Japonská ochutnávka

Týden je příšerně krátká doba na takhle specifickou zemi. Ale na druhou stranu – aspoň týden, než nic! I ten mi ale nakonec osekalo Air France, které nám posunulo odlet z Prahy, nestihli jsme tedy přestup v Paříži na let do Tokia a přišli jsme tak o celý jeden den. Ale co se dá dělat. Pořád nám zůstalo šest dní na japonskou jednohubku. Viděli jsme Tokio a Kjóto a bylo to boží. Naprosto boží.

Celou dobu od návratu přemýšlím, co k tomu napíšu, a vlastně se mi nechce rozepisovat den po dni, co jsme viděli a zažili. Vezmu to tentokrát cestou poznámek, poznatků, překvapení. Internet je totiž plný rad, co se dá v Japonsku vidět a co určitě nevynechat. Nám nejvíce pomohly dva zdroje – španělský web japonismo.com, kde rozebírají minimálně Tokio kus po kusu, extrémně detailně a podrobně. A druhým zdrojem byl španělský streamer, který se přestěhoval právě do Tokia a teď den co den vysílá, co tam zažívá. Na jednu stranu dreamjob, na druhou stranu to musí být peklo neustále všechno sdílet. Nám to ale hodně pomohlo a muž měl díky tomu naučeno spoustu vychytávek a zajímavostí, bez kterých bychom sice přežili, ale asi bychom si výlet tolik neužili.

Za ten krátký týden jsme zvládli ochutnat Tokio a mihnout se v Kjótu. Ani o jednom z měst se nedá říct, že bychom ho poznali. Jedno je na to příliš veliké a druhé bylo příliš rychlé. Vrátila bych se tam hned. Možná spíš než do Tokia bych se vrátila obecně do Japonska. Chtěla bych tu zemi poznat víc, procestovat ji, objevit jiná, možná méně rušná města, proniknout do přírody. Ta špička palce u nohy namočená v bambusovém háji byla úchvatným zážitkem. Hrozně ráda bych se podívala do nějakého obývaného japonského domu a domova. Něco jsme sice viděli, ale bylo to umělé a především prázdné (Kyu Asakura house). Chtěla bych se víc ponořit do autentického Japonska.

Jet na začátku února byla čistá strategie – já si moc vybírat nemůžu. Navíc ceny jsou ještě poměrně nízko, není sezóna. Což znamená, že ani nekvetou třešně bohužel. Musí být úchvatné vidět tu růžovou nádheru, na druhou stranu, buďme realisti, při tom množství lidí asi veškerá romantika a poetika vyletí komínem. I přes roční dobu jsme ale měli docela štěstí na počasí. Taková česká zima, jeden den jsme zmokli, jeden den bylo pod mrakem, jeden den šíleně svítilo sluníčko. Ale nebude-li pršet… V zimní bundě a čepici se to naprosto v pohodě dalo zvládnout, žádná ukrutná zima nám nebyla a pořád věřím, že turistů bylo celkově méně, než v cestovatelsky příznivějších měsících.

Upřímně mě překvapilo, jak skutečně jedou na anime. Vždycky jsem si myslela, že jsme si je jako západ poněkud fetišizovali, ale ono ne. V jistou chvíli jsme dospěli k závěru, že si připadáme jako na večírku, kde nikoho neznáme. Všude nějaké postavy, figurky, útržky hudby a videí… O kterých jsme vůbec neměli ponětí, z čeho jsou. Naše znalosti končili u Naruta, pokemonů a Dragonballu, i když jsme to nikdy ani pořádně nesledovali. Já jsem naposledy anime viděla tak před deseti lety a to ještě absolutně nemainstreamové Natsume Yuujinchou (ty jo, teď bych si to nejradši pustila znovu).

Ano, moje já z roku 2012 by bylo asi dost nadšené. Moje současné já bylo nadšené taky, ale zároveň jsem si zoufale uvědomila, že o Japonsku prostě nic nevím. O jeho historii, jazyce, písmech.

Zejména s psaným textem nás zachraňoval Google Lense, výborná aplikace, která v přímém přenosu překládá nápisy, které potřebujete. Ať žije technologie, fakt. Spolu s přenosnou wifi, kterou si lze pronajmout a vyzvednout na letišti po příletu, nám tyhle věci zachraňovaly zdravý rozum. Protože Japonci fakt anglicky nemluví. Ani mladí. Což mě upřímně překvapilo. Vím, že jsou dost izolovaní na svých ostrovech, ale prostě jsem nějak myslela, že angličtina je dneska už natolik rozšířená… Kdepak. Tady prostě stále japonsky. Na druhou stranu si člověk celkem vystačí s „arigato”, které používají naprosto na všechno a ve všech možných sociální interakcích, až to svůj původní význam zcela ztratilo. Ale i po tomto jediném děkuji se rozzářili, celí nadšení. Anebo se jen usmívali o to víc, o co víc jim bylo trapněji s cizákem, který si navíc dovoluje prznit jejich jazyk. Kdoví.

Překvapilo mě, jak v Japonsku bylo levno. V porovnání s Českem, natož v porovnání s loňskou Amerikou. Čekala jsem, že se tam cenově budeme pohybovat spíš jako v New Yorku. Jenže za to, za co jsme v NYC nechali pomalu dva tisíce za člověka, tady stálo dvě stovky (Tokyo Skytree Tower, kde jsem kromě vyhlídky navšítivli i krásné akvárium). Za ubytování jsme dali polovinu toho, co loni v USA. A to jsme bydleli ve třech různých hotelech (2 noci Tokio, 2 noci Kjóto, 3 noci Tokio) a v jednom případě se jednalo o fakt hezké místo. Stejně tak jídlo stálo méně. O baru, kde jsme za drink dali 230 jenů, ani nemluvě (= necelých 40 korun). Uznávám, zaplatili jsme ¥500 na člověka jen za to, že jsme si v baru sedli, ale tak jsme si holt objednali více drinků, aby se to sednutí vyplatilo, co už.

Jídelní spam

Z jídel jsme ochutnali, co bylo možné. Naprosto jsme ulítávali na yakiniku (na stole máte malý gril, přinesou vám syrové maso a vy si sami grilujete), mě docela oslovilo yakitori (většinou maso na špejli. Může být ale i sýr nebo zelenina). To jsme si nejvíc užili v jednom nesmyslně mrňavém podniku na Šindžuku, kde bych čekala příšerné ceny, typická turistická past. A ono ne. Takže jsme se posadili na bidýlko k dalším 5 hostům, před námi už přímo bar a rukama nohama jsme si zvládli i objednat. Podobně intenzivní byl i zážitek se sushi v Kjótu, kde bylo jídlo podáváno přímo na dřevěný pult. Bez talířů, bez ničeho, prostě chlápek před nás prskl na pult naložený zázvor, pak tam přistály kusy ryb a nakonec olbřímí rolky sushi. Já, která mám ráda maličké kousky, protože se mi to dobře jí, jsem se málem rozbrečela. Tohle hůlkami fakt nešlo. Tento šílený jídelní nástroj jsem už ale ke konci pobytu docela obstojně ovládala. I když pár frustrovaných momentů jsme si spolu užili. Zejména poslední den, když jsem se prala s krásnými, kovovými… a strašně kluzkými mrchami. Ať žije bambus! Zkusili jsme sushi KFC (Kure sushi), zkusili jsme running sushi, zkusili jsme zelné okonomiyaki. A spoustu mochi.

Ano, máme rádi jídlo. 🙂

Zpět k sofistikovanějším tématům

Kromě tradičního jídla jsem mohla vyzkoušet i tradiční lázně, onsen. Poslední hotel měl své vlastní, což byl naprosto nečekaný bonus a vylepšení jinak dost mizerného ubytování. Miluju sauny, horké prameny a podobné srandy (proklínám tě, Maďarsko! ♥), takže šance vlézt si do termálního pramenu tady byla velmi vítaná. Problém ovšem byl, že já tam s tetováním vítaná nebyla. Naštěstí v Japonsku mají evidentně řešení úplně na všechno a ve vedlejším obchoďáku Don Quijote měli i náplasti na zakrytí tetování. Nejprve jsem se zkusila proplížit do lázně o půlnoci jen tak, ale když jsem zjistila, že tam i v tuto pokročilou hodinu ženy jsou (striktně rozdělená ženská a mužská část, otevírací doma 15-9), potupně jsem se vrátila na pokoj a aplikovala náplasti. Které byly velmi směšnou zástěrkou, ale koza se nažrala, vlk zůstal celý a já mohla do lázně. Myslím, že v tom šeru, které tam panovalo, to nakonec mohlo i fungovat a asi si nikdo ničeho nevšiml.

Na jednu stranu je ale úsměvné, že tetování je velké ne-ne-ne, protože jinak jsou Japonci podivně perverzní. Strašně stydliví, asociální, ale v metru na eskalátorech jsou varovné nápisy, aby si holky dávaly pozor, kdo jede za nimi a zda je náhodou nefotí pod sukní. V manga-antikvariátech jsou řady a řady 18+, v nichž postávají všechny věkové kategorie všech pohlaví a nepokrytě se kochají velmi explicitními obrázky. Na ulicích jsme několikrát potkali automaty s použitými kalhotkami (jako takové ty automaty, do kterých hodíte dvacku a vypadne vám hopík, akorát že tady je v tom pokeballu použité spodní prádlo. Why not…). O zástupech obrázků, postaviček a jiných vyobrazení dívek, kterým nebylo ještě snad ani dvanáct, ani nemluvím… Jo, a super bylo v obchoďáku plynule přejít ze sekce make-up do sekce sex shop. Jen tak, bez varování, bez ničeho, před vámi najednou na poličce stojí penis v nadživotní hyperrealistické verzi. Konsternovaně se otočíte pryč a vrazíte do pout a oblečků malých školaček. Ne nutně jako převlek pro slečny, ale v pánské verzi. Prostě wtf. A na ulici vás odlapují maidky, aby vás dostaly do svého café (Akihabara). Chuděry tam mrznou od pěti odpoledne do deseti do večera, kdy jim už značně docházejí baterky a ze všeho toho pitvoření zůstávají jen škřeky.

Nechci ale zakončit prasárnami. Je to krásná země, exotická. Kam se na to hrabe loňský New York, který pořád působí jako přerostlý brácha evropských metropolí. Tady je to fakt jiné. Ano, byl to můj první výlet do Asie, kdo byl v Indii, na Srí Lance, na Bali nebo kdoví kde, asi by to tak neprožíval, ale pro mě to byl první takhle jiný výlet. Šintoistické chrámy (o šintoismu taky nic nevím), pagody, bambusové háje a brány torii (do kterých jsem se trochu zamilovala; Fushimi Inari v Kjótu je absolutní nutnost).

Všechno je tu ukrutně maličké, připadli jsme si občas jak Guliveři, v poslední koupelně jsem se neustále mlátila o strop. Maličké bary, maličká sedátka v metru, nízko pověšené úchytky. A přitom je to největší megalopole na světě. Neskutečný.

Velkým bonusem celého výletu byl taky pocit bezpečí. Díky podzimní Neapoli jsme měli trochu odplotový zážitek – tam se člověk bál i mrknout, aby ho neokradli. Tady jsme se naopak shodli, že se cítíme až nebezpečně bezpečně. Žádné ustrašené hlídání mobilu a kapes, žádné nejisté přepočítávání mincí, zda nám vrátili správně. Vrátili. Hrůza po objednání „nějakého pití” v baru a kolik to proboha bude stát, byla rychle vystřídána zjištěním, že cena je naprosto normální, protože barman by se nejradši šel schovat, než s námi mluvit anglicky. Natož aby musel vysvětlovat nesmyslně vysokou cenu a nedejbože by došlo na nějakou nepříjemnou scénu. Člověk i tak měl hlavu jak pátrací balon, bylo příjemné, že aspoň na tohle vlastně mohl trochu nemyslet a prostě se jen vést na pocitu bezpečí.

Skvělé mi v něčem přišlo i metro. Ano, je to trochu chaos, protože po jedné koleji může jet několik různých společností, které ne všechny staví ve stejných stanicích a ne všechny stojí stejně. Nebo je to minimálně stejná stanice a než se zorientujete, co je fakt metro a co JR, které je dražší, může se to lehounce prodražit. Na druhou stranu ani tohle není zas takový problém, ve stanici je přístroj, kde si jízdenku „dobijete”, aby vás turnikety pustily ven. Fantastický mi ale na metru přišel systém značení. Jednak pomáhá orientaci stará dobrá barva. Pak má každá linka svoje jméno a svoje písmeno. Absolutně blbuvzdorné i pro nejaponce je značení jednotlivých stanici pomocí písmena a čísla (tedy naše oblíbená fialová Hanzomon line má stanice Z1-Z14, třeba). Většina nápisů v metru byla s anglickým překladem, ale ve chvíli, kdy vám ten jazyk není blízký, jednoduché písmeno, číslo a barva hodně pomáhá.

Jo, a záchody… Zapomněla bych na to nejdůležitější! Myslím, že v devadesátkách to byl trochu fenomén a už to hraničilo s vtipem. Kdo jel do Japonska, básnil o jejich toaletách. Zapomněla jsem na to, ale matně si z dětství vybavuju, že to fakt bylo téma. A doháje, chápu proč. Každý, fakt každý záchod, i v té nejzapadlejší stanici metra, byl čistý a měl hi-tech prkýnko. A čert vem fontánky na umytí podvozku (jak pravil anglický překlad), ale od návratu mi všechna prkýnka přijdou zatraceně studená.

Hm, tak stejně nakonec končím nepoeticky na hajzlících. Zkusím to ještě zachránit.

Bylo to skvělé. Bylo to báječné, jiné, intenzivní, hlučné, vizuálně náročné, milé, exotické, strašně zajímavé. Myslím, že jsme tam rozhodně nebyli naposledy, i když těch 14 hodin v letadle je prostě strašná otrava (a s Air France už nikdy více). I kvůli náročnosti cesty by to určitě chtělo na dýl, než pitomý týden. Ale i tuhle cestovní nepohodu v budoucnu ráda překousnu, abych se tam znovu podívala.