bylo hezké vidět iluzi Moničina obýváku a bytu Joeyeho a Chandlera, ale že by to bylo něco, co mě totálně odbourá, to se říct nedá. Zejména, opět, při tom množství lidí. I tady vás trochu tlačili do fotek – dalo se odmítnout, ale v první moment si člověk řekne “je, super!”. Než uvidí výsledek bez nohou, se zavřenýma očima a cenovkou 20 dolarů za kus. Výhodná nabídka, všech šest fotorgafií za rovnou stovku!

Mezi rozhodně levnější návštěvy patřilo muzeum přírodní historie a botanická zahrada. U obojího byl vstup do třiceti dolarů. A obojí bylo naprosto nezvládnutelné v řádu pár hodin.

Do muzea jsme šli hlavně na dinosaury. Ty jsme zvládli hned po vstupu (mimochodem už před desátou, kdy se otevírá, se tvoří fronta; kolem jedenáctné je celé muzeum obtočeno dvěma hady živého řetězu). Vyběhli jsme do čtvrtého patra a prošli si pro nás nejzajímavější exponáty, mnohde ještě v poloprázdných sálech. Jak den postupoval, lidí přibývalo a muzea neubývalo. Rozměry celé budovy jsou impozantní. A nepojmutelné. Po třech hodinách začala nastupovat hysterie a panika, ve čtrvté hodině Muž moudře pronesl, že jsme si to přišli užít, ne se ubít, takže můžeme s čistým svědomím odejít. A to jsme také udělali.

Nedalo se to projít všechno, nedalo se to všechno ani proběhnout, natož si to prohlédnout, přečíst si popisky, všechno narvat do hlavy. Kromě dinosaurů jsme tak viděli expozici vesmíru a planetarium (půlhodinový program, jako dobrý, ale nepraštilo to se mnou), proběhli jsme pár klasických vitrín, které jsou skutečně krásně udělané a já v totálním vysílení našla Lucy, protože to mi přišlo jako něco, co bych fakt chtěla vidět a co by mě mrzelo minout (a vůbec nechci vědět, co jsem skutečně minula). Expozici původních Američanů jsem už nezvládla, stejně jako mnohé další.

Podobně jsme vybrali jen to nejlepší a pro nás nejzajímavější v botanické zahradě. Byla to příjemná procházka v konečně teplém jarním dni, ale vystačili jsme si se skleníkem, který byl impozantní a výstava orchideí dechberoucí. Do zbytku areálu jsme se ale nepouštěli, protože na programu ten den bylo další chození a chození a nechtěli jsme se odrovnat couráním po polozimním parku. Kdybychom tam byli obecně na delší pobyt a v příznivější roční dobu, ochotně bych areálu věnovala celý den.

Botanická pro nás byla také důvodem, proč opustit samotný Manhattan a podívat se do jiné části New Yorku. Přešli jsme odtud do Malé Itálie, která, stejně jako zbytek města, byla spíš Malým Mexikem. Ale i tak si někteří z naší výpravy užili setting ze Sopránových. Celkově to ale byl zážitek opravdovější, autentičtější a méně turistický, než Times Square.

I ten jsme navštívili, ve dne za deště mě oslovil víc, než večer s davy. Ano, svítí to tam, ale vlastně je to spíš široká, hlučná ulice než náměstí.

Velmi nás překvapila High Line, kterou jsem původně chtěla vynechat, ale nakonec se z ní stala jedna z nejhezčích procházek, i v tomhle předjarním počasí. Končí navíc u úplně skvělého umělého ostrova, odkud se dá krásně sledovat západ slunce. A hned vedle je pak taky skvěle pojatý Chelsea market. Trochu hipsterská snobárna, ale za vidění určitě stojí.

Co jsem si příliš neužila, byly mosty. Vlastně ani jeden. Když jsme se kolem nich potloukali, zrovna foukal ledový vítr a byli jsme rádi, že jsme aspoň něco viděli spíš z dálky, natož abychom se na ně drápali a třeba je přecházeli. Chtělo by to hezčí počasí a víc času.

Jídlo

Měli jsme celý seznam jídel, která chceme v New Yorku ochutnat. A to včetně návštěvy amerického mekáče, protože je prý tak jiný než jeho evropské verze.

Mekáč jsme si vyřešili hned první den. Jelikož jsme měli hotel hned vedle jednoho, po dokodrcání se na ubytování jsme si došli koupit první pomoc a zklamaně jsme odcházeli s naprosto normálními porcemi. Ani extra velké hranollky, ani extra velká cola, ani extra sladká cola. Naopak, nápoj mi přišel o chlup méně sladký než v Česku (víc jako španělská).

Velkých porcí jsme se ale nakonec přeci jen dočkali. Jeden oběd jsme chtěli vyřešit těstovinami. Netušili jsme ale, že jsme tím vyřešili i dvě večeře (jednu proto, že ten den se do nás už nic dalšího nevešlo, a druhou tím, že jsme si ohřáli zbytky). Nevím, zda to byl standart, ale kromě dvou obřích, opravdu obřích porcí testovin jsme vyfasovali ještě každý 3 česnekové houstičky a dvě obří cookies. Každý. Jo, fakt to bylo pro nás jídlo na týden.

Zkusili jsme i jiné fastfoodové řetězce, jeden nás trochu zklamal a také zaskočil tím, že ledový čaj byl skutečně jen ledový čaj – zcela neslazený (Co to je?! Takhle vypadá ta slavná přežraná Amerika?). Celkově to ale nebyl zážitek, na který bych nadosmrti vzpomínala jako to nejlepší, co jsem kdy jedla. Hotdog z pouličního stánku jsme nějak nezvládli, nikdy na ně nebyla chuť či hlad. Zvládli jsme ale pizzu za 99 centů (to je jen ta nejvíc basic, cokoliv na tom ji zdražuje) a na tu možná vzpomínat budu, protože jsme ji jedli v podloubí domu, schovaní před šíleným slejvákem.

Nejlokálnější jídlo jsme asi zkusili v Malé Itálii, kde jsme si dle internetových rad dali Babu (prostě naše bábovka v mikroverzi a prolitá rumem, nic moc) a canoli – která se, jak už jsme taky zjistili, běžně prodává i v našich cukrárnách. Ale proč ne.

Kromě těstovin v malém bistru pro mě bude nejnewyorštější vzpomínkou polévka se sendvičem taktéž v malém bistru. Zklamaně jsme časem zjistili, že se jedná o franšízu, ale nechyběla autenticita, takže za nás dobré. A ta rajská mi v upršeném studeném dni hodně zvedla náladu.

Počasí

Tím se dostávám k počasí. Termín našeho výletu byl dost na hraně. Polovina března, mohlo být tak i tak. A bylo přesně tak. Kdyby to bývalo šlo, kdybych nebyla limitovaná školními prázdninami, uritě bych zvolila pozdější jarní termín. Konec dubna, začátek května, třeba. Nebo naopak časný podzim. Letos mi jarňáky vyšly na nejpozdnější termín, i proto jsme se rozhodli letět, ale stejně to bylo ještě příliš brzo, příliš riskantní a měli jsme vlastně štěstí, že hnusně bylo jen dva dny. Třetí den strašně foukalo, ale aspoň už svítilo slunce a nic nepadalo. I v dešti to New Yorku slušelo, při tom množství světel to vytvářelo krásné scenérie. Ale hůř se v tom chodilo po ulicích. Také návštěva botanické zahrady by byla smysluplnější, když už by se stromy zelenaly a kvetlo by víc rostlin než pár nedočkavých narcisů. Ačkoliv výstava orchideí ve skleníku byla dechberoucí.

Nejsilnější dojmy aneb Co mě nejvíc překvapilo

1. Obchody zavírají kolem šesté, sedmé. A to i na velmi exponovaných místech, jako je třeba Rockefeller a jeho okolí. Naprosto mi to vyrazilo dech. Prý město, které nespí. Ani náhodou.
2. Doprava. Všichni neustále troubí. Ale pořád, na všechny, kvůli všemu. Chvíli jsem si na to musela zvykat, že je to prostě normální. Trochu Itálie.
3. Přecházení. Každý si tu dělá tak trochu, co chce. Docela se mi ta autonomie líbila. Červená pro chodce je informativní, ale rozhodně to není zeď. První dny jsem z toho byla docela vyjukaná, zejména když jsme se nechali strhnout davem jako ovce a já pak viděla na protějším chodníku policajta. Absolutně ho to netankovalo. Ke konci už jsem červenou jen přijala jako informaci, rozhlédla se a šla. Beru na sebe to riziko vlastní blbosti. Zároveň mě také první den poněkud vypekl jejich systém světel. Jednak nevedou zelenou. Mají pouze červenou a bílou. Fascinující, jak strašně nevýrazná barva to je. Nevím, zda je to ve snaze o národní barvy, ale kdyby tam teda aspoň plácli modrou! Nicméně, naskočí bílá, lidi jdou a chvíli na to naskočí červená, která bliká. Ve významu “mákni, za chvíli pojedou auta”. No, poprvé jsem se já blbec na blikání zastavila a pak se celá zmatená trochu tupě rozešla na červenou. Ano, autobus troubil.
4. Lešení všude. Před New Yorkem jsem občas šla Prahou a naříkala, že zase nějaký dům je pod lešením, jak je to ošklivé, trubkaté, co si ti turisté asi pomyslí (jasně, musí se to opravit, ale občas je to fakt ošklivé). Po New Yorku mám dost posunuté hranice. Tady to dostali na nový level a někdejší lešení mnohdy srostlo s domem, hodili na to nějaké girlandy, výzdobu ladící s restaurací, nějaká světla a jede se dál.
5. Policie. Všude. Ale fakt všude. Nevím, zda to byl normální stav, nebo to bylo vlivem toho, že se v úterý na Manhattaneu střílelo (což jsem zjistila až ve čtvrtek naštěstí), nebo jestli na to měl vliv i svatý Patrik. Ale NYPD je zkrátka všude. Běžně probíhalo hlášení v metru, že nahoře ve vestibulu je stanice, jestli potřebujete něco nahlásit, běžně je člověk vídal na ulici, běžně seděli v lobby našeho hotelu, běžně s nimi člověk jedl ve fastfoodu. To mi třeba tady v Česku úplně standart nepřijde. Zároveň ale nepůsobili nepřátelsky. Kdysi jsem slyšela, že když se v Americe pokusíte oslovit policajta s tím, že potřebujete poradit, div na vás nevytahují zbraň. Tady jsem několikrát viděla policajty, jak radili turistům s mapou. Možná je to jen newyorská výjimka. Nevím.
6. Marihuana. Všude. Pořád. Myslím, že jsem 50 % času musela být zhulená, protože to fakt smrdělo naprosto všude. Do teď jsem si myslela, jak otravní jsou klasičtí kuřáci. Kdepak.
7. Španělština. Od letiště po letišt, všude je španělština – španělské nápisy, popisky, vysvětlivky, v podstatě všichni ve službách jsou hispánci. Čekala bych to na Floridě nebo v Kalifornii, v New Yorku mě to zaskočilo. Občas jsem byla až zmatená, jak tedy mám vlastně mluvit, než jsem rezignovala a nechala chlapa, ať si to pořeší po svém.

Metro

Na poslední bod “zajímavostí” si vyhrazuji zcela nový blok. The best na konec. Na metru je fascinujících tolik věcí!

Jednak je to spíš jako naše tramvajová síť. Na jednu kolej může přijet více linek. Zároveň některé linky mají dvě varianty, klasickou a expres. Druhá některé stanice přeskakuje. Ale taky se vám může stát, že vlezete do správné linky, ale mezi stanicemi se ozve hlášení, že za námi je další souprava, nezastavujeme, máme zpoždění. A další stanici to prosviští a zastaví až v té další. Nás to naštěstí nijak neovlivnilo, ale docela mě to zaskočilo.

Jedna stanice může mít deset různých vstupů, 500 metrů od sebe, v každém vstupu pak jezdí jiné linky. Takže třeba my jsme u hotelu měli vlez do stanice Canal street, kde jezdila zelená šestka. Na druhém rohu bloku domů byl další vlez do Canal street, kde ale jezdila žlutá písmena. A ještě o dalších 300 metrů dál byla třetí Canal street, kde jezdilo modré Mko. První dny jsem byla trochu vycukaná z toho, že vlezeme do metra a pak zjistíme, že potřebujeme na druhou stranu a budeme tam zaseknutí. Ale samozřejmě je možné po vstupu přes turnikety uvnitř pohybovat a přecházet mezi jednotlivými směry a linkami.

Celkově je to takový svět pod světem. Docela chápu všechny urban fantasy, post-apo a další, které do newyorského metra zasadily děj svého příběhu, protože to je fakt úplně jiný vesmír. Čtyři koleje vedle sebe (po dvou prostředních projíždějí expressy, spěchači, či jiné linky), pod půlkou ostrova absolutně obří síť železnice z GrandCentral… Fascinuje mě, jak strašně provrtaný celý Manhattan je – a na tom stojí ty neskutečné mrakodrapy. Absolutně nechápu, jak tenhle svět může fungovat. (Edit: krátce po našem návratu proběhly novinami zprávy o tom, že se Manhattan propadá – protože je provrtaný a na něm stojí ty tuny železa, oceli a skla… Překvápko.)

Zpátky do metra. Překvapil mě stav souprav. Hodně mi připomínaly ty naše pražské, prehistorické, sovětské soupravy, které už dávno nejezdí. Čistý kov, žádná barva, jen na začátku každého vláčku americká vlajka, samozřejmě. Uvnitř pak sedadla z tvrdého plastu a mnohdy dost zaneřáděná podlaha. Ale úplně nejlepší je hlášení. Slyšeli jsme snad všechny možnosti. Na pár linkách měli automatizovaná hlášení, klasika, to co potkáte v Praze. Někde ale bylo hlášení asi z éry začínajícího mluveného filmu, protože tomu absolutně nebylo rozumět. Nejlepší ale byly linky, kde všechno hlásili řidiči. Další stanici (případně přeskakovanou stanici), že se zavírají dveře, že je nahoře ve vestibulu NYPD. Boží. A dokonce někdy řidiči vykukovali z okýnek svých kukaní a kontrolovali, zda už můžou zavírat dveře a jet. Kde to sakra jsme?! Co to je za pravěk? Opět mi docela stouplo sebevědomí při vzpomínce na naše vytuněné, hypermoderní metro.

Jo a turistické varování. Až si koupíte cestou z letiště kartičku s jízdenkou na metro, nedobíjejte ji. I když vám automat bude nabízet dobití na přesně tu částku, kolik má stát týdenní permanentka. Nedělejte to. Kupte si novou kartičku, žlutou, metrovou a na ni si kupte týdenní jízdenku. Protože jinak se jedná pouze o dobití na deset jízd a pak smůla. A to prostě není ideální, pokud se plánujete metrem přesouvat, abyste se neuchodili.

Závěrem

Byl to skvělý výlet. Ale strašně krátký. Dokázala bych v tomhle městě strávit minimálně měsíc, spíš třeba půl roku, rok, dva… Proboha, byla bych schopná v Americe strávit hodně času. Chtěla bych pořádně poznat New York, chtěla bych navštívit Boston, Chicago, Seatle… Celý ten pruh Nové Anglie, celý sever a pak dolu do Los Angeles a smyčkou do New Orleans. Jo, týden je prostě sakra málo na cokoliv. Ale lepší než nic.

New York byl skvělý. A skvěle normální. Čekala jsem velký svět, něco úplně jiného než je Evropa, ale vlastně mě nejvíc překvapilo, jak moc obyčejné mi to město přišlo. Lidé byli milí a vstřícní, domy byly krásné a impozantní. To mě také překvapilo – množství domů z počátku 20. století, prvky secese a art deco. Čekala jsem jen ocel a sklo, ale první výškové domy začaly růst už na počátku minulého století.

Je toho ticís, co bych o New Yorku ještě dokázala povídat, jak se prokoušu všemi fotkami ani nevím. Je to prostě obrovský a silný zážitek.