Florencie Medicejů

Objevila jsem Medicejské. Asi tak o sto let později než zbytek světa, jak bývá mým zvykem, ale objevila. Navíc mi od momentu prvního zjištění trvalo poměrně dlouho, než jsem si seriál vůbec pustila, ale nakonec k tomu přeci jen došlo. A ach. Můj. Bože! jak praví klasik.

Zaprvé, Toskánsko a Florencie je prostě srdcová záležitost. Všechny ty záběry na rozestavěný chrám a celé město jsem naprosto hltala. Nemluvě o záběrech na zvlněné toskánské kopce. Prostě vizuální porno, co bych to složitě opisovala.

Druhá věc, která mě chytla velmi rychle, byla hudba. Jsem poslední dobou poměrně vysazená na openingy seriálů, které jsou všechny zoufale stejné (Hra o trůny, Westworld, His dark materials, The Crown…). Začínám na ty impozantní instrumentály mít alergii. Tady to začalo podobně, ale pak se do toho opřel ten naprosto nevěřitelný hlas, který jsem v první fázi, přísahám, nebyla schopná genderově rozlišit. Něco mezi fantasticky sametovým ženským chraplákem a mužskou fistulí. A ta slova…! Přiznejme si, kdo z nás nemá rád dobré texty písní? Zahrálo mi to na nějakou strunu, která ve mně vyburcovala fantasii, touhu psát, tvořit, budovat příběh, stavět vzdušné zámky a bořit zdi hradů pro osudovou lásku. Už u druhého dílu jsem opening naprosto hltala. Navíc epický úvod pokračoval nádhernou hudbou po celou serii. Nepopírám, dominantní je jeden, dva motivy, které se v podstatě opakují, ale fungují. A sedí to k příběhu, k atmosféře a k těm absolutně božským scenériím.

Mám za sebou první řadu. Byla jsem varována, že druhá je v podstatě to samé v bleděmodrém, ten samý příběh, jen jiná jména… Kdo ví, to teprve uvidím. Zatím jsem ale spokojená. Postupně zjišťuji, že příběhově je to spíš čistá fikce než historicky autentické, objevila jsem už poměrně slušnou řádku výmyslů, ale na druhou stranu – proč ne. Ano, mám ráda historické filmy, které věrně zobrazují pravdu. Ale ze spisovatelského pohledu vím, že dobrý příběh se na čisté pravdě vystavět téměř nedá. I ty nejvěrnější si musí sem tam něco upravit. Pravda, jakkoliv neuvěřitelná, je nedostatečná. Buď je tak šílená, že by si to přeci nikdo nevymyslel (ono se to sice stalo, ale pro diváka/čtenáře je to neuchopitelné), nebo je příliš rozvleklá. Dobrý příběh musí pracovat s napětím, s překvapením, musí fabulovat. A proč ne. Pokud je to celé pojato slušně a uvěřitelně, nemám s tím problém. I když to není stoprocentně pravdivé. Na druhou stranu je pro mě tohle vždy příležitost ponořit se do tématu a sama si o něm začít zjišťovat víc.

Hodně mě oslovilo vykreslení renesanční Florencie. Nejen vizuálně, to jsem to už vychvalovala, ale i povahově. Zcela upřímně tam proběhlo několik velmi silných myšlenek, které jsou podle mě skvělé k pochopení přerodu světa ze středověku do novověku. Jasně, je to nahuštěné, ten proces se neděl v rámci jedné, dokonce ani v rámci dvou generací, zatímco tady (už pro tu zmíněnou dramatizaci) došlo k ideologickému střetu vrstevníků. Je to ale přesně ta autorská nutnost, je to alegorie, která fungovala. Střet starého a nového, zpátečnického a progresivního. Když už jsem u té upřímnosti, nepopírám, že mi seriál přijde dobrý i do výuky. Přišlo mi v něm skvěle vyobrazeno politické fungování města, o kterém se v hodinách dějepisu mluví jako „o republice, které vládne významný rod“. Což je vlastně trochu nesmysl. Tady to do sebe konečně skvěle zapadlo.

Co se týká příběhu samotného, nic zas tak objevného se nekonalo. Jedni chtějí něco, druzí zase něco jiného. Klasika, ale v těch historických kulisách to trochu dokresluje, že lidé byli, jsou a budou vždycky stejní, hnaní stejnými pohnutkami jako my, láskou, nenávistí, touhou po zisku.  Někdy je těžké si tohle připustit a uvědomit ve snaze pochopit historické dění. Máme tendenci hledat ve všem logiku, ale tu mnohdy motivace postrádá nejvíce.

Seriálu v podstatě nechybí nic důležitého – složité politické vztahy mezi městy i lidmi, hrozby válkou, nenávist, vyjednávání, neznámí vrahové a v neposlední řadě i silné ženské postavy (zejména vystoupení Contessiny v signorii bylo strhující. Ale ona byla skvělá celou dobu). Sice jsem si doma vyslechla, že nic nudnějšího jsem snad ještě nesledovala, že pořád jen žvaní, což je asi i pravda, ale pro mě to žvanění představovalo tu kvalitu. Poslední dobou mám pocit, že cokoliv, co se označí jako historický seriál, je ve výsledku jen laciné porno a krvavá jatka v dobových kostýmech (čest výjimkám jako je Koruna, ale ta je nepochybně silně ovlivněna faktem, že protagonisté ještě žijí a jsou národní modlou). Tady jsem konečně ten pocit neměla. A ano, možná jsem velmi nenáročný divák, možná bych mohla kritizovat víc, ale vlastně k tomu nevidím důvod.

Oproti realitě

Co jsem zatím vyzkoumala, že ve skutečnosti asi bylo trochu jinak a co naopak sedělo? (Pozor, tahle část obsahuje spoilery.)

Rod Albizzi byl skutečně hlavním znepřáteleným rodem Medicejů a skutečně jim asi dali celkem zabrat. Skutečně požadovali Cosimovu smrt, nakonec jej vyhostili, sice jinam, ale Cosimo skutečně odešel do Benátek. A po svém návratu, když svrhl vládu rodu Albizzi, je skutečně nechal odejít do exilu, popravy se nekonaly.

Rinaldo degli Albizzi ale nejspíš nebyl zavražděn, natož polopokoutně, cestou do exilu. Zemřel o deset let později v Anconě po návrtu z Jerusaléma a jeho syn ho přežil o dalších deset let.

Podobně nepravdivá byla i smrt Lorenza Medicejského, který sice zemřel mladý, ale potomky po sobě zanechal. Podobné události se pak staly o nějakou tu generaci později, dějově se ale hodily sem. Holt dramatizace.

Faktem zůstává, že Contessina a její snacha Lucrezia byly skutečně blízkými přítelkyněmi, Lucrezia navíc obohatila literaturu svými vlastními básněmi a dramaty. Obě poměrně silné osobnosti. Dokazuje to i skutečnost, že Contessina se skutečně ujala Cosimova nemanželského syna, kterého vychovali.

Vlastně jak to tu teď píšu, mám pocit, že je tam kromě té autorské nadsázky, která je zkrátka nutná, relativně hodně pravdivých informací a spíš jen pár vyslovených mystifikací. Ty jsou tedy ale bohužel zase poměrně zásadní (kdo kdy jak umřel), ale upřímně mě nijak neurážejí a v rámci příběhu je beru.

Jak už jsem o něco výš psala, největším přínosem pro mě je odkrytí zase nových rovin historie. I Kateřina Medicejská, která organizovala v 16. století vraždění Hugenotů ve Francii, náhle získala úplně jiné rozměry a historické významy. Tohle mě na těch historických fikcích tak baví. Naláká mě to k novým tématům, která mě do té doby nechávala chladnou.

P. S. (aka První signální) po prvním díle 2. řady

Uznávám, byla jsem varována. Nejsem si ale jistá, že budu pokračovat. Snad abych si nezkazila ten famózní zážitek první řady. Druhá série navazuje cca o 20 let později. Cosimo je po smrti, rodině vládne jeho starý syn Piero (mimochodem, Cosimo měl 2 syny, další nedokonalost), respektive jeho manželka Lucrezie. Rozčiluje mě Pierova neschopnost a nevěřím Lucrezii její dominanci a organizování všeho, jako jsem to věřila Contessině. A těch dětí! Zorientovat se v postavách mě vlastně nebaví. První řada byla skvělá v tom, že stála na pár figurách, které se od sebe dost lišily. Teď jich je tam jak svatých na orloji. Příběh navíc skutečně nebezpečně připomíná první řadu, akorát místo rodu Albizzi nastoupil rod Pazzi. A jejich záporák je takový ten křivý hajzl od pohledu. Rinaldo Albizzi byl aspoň celkem charismatický a uvěřitelný.

Chápu, že první řada byla úspěšná a dojná kráva se prostě jen tak nepouští, ale nejsem si jistá, že to pro mě bude fungovat. I na tohle nastavování kaše už začínám být trochu alergická.

I když možná to dokoukám už jen proto, abych zjistila, zda Sean Bean zase umře.