Letenské pláně

Zatím jsem se na žádnou z demostrací konaných na Václavském náměstí nedostala. Prostě nebyl čas, nebyla síla, energie, nic. Pocit, že bych měla, nechyběl, ale všechno ostatní zkrátka ano. V neděli před koncem školního roku mi ale výmluvy došly. Klasifikace uzavřená, slovní hodnocení sice nenapsaná, ale čas by byl. Nakonec jsme se vyhecovaly s mámou – já nevím, já jdu, já nestíhám, to dáme, já nejdu, pojď! Hodně přátel na facebooku zakliklo, že se tam objeví. Hodně mých studentů sdílelo svou účast z předchozích akcí, nicméně jsem se domluvila jen s tou mámou, která hned na to musela běžet do práce. Plán tedy byl vyběhnout nahoru, morálně podpořit a zase zmizet.

Už jen cesta stála za to. Metro mi silně připomínalo zážitek ze začátku roku, kdy se celá Praha hrnula na ohňostroj. Lidé se cpali do vagónů, šlapali po sobě, občas se trochu pošťouchli… Ale na rozdíl od toho Nového roku se tentokrát všichni usmívali, omlouvali a byli milí. Stejný zážitek měla i maminka v trmavaji, v níž prý nikdo nestál na vlastních nohách, všichni se navzájem málem udupaly, přes les rukou nebylo vidět ani z okénka, ale i tak panovala všeobecně veselá nálada.

Na mostě pod Letnou se k nám přidala stará paní, urputně pochodující vstříc cíli a vesele štěbetající o tom, jak tam na ni čeká syn a že to snad stihne. Mezitím chodily zprávy, že už je plno…

Vyběhly jsme s davem schody na Letnou a už mezi stromy, daleko před písečnou planinou, se převalovaly davy. Lidé se ovívali vějíři, někteří do vzduchu rozprašovali vodu, aby pomohli i ostatním překonat vedro, které začínalo být nesnesitelné. Rodiny s dětmi a kočárky, na trávnících rozhozené deky, všude mraky lidí. A i přesto Letná působila poklidně, jako kterékoliv jiné líné nedělní odpoledne, jen trochu předimenzované.

Měla jsem víc štěstí než rozumu. Ve chvíli, kdy jsme se chtěly otočit a běžet zase zpátky do města, jsem si za sebou všimla kamarádů. To bylo jediné možné řešení, jak někoho potkat – zkrátka do něj vrazit, protože mobilní sítě a internety zkolabovaly. Houkla jsem po nich a připojila se k nim, s očekáváním, co mi to přinese.

Přineslo mi to dobrodružství. Kamarád kamarádů, kterého jsem nikdy neviděla, začal remcat, že by se nejradši dostal na ty střechy domů na druhé straně pláně. Na nich už postávalo poměrně dost lidí a postupně se jejich počet zvyšoval. Fasády domů zdobily transparenty, vlajky, motta.

Ten nápad se mi líbil. Bylo v něm cosi rebelského a nečekaného. Zatímco kamarádi odmítavě vykrucovali, já po chvíli vypálila, že teda jdeme. Prostě to zkusíme.

Dalo nám to zabrat, celý blok domů jsme obešli dvakrát. Jednou jsme se už do chodby dostali, vyběhli až do třetího patra, ale pak se naši předchůdci začali vracet s tím, že nahoře je zavřeno. Další obejití bloku. V jednu chvíli jsme to i vzdali a vyrazili hledat opuštěné kamarády, ale pak nám to nedalo a zkusili jsme to znovu. Přišly lepší pokyny, kudy se dá dostat dovnitř. Do jednoho z domů nás nakonec pustil starý pán, asi obyvatel, který se tvářil napůl nechápavě, kolik nás jde, napůl spiklenecky. Věděli jsme, že děláme něco zakázaného, ale o to lepší to bylo, když jsme doběhli s funěním do osmého patra, chytli se požárního žebříku a začali se drápat nahoru. Tam už nás čekal jen světlík a z něj vstup na volnou, ničím neohraničenou střechu, vysoko nad letenskou plání zaplněnou tisíci lidí. Co tisíci, statisíci!

Z té výšky mě mrazilo. Mám k nim respekt, jakkoliv ráda se sápu na věže čehokoliv, co je přístupné, ať už jedu kamkoliv (kostelní věže, zvonice, radnice a jiné -ice), všude je nějaké jištění. Tady nic. Jen holá střecha a z ní výhled na celý svět. Od Olšanských hřbitovů, Dona Giovanniho, Crystal, Žižkovský vysílač, přes Národní muzeum, týnské věže, Pankráckou pláň, údolí Vltavy s Branickou skálou na jedné a Barrandovem na druhé straně, až po impozantní věže svatého Víta. A na druhé straně Ďáblice, Bohnice a jiné -ice. Nekonečno. Všechno. Širé nebe nad hlavou a jásající dav pod námi. A vlajky. Všude stovky vlajek.

Po nějaké době jsme se osmělila natolik, že jsem se posadila i na okraj střechy. Pod námi na balkoně (jediný důvod, proč jsem se osmělila si na ten okraj sednout, pád by byl snad ne smrtelný) probíhala ještě lepší party – tam měli víno, slané tyčinky a kamery.

Bylo to skvělé. Bylo to neopakovatelné, naprosto punkové, odvázané a nečekané. Z mého „otočka na deset minut“ se stal několikahodinový zážitek. Seděli jsme tam, poslouchali, bavili se mezi sebou, s úplnými cizinci, sdíleli jsme dojmy, posílali fotky do světa a užívali si tu atmosféru. Vždycky když se plání rozlehl potlesk a jásot, zamrzailo mě. Tak moc to připomínalo ta videa, co občas ve škole pouštím, tu nadšenou atmosféru, tu odhodlanost. A přitom to všechno bylo tak klidné, přátelské a vstřícné.

Když jsme nakonec přeci jen slezli (dalším záludným světlíkem, po jistých výhružkách, že nás bude zastavovat policie a vyptávat se, co jsme na té střeše dělali) a seběhli schody, jiná obyvatelka domu nás radši poslala k zadnímu východu – co se dělo vepředu nevím, možná tam stáli ti zvědavci, možná tam byl jen dav toužící se dostat dovnitř. Kdo ví, ale dalo to celému zážitku ještě větší punc něčeho zakázaného, kouzelného.

Skončili jsme v baru na zahrádce, s vínem a pivem, s kamarády, kteří tam na nás čekali. Nechali jsme dav odjet, užili jsme si nedělní podvečer s doznívajícím adrenalinem a s pocitem, jak krásná akce to byla.

Možná to nic nezmění, pesimista ve mně tomu ani nevěří, ale optimista je rád, že jsem se nakonec vyhecovala a že jsem tohle zažila.