Jedno pitomé moudro říká, že když vám dá život citron, máte si z něj udělat limonádu. Takže teď doma jedeme citronády ve velkém a dominántním projevem je množství cest, které teď na podzim podnikáme. Ačkoliv nápad udělat si výlet do Londýna přišel už loni, ale ztroskotal na přízemnostech typu „do Anglie je pořeba mít pas, na občanku to nepůjde”. Pak už se zdálo, že cesty budeme muset na nějakou dobu odložit, ale osud chtěl jinak, takže jsme vytáhli starý plán a hurá na výlet. Ačkoliv jen absolutně na otočku.
Ono „na otočku” dost charakterizuje celou akci, protože jsem tři dny po sobě byla nucena vstávat v naprosto nemorální čas (4 am, 7 am, 3 am). Ale stálo to za to. Hlavním cílem našeho výletu byla filmová studia, kde vznikaly filmy o Harrym Potterovi. První den jsem ale měli možnost projít si i Londýn samotný.
Londýn
Ve městě na Temži jsem byla jednou jedinkrát, v osmé třídě základní školy. Pamatovala jsem si matné střípky, vím, že jsme byli na London Eye, v muzeu voských figurín. Viděli jsme Tower bridge. Pamatuju si, že jsem strašně málo fotila, protože jsem se hrozně bála vyplácat film. A že mě Tower bridge děsně zklamal, protože byl bazénově modrý. Ta hrůza!
Tentokrát jsme z klasických památek viděli snad jen ten most a samotný Tower, k němuž nás to zavedlo spíš náhodou. Na doporučení jsme navštívili Spitalfields market (miluju tu zpotvořenou anglickou výslovnost slova “špitál”, miluju velmi matnou vzpomínku z budapešťských přednášek o dějinách Londýna, na které jsem já husa skoro nechodila, kde se řešilo, že právě tady byly špitály a proč) a druhý den odpoledne Battersea power station, která byla poměrně impozantní. Na základě mužových vzpomínek jsme prošli kus Soho a naprosto fascinující Camden city, o jehož existenci jsem do teď neměla nejmenší ponětí. Po jeho návštěvě ale chápu, proč nás tam se školou nevzali. Je ale možné, že před těmi staletími tahle čtvrť ještě vůbec nevypadala jako dnes. Rozhodně je ale fascinující a dalo by se tam strávit výrazně víc času než naše ušmudlané dvě hodiny.
Celkově mě Londýn nadchl a litovala jsem, že tam nemůžeme zůstat déle. Klidně bych se tam vrátila a prolezla ho víc. Celou dobu jsem taky měla zvláštní pocit, kdy jsem nebyla schopná se zpřítomnit, že jsem jen v Londýně a ne v New Yorku. Částečně za to mohla architektura. Nepamatovala jsem si, že je to podobně namíchané město plné krásných památek, ale zároveň moderní architektury. Možná za to přízemně mohla i úplně jiná měna – všude jinde v Evropě si většinou vystačímě s eury (dobře, v Polsku a Rumunsku ne, ale to je fakt jiné kafe), a ještě přízemněji to možná zavinilo i to, že jsem tu neměla běžné připojení jako ve zbytku Evropy a musela jsem si tedy vypnout data a na internet se dostala leda na ubytování nebo pokud mě Muž v nějaké pauze nechal přisosnout na jeho hot-spot (protože španělští operátoři za stejné prachy poskytují stejné služby nejen v rámci EU, ale i v Británii a dokonce i v Americe… no comment). Každopádně bych se do Londýna rozhodně ráda vrátila a pobyla déle.
Poměrně neplánovaně se už tahle londýnská toulačka proměnila v putování po HP lokalitách. V Soho bylo míst spojených s Harrym překvapivě hodně – od baru, kde se dají vyrábět vlastní lektvary (aka drinky, škoda, že nebylo víc času!), přes divadlo, kde hrají Prokleté dítě (not a real Harry), po obchůdek studia MinaLima, což je čisté estetické porno. K mému vlastnímu překvapení se nám povedlo navštívit i slavné Kings Cross, kde se samozřejmě kroutila nekonečná fronta fanoušků, aby se vyfotili s napůl pohlceným vozíkem naloženým bradavickými kufry. V nestřežené minutě jsem si dokázala kufry vyfotit taky.
WarnerBros. studia
Harry Potter je pro mě srdcovoou záležitostí už dlouho. Neřekla bych, že od momentu „Pan a paní Dursleyovi žili v Zobí ulici číslo 4”, ale nejpozději od útěku brazilského hroznýše. To mi bylo nějakých 12. Přestože později přišly jiné knihy, jiné fandomy, jiné lásky a vášně, bradavický příběh zůstává mou věrnou stálicí, komfortem a jistotou. Ani tak kvůli Harrymu samotnému jako kvůli všemu ostatnímu. Prostě ten svět miluju a jsem ochotná s ním trávit hodně času (víte, že kluci z kanálu Na potítku mají nový podcast Kocouři paní Figgové, kde rozebírají Harryho kapitolu po kapitole? Je to větší punk než Neplecha ukončena, ale… víc možností jak trávit čas v tomhle světě? Skvělý!)
Zpět od podcastů do Londýna. Nápad vydat se do studií WarnerBros byl pro mě šílený. Sama bych do toho nikdy nešla, nenašla bych odvahu, přišlo by mi to jako úlet, možná vyhozené peníze. Ale koneckonců, lidé jezdí běžně do Disneylandu, proč nezainvestovat do tohoto zážitku?
A zážitek to rozhodně byl. Plocha, která se dá projít, je obrovská. Po zážitku s Přáteli v New Yorku jsem byla trošku skeptická, ale bylo to výrazně lepší. Především – nikdo vás nežene v husím pochodu, nenutí vás fotit se na vyznačených místech, můžete se libovolně vracet, vše si pečlivě prohlížet. A hlavně – vzhledem k rozloze se tu i poměrně velké množství lidí docela účinně rozpustí a jsou chvíle, kdy se dá fotit v podstatě úplně prázdná Příčná ulice. Ano, ze začátku to vypadá zoufale, ale nepodléhejte stresu a panice, fakt se to rozptýlí. Jasně, úplně sami v prostoru nebudete, ale zkrátka není to tak strašně stresující a klaustrofobické.
A co tedy uvidíte? V podstatě všechno. Bradavický expres si můžete projít a v každém kupé vás čeká setting z jednoho filmu. Na nádraží máte rovnou několik polospolknutých vozíků, aby u focení nevznikaly fronty. V Zapovězeném lese se na vás spouští pavoucí až příliš realističtí a příliš nohatí a velcí, vedle pak postává kentaur i hypogryf. Skvělá je Zobí ulice, do domku je možné taky vejít, stejně jako do skleníků, kde si můžete z květináče vytáhnout vřeštící mandragoru. U Gringottů vám po krku půjde drak v děsivě realistické instalaci. V Příčné vás čekají vytlučené krámky – tady nevím, zda je to trvalý setting, nebo zda se jednalo pouze o podzimní verzi. V rámci Halloweenu se celým areálem také procházeli nárazově smrtijedi. Docela vytunění, s drobnými scénkami a téměř tanečními kreacemi. Inu, smrtijedi… Drama queens. Velká síň vyzdobená dýněmi byla ale nádherná, i přesto, že právě tou se začíná, takže celý ten dav do ní vpluje s vámi.
Druhá čast studií je pak věnovaná spíš technickým záležitostem, jak se které potvory vyráběly, jak se rozpohybovaly (třeba Hedvika), případně jak se navrhoval vizuál pro filmy. Jeden z obrazů vystavený v této části mi přišel naprosto úchvatný a fakt bych si ho domu pověsila.
A pak ten závěr… na úplném konci čeká obrovská, ale vážně obrovská maketa celého hradu. Panebože! Celá studia byla skvělá, ale tohle bylo naprosté ach! Pomocí světel se měnila atmosféra a denní doba a přísahám, že tady jsem nafotila asi 15246 fotek. Z každého úhlu, v každém světle… Nádhera.
Jediné, co mě vážně mrzí, že jsem si z výletu nepřivezla vlastně žádné suvenýry. Jednak na ně nebyl čas. Jednak už jsem trochu vychladla a hodně jsem omezila, co si na cestách kupuji (což je dobře, já vím). Hlavním důvodem ale, upřímně, byla nabídka a cena. Ani v MinaLima, ani v oficiálních HP obchodech nebylo nic, co by se mnou vysloveně prásklo. A když už, práskla se mnou hlavně cena. I když ani to nebylo jisté, některé cenovky působily dojmem, že je tahali z klobouku a náhodně lepili na předměty. Takže jedno triko stálo 20 liber, další 50, další 60, další 17. A nemělo to logiku – cool triko, které mělo reagovat na slunce (imitace Pobertova plánku), patřilo mezi ty levnější. Nepochopila jsem. Asi bych si bývala ráda přivezla nějaký plakát, ale všechny byly kýčovité a spíš ošklivé, takže nic. Nevadí, mám mraky, mraky fotek a spoustu vzpomínek.
