Nechme děti číst

Hodně se v dnešní době mluví o tom, jak děti nečtou. Hlavně kluci. Je to množstvím podnětů, je to množstvím jiných zábav, videoher, internetů, instagramů. Ale možná je to i zcela mizerným výběrem knih na základních školách.

Jako dítě jsem nečetla. Na všemožných sociálních sitích jsem se k tomu už dávno a opakovaně přiznala, kdykoliv přijde na téma čtenářství, neopomenu to zmínit. Nebavilo mě to, nechtělo se mi, neviděla jsem v tom smysl. Až do příchodu Harryho Pottera. Jsem ukázkový příklad dítěte, které tenhle čaroděj rozečetl. Jsem za tu náhodou vděčná, jsem ráda, že jsem generace, která si prošla tím nekonečným čekáním na každý další díl, čtením podivných fanfikcí, které jsme různě považovali za neoficiální překlady a pak naštvaně čekali, jak to bude doopravdy. Jsem ráda, že mi Rowlingová, ať už si o ní v současnosti myslím cokoliv, otevřela dveře do světa knih. Pak už to totiž šlo ráz na ráz a po éře Pána prstenů jsem této zálibě propadla naplno.

Nejsem typ čtenáře Rory Gilmorové. Nečtu bezhlavě všechno, jsem hodně vybíravá, kniha mě „musí bavit“ nebo v ní aspoň musím vidět smysl – k tomu už jsem naštěstí také dospěla, že ne každá kniha člověka musí bavit, že čtení mi dává i víc než jen zábavu. Jakkoliv je náročné se k takovým knihám občas donutit, protože po celém dni si v posteli chci číst něco zábavného, ne náročného. Takovou literaturu si tedy nechávám spíš na cesty do práce.

Dnes a denně se setkávám s tím, že studenti neradi čtou. Nebaví je to. Nechce se jim. Je tisíce lepších věcí, kterým se věnovat než sedět a čučet do knížky. S tím třeba bojuji i já, že mám příliš mnoho věcí, které potřebuji nebo chci dělat/udělat, než abych si odpoledne vzala knihu a chvíli si četla. K tomu se pravidelně dostávám až večer. A to ještě jak kdy, protože i já podléhám jednoduchému instantnímu lákadlu obrázků, nad kterými zkrátka nemusím přemýšlet.

Rozdíl je ale v tom, že já měla svého Harryho, který mě do světa knih stáhl a já se k nim umím vrátit. Umím si najít knihu a začíst se, umím u knihy vydržet, umím se těšit, že si večer zalezu dřív a budu si chvilku číst. Spousta mých studentů to neumí. Nenašli tu cestu, která vede do světa mimo čas a prostor a která jim umožní prožít tisíce dalších příběhů. Já na střední škole už to horko těžko zlomím, i když se mi to sem tam povede. 

Do prváku mi přicházejí studenti, kteří se při tématu „četba“ kroutí nervozitou a zjevně se jim o jejich čtenářských návycích mluvit nechce. Když jednou za čas udělám besedu, na které si mají navzájem doporučit, co právě přečetli a o čem si myslí, že by se to jejich spolužákům mohlo líbit, někteří pravidelně mlčí. V těch patnácti, šestnácti jsou schopní vytáhnout Malého poseroutku a se špetkou studu (aspoň) se chlubit tímto veledílem.

Když ale vidím, co do dětí rvou pod tlakem na předchozím stupni, vlastně se ani nedivím. Brácha teď povinně louská Divou Báru. Je to už druhá kniha tohoto typu, u které si rvu vlasy hrůzou, proč proboha někdo nutí sedmáka, puberťáka, číst takovouhle šílenost. Zjišťovala jsem, jestli by nebylo dobré si promluvit s češtinářkou a poptat se, zda je to opravdu nezbytné. K rozmluvě už došlo. Němcová je přeci základ! Stejně jako Jirásek. Každý, kdo vyjde základní školu, by je přeci měl znát! Tihle zastydlí velikáni se ale přece dají poznat i prostřednictvím ukázek. I díky nim přece člověk zjistí, jak nečitelná záležitost to ve třinácti je. Na to nemusí hned louskat celou knihu.

Na základních školách by se měl vytvořit pozitivní vztah, ideálně láska ke knihám. Ne pocit, že knihy jsou hlubokým utrpením. Na to bude dost času později, když se člověk skutečně dostane k dílům, která bude muset ze studijních důvodů přelouskat a bavit ho to nebude. Ale už bude dost starý na to, aby pochopil, že někdy je toto zlo prostě nutné a i tak mu něco dává. A někteří na gymnázia nepůjdou, ale bude skvělé, když budou z povinného vzdělávání odcházet s pocitem, že si večer mohou vzít knihu, i kdyby brakovku, a číst si. Pro radost, pro potěšení, pro to, že pasivně vstřebávají gramatiku, pro to, že se učí u něčeho déle vydržet. Vidí modelové situace a jejich řešení, rozšiřují si obzory a názory. Pro cokoliv, co člověku kniha dává. Jenže většina lidí ze základy odchází s pocitem, že „kniha = relikt 19. století, s podivnými jazykovými konstrukty, které musíte číst pořád dokola, abyste větu konečně pochopili“.

Ne! Já chápu, že dřív se nic jiného než Němcová a Jirásek číst nedalo. Jirásek byl navíc oblíbenec, hurá husiti, hurá dav, ošklivý zlý šlechtic, ideálně Němec, který vykořisťuje prosté české sedláky rolníky. Němcová zase byla bezpečná. Stará paní dožívá u dcery, vychovává děti a… Příběh tam v podstatě nenajdete, celá Babička vznikla jako etnografické zaznamenání venkovských zvyků a tradic v průběhu celého roku. Na tom prostě není co zkazit. A ještě to mělo výchovný rozměr, aby se holky nespouštěly s neznámými vojáky. Fajn.

Ale doba se změnila. Těch knih, co je dnes k dispozici! Těch možností! Pro kluky, pro holky, pro náročné čtenáře, pro začátečníky! Dá se najít cokoliv pro kohokoliv. Ale v momentě, kdy dítě odradíte Babičkou a Divou Bárou, nevezme do ruky ani toho Malého poseroutku. Dobře, toho možná ještě vezme, ale cokoliv náročnějšího a výmluvnějšího než jedna věta na stránku je nad jeho síly.

Je to škoda. Je škoda takhle zabíjet čtenářské nadšení v zárodku jen proto, že „se to takhle dělalo vždycky“. Neustále mluvíme o tom, jak se školství musí měnit, že se má vyvíjet. Čtenářské deníky by neměly zůstávat pozadu. Nemluvě o tom, že čtenářské deníky, v nichž děti sáhodlouze popisují děj knihy, jen aby pančelka měla jistotu, že to dítě vážně četlo… Kdo to po nich má proboha louskat? Na nižším gymplu jsem to chvíli zkoušela, ale to je tak časově náročný byznys, že jsem to hodně rychle vzdala. Teď svoje studenty vedu k tomu, aby děj uměli vyjádřit krátce, stručně a výstižně a spíš aby dokázali napsat svůj názor. Ať pozitivní nebo negativní. Ale čtenářské deníky mnohých základoškoláků končí frází „Kniha se mi moc líbila“. Bez ohledu na to, jakou příšernost chudák dítě právě přelouskalo. Protože tohle se od něj přece čeká, že se mu ta kniha líbila. Inu, výchova moderního člověka, který dokáže vyjádřit vlastní názor, na jedničku.

Nechme děti číst, co se jim líbí. Ukazujme jim knihy, které by je mohly bavit. Ne proto, že je za každou cenu potřebujeme vzdělávat velkými díly jako je Vojna a mír, ale protože doufáme, že přes ty malé, možná i brakové kousky se k takovým velikánům časem prokoušou samy. Kde je řečeno, že se holka od Stmívání nedostane k původnímu Drakulovi, odtud k Frankeinsteinovi, od něj k sestrám Brontëovým a následně třeba k Anně Karenině?

Ale proboha dost už s unylou Babičkou a matoucími Starými pověstmi českými (ne, Vyšehrad nebyl první).