Zní to trochu jako název špatného filmu pro dospělé, ale holt se to tak sešlo. Původně jsem to chtěla pojmenovat poetičtěji, třeba „Lužický roadtrip“, ale tomuhle se nedalo odolat.
Vyrazila jsem na jeden z tradičních letních roadtripů, které s rodinou pořádáme, tentokrát v děsivém počtu celých dvou lidí. Babská jízda na tři dny, jen pár kilometrů od hranic, ale přesto se člověk dostal do úplně jiného světa. A popravdě jsem docela zírala, co máme jen kousek od nás za přírodní a kulinářské zázraky.
Měly jsme skutečně jen velmi omezený čas, z mnoha důvodů. A jak je naším zvykem, ještě v pátek jsme úplně nevěděly, jaký bude přesný itinerář cesty (velký eufemismus pro to, že jsme věděly jen to, že pojedeme do německo-polského pohraničí). I tak jsme ale v pondělí vyrazily a na tři dny zapomněly na všechno, co zůstalo v Praze, na všechny starosti, povinnosti, nutnosti. A objevily jsme naprosto skvělé místo, kam zajet na krátkou dovolenou, klidně i nenáročnou aktivní dovolenou, nebo třeba jen na prodloužený víkend.
Porcelánová Míšeň
Objely jsme Drážďany a zamířily rovnou do Míšně, kterou jsme už nějakou dobu chtěly vidět. Přestože bylo asi milion stupňů ve stínu, tohle město mě okouzlilo. Nad překvapivě divokými a neopečovanými břehy Labe, které tu působí jako drobná říčka, se tyčí středověké město s katedrálou a křivolakými uličkami dlážděnými kočičími hlavami. Krásné náměstí, malebné domky, spousta schodů. V katedrále najdete hroby zdejších Wettinů i sochu prvního německého císaře Otty I. Velikého a jeho ženy Adelaidy. Prohlédnout se dá i přilehlý hrad (zámek?), ale to je případě vhodné při delší návštěvě města, než jakou jsme měly naplánovanou my.
Asi v relativně dochozí vzdálenosti od centra je i slavná porcelánka. Snažila jsem se dohledat nějakou prohlídku, ale našla jsem jen muzeum porcelánu. Asi by mě víc lákala nějaká ukázka, muzeum bych podnikla opět při delší návštěvě. Nicméně i tak stojí za to nahlédnout a projít si alespoň obchod. Samozřejmě si můžete i něco zakoupit, na některé výrobky je ovšem třeba připravit si sumu, za kterou byste v Praze koupili byt. Velký byt. Takové 4+1 na Vinohradech… Ale nebojte, že byste při transportu mohli svůj úlovek poničit – porcelánka zakoupené zboží dopraví kamkoliv po světě, Česko tedy nebude problém. Pokud vám stačí jen drobný suvenýr, můžete si pořídit hrneček za směšných 95 euro. Moje naivní myšlenka, že bych koupila nějakou drobnost tchyni, se tak hodně rychle rozplynula. Lo siento.
Spreewald a.k.a. Okurkaland
Shodou okolností se teď dvakrát krátce po sobě objevila reportáž v Prima světě, kde mluvili o tom, jak v Lübbenau rozváží poštu po kanálech. Možná tedy víte, o čem je řeč. Jestli ne, googlujte a jeďte, je to super místo. Jen nějaké tři hodiny cesty z Prahy a dostanete se do země vodních kanálů a okurek. Připadáte si spíš jako v Nizozemí než v Německu a zejména v letních pařácích je to vítaná změna spát v nějakém hotelu či kempu obklopeném vodou.
Celá lokalita Spreewaldu nabízí spoustu atrakcí, počínaje samozřejmě výlety po kanálech, kdy vás naloží do lodičky a vy se plavíte. Oblíbené jsou výlety do jiného města, kde vás vyklopí na oběd a pak vás zase naloží a dovezou zpět. Ale lze si taky půjčit vlastní loďku a chvíli se po kanálech plácat vlastními silami.
My jsme z časových důvodů nezvládly ani jedno. Když jsme do města dorazily, loďky už spaly a ráno jsme naopak musely vyrazit časně, abychom stihly další část našeho nabušeného programu. Ale dokážu si dobře představit strávit jeden den na lodi, plavit se po kanálech a objevit další města na nich ležící.
Co jsme ovšem zvládly objevit, to byla zdejší kuchyně. Někteří „už od Náchoda“ meldovali cosi o východoněmeckých nakládačkách a jak byly strašně hnusný a že pokud to půjde, musíme je sehnat a přivézt jako suvenýr.
Po příjezdu jsme zastihly ještě pár posledních stánkařů, kteří otáleli s balením (šest večer, kolonáda zavírá) a v jednom prodávali okurky. Asi jako když u nás na poutích máte stánky s různými druhy koláčů a můžete si dát od každého kousek a ochutnat různé příchutě. Akorát s nakládačkami. Slané, česnekové, cibule s koprem, chilli, curry, medové… Takových deset druhů, všechny za stejnou cenu, prodáváno na váhu. Takže si řeknete, jakou chcete ochutnat, paní vám to hodí na tácek, nakrájí a dá párátka. A fakt si nepředstavujte hnusný nakládačky ze sámošky. Jsou výborné! Zejména medové a curry nás fakt dostaly.
A to byl teprve okurkový začátek.
K večeři jsme zkusily okurky smažené v těstíčku (smažená nakládačka?!) a hned ráno, ještě před odjezdem, jsme navštívily jednak malé potraviny a jednak malý okurka-kauf, kde jsme kromě již zmíněných curry a medových okurek koupily i radler s okurkovou limonádou, okurkovou limonádu a maličké ochutnávky okurkových likérů. Ty jsme braly skutečně v mikro verzích, protože pít okurkový lák se ve velkém nedá ani s alkoholem.
Zásobeny okurkami na dalších deset let jsme vyrazily z Lübbenau směrem k jezerům, zatímco do města se valily davy a davy turistů lačnících po kanálech a loďkách.
Východoněmecké jižní Čechy
Během druhého dne výletu jsme zvládly primárně dvě jezera. První zastávka byla u Grübendorfer See, kde jsme se trefily naprosto skvěle k jakémusi „retro kempu“, kde se dalo pohodlně zaparkovat. Pláž byla svažitá, travnatá, voda průzračně čistá. Druhým navštíveným jezerem pak bylo větší, masovější Bärwalder See, kde je taky spousta místa k zaparkování, ale už i hodiny na zaplacení a pozor – na jednom bočním parkovišti, které vypadá velmi neupraveně, jsou velmi dobře skryté. Ano, odjížděly jsme s pokutou.
Tady už byla obrovská písečná pláž a jestli někteří z naší výpravy studovali dobře, pak kromě normální pláže je k dispozici i psí a nudistická pláž. Inu, NDR. Hned nad pláží je malý bar, který nás zachránil od hladu a jídlo bylo překvapivě dobré – ne, nečekala jsem to od malého bufáče.
Než jsme se k druhému jezeru ale dostaly, udělaly jsme ještě zastávku v Bad Muskau, které z poloviny už leží v Polsku. Ukázkově mrtvé městečko, kde nenajdete ani toho chcíplého psa, ale zato tam mají zámek s parkem, který je zapsaný na seznamu UNESCO. A během procházky můžete trénovat Cimrmana v alternaci „jsem v Německu, a už jsem v Polsku“. Upřímně, zámek pěkný, parku jsme věnovaly dvacet minut, jinak nebylo co víc si tam počít a jezero v horkých poledních teplotách nás lákalo výrazně víc.
Málem bych ale zapomněla – ještě před tímto parkem jsme zvládly navštívit slavný Rakotzbrücke, Ďáblův most. Ten jsem měla na seznamu „chci vidět“ už skutečně dlouho a teď na něj došlo víceméně náhodou, protože jsme se prostě ocitly v dané lokalitě. Most samotný je fotogenický, ale vlastně menší, než jsem čekala a hlavně se nachází na jezírku, které za 15 minut obejdete a máte splněno. Čekala jsem větší divočinu, která se úplně nekonala.
Tohle místo bych asi chtěla vidět v podzimní kabátu.
Budyšín
Téměř poslední zastávkou na našem mikrovýletu byl Budyšín. Upřímně mě tentokrát oslovil víc než před lety, kdy jsem ho navštívila v podzimních plískanicích. Čím tentokrát zabodoval nejvíc, bylo ubytování, které absolutně nechápu, jak se nám povedlo, ale skončily jsme v dvoupatrovém podkrovním apartmá pro čtyři lidi s obři, ale opravdu obří terasou v samém centru města. Jak moc centrum? Asi tak, že v osm večer i v Budyšíně ustává život a něco k jídlu a místo k posezení se dá najít zjevně jen v jedné jediné uličce, Schloßstraße. A tam jsme bydlely. Stálo nás to teda dramatické scény s parkováním, kdy se nás paní z ubytování snažila s autem narvat do prostoru mezi tři olbřímí SUV a středověkou studnu, ale nakonec jsme celkem pohodlně zanechaly auto na hradním nádvoří (ne, dobrovolně bychom tam nikdy nevjely a nezaparkovaly, ale fakt to jde). Ale i parkovací drama stálo za to noční posezení na terase, všude hrobové ticho, jen zvony z kostelní věže a padající hvězdy (ještě stále padaly Perseidy). Myslím, že tohle se celkem bezpečně zapsalo mezi jedny z nekrásnějších vzpomínek a zážitků.
Samotný Budyšín je hezký, plný věží, na některé z nich se dá vylézt – to jsem tentokrát neopakovala, ale před lety jsem minimálně jednu pokořila.
Úplně poslední zastávkou na našem lužickém výletě byla Žitava, kde jsme si jen daly oběd na cestě domu. I tu jsem si pamatovala z předchozí návštěvy a ta si příliš reputaci nespravila. Těžce provinční město, kde prostě není nic. Jedno náměstí, hezká stará solnice a hospody, co ve dvě hodiny odpoledne zavírají, takže se nenajíte.
Ani ne 72 hodin a vracely jsme se se spoustou zážitků a okurek. Lužice je krásný kus světa, který máme doslova přes kopec (ano, I was this year old, když mi došlo, proč se Lužické hory jmenují Lužické hory… Nejsem na to hrdá), a kde je toho spousta k vidění. Oblast Spreewaldu je propletená stovkami kilometrů cyklo/in-line stezek a vzhledem k tomu, že vedou kolem vodních kanálů, nemusíte být ani velcí sportovci a užijete si to (předpokládám). Anglicky se tu ale nedomluvíte – německy jo, ale pak polsky nebo takovým zvláštním slovanským esperantem, které vychází z faktu, že zde žijí Lužičtí Srbové a jste na hranicích Polska. (Mimochodem víte, že slovanské esperanto skutečně existuje? Progooglujte si Mezislovanštinu.) Je to kraj, který byl dlouhou dobu součástí českého království a to ještě v době, kdy se v češtině zaváděly háčky a čárky (slavná nabodeníčka, pamatujete?), takže zdejší nápisy jsou o něco přístupnější než polské.
Zkrátka určitě by si Lužice zasloužila víc času na objevování a věřím, že jsem tam nebyla naposledy.
P. S. Uchvácená a nadšená okurkami jsem při psaní úplně zapomněla na zastávku v Míšni a musela ji dopisovat až nakonec.