Jak jsem odchytávala

Srpen je v učitelské hlavě asi jako jedno dlouhé nedělní odpoledne. Člověk vzpomíná, co všechno chtěl stihnout a snaží se to na poslední chvíli dohnat, protože už je skoro konec víkendu. Jinými slovy, než jsem se vzpamatovala, už je tu srpen a dovolená v druhé polovině. Je tedy na čase udělat aspoň něco z těch mnoha věcí, co jsem si slíbila (různé úklidy, výlety, rovnání materiálů… no, zatím nic moc).

Dneska ráno jsem se s velkým odhodláním vrhla na kumbál. Prostor v našem bytě, kam průběžně odkládáme všechno nepotřebné a jednou za čas mě drapne rapl, polovinu těch krámů a krabic od všeho možného vyházím, abychom zase měli kam to strkat. Většinou ten moment nastane, když už se tam nedá pomalu ani vstoupit. Dveře od vestavěné skříně otevřené, na věšácích tašky, batohy, na zemi co se tam zrovna vešlo. Prostě nic reprezentativního, takový Moničin tajný kumbál. To jen pro ilustraci, v jakém stavu jsem dnešní zážitek zahájila.

Začalo to naprosto nevinně. Meditaci nad první skříní přerušil Mužův dotaz. V tu samou chvíli se ale nade mnou ozval i divný zvuk. V rohu kumbálu, ve stropě, je větračka. Cosi. Prostě mřížka, která vede kdoví kam. Je tam, vím o ní, celou dobu ji šťastně ignoruji. Občas skrz ni slyším sousedy, jednou tudy něco proteklo a zničilo mi balící papíry uskladněné přímo pod ní. Teď už vím, že to byl déšť a sousedé v tom byli nevinně. Ale teď aktuálně za tou mřížkou něco chrastilo. Zvířátko.

Zamrzla jsem, bez odpovědi jsem civěla na strop, až přišel Muž zjišťovat, co se děje. Ticho. Haha, to se ti něco zdálo. Ptá se mě znovu, něco řešíme, já jedním uchem pořád nastražená. Už skoro odešel, když se to ozvalo znovu. Něco malého, s drápky… Teď už jsme na tu prokletou díru ve stropě civěli dva.  

Netušila jsem, co za tou mřížkou je obecně. Takový ten prostor, který nechcete nikdy ani za nic otevírat. Vůbec nechcete zjišťovat, co tam je, není, kolik pavouků tam bydlí, a tak vůbec. Něco na úrovní dvířek ke stoupačkám. A najednou tam šramotilo něco živého – dobrovolně, nebo nedobrovolně? Mohla to být myš? Ve starém domě, kde jsem vyrostla, byly víceméně duté stropy, kde chodilo kdoví co, já věděla jen o obřích pavoucích, kteří měli občas potřebu vylézt na můj papírový lustr a působit mi infarkty – a já pak působila díry lustru, když jsem se vysavačem netrefila. Myš by se tam každopádně vešla. Tady – copak já vím, jak vypadá ten prostor nahoře?! Ani to nechci vědět! Po dalším zašramocení mi ale bylo víceméně jasné, že to je něco s křídly.

„To je netopýr, šel tam spinkat, nech ho být,“ zahlásil Muž, kterému se zjevně trochu ulevilo, že nám nad bytem neběhají krysy.

Ok, to zní poměrně uvěřitelně. Tmavý prostor, nepípá to, to by mohl být netopýr. Jenže na druhou stranu, ten by se tam takhle zuřivě netloukl. Intenzita zvuků stoupala, tlukot křídel byl usilovnější… Tohle nebylo v pořádku. V tu chvíli jsem si už byla docela jistá, že je tam nějaký pták, který pravděpodobně nemůže vyletět. Budu to muset otevřít a budu to muset vysvobodit. Jinak to tam chcípne, spadne to na tu mřížku a stejně ten odporný prostor budu muset otevřít, ale se smradlavou zdechlinou, která mi bude kapat do bytu a jen si budu vyčítat, že jsem to neotevřela, když tvor ještě žil.

Ještě jsem naivně zkusila zavolat na odchytovou stanici divokých zvířat, kde mi slečna řekla, že tam může být cokoliv, ale oni se k nám stejně dřív jak za pár hodin nedostanou, a navíc nebudou nikde nic otevírat. To si prostě musíte otevřít sama, my pak případně přijedeme pro zraněné zvíře. Zcela otevřeně jsem jí řekla, že nemám koule to vůbec otevírat, ale ani to slečnu neobměkčilo, prostě musíte vy a zjistit, co to je.

Velká příprava – vynesla jsem všechny krámy, kufry, tašky, batohy, krabice, obaly a další nesmysly pryč, zavřela jsem všechny skříně, do té doby rozcapené a neupravené, a došla jsem do sklepa pro štafle a kýbl. Vylezu nahoru, odmontuju šroubky, přiložím kýbl a budu se modlit. A u toho možná vřeštět, co já vím, ale prostě to musím otevřít. Můj hrdina se nakonec nabídl, že to tedy odmontuje a pustí se do toho, ale to už jsem byla v ráži a jela jsem si svoje, mohl mi držet kýbl, než sundám mřížku.

První šroubek upadl, mřížka držela. Ok, pohyb trochu ustal. Druhý šroubek odpadl, mřížku už jsem držela jen já. Kýbl, přitisknout ke stropu, rychle prohodit ruce, nervózní pištění z mé strany, mřížka spadla do kýblu, chvilka napětí, ticho…

Žádný pohyb mě trochu vyděsil, že mřížka spadla tak blbě, že toho tvora picla a zabila. Nejisté nahlédnutí dovnitř. Jenže v kýblu nic nebylo. Jen ta mřížka, zbytky nějakého vosího či jakého hnízda, nějaké peří, jehličí, trochu smetí, ale zviřátko žádné. To jsem blázen… Ale vždyť jsme ho slyšeli! Byl tam, tloukl křídly! To je nesmysl…

Následovalo zjišťování, jak tedy vypadá prostor za mřížkou… Dlouhá roura přes několik pater, na jejím konci, kdesi na střeše, problikávalo denní světlo. Nikde nic. Musela jsem vzít mobil a do šachty si posvítit. A tam, pár centimetrů nad naším stropem, v nějakém výklenku, čouhala hlavička a leskly se oči malého opeřence, který na mě koukal, co teda jako bude. Aha, takže nejsme oba blázni, vážně tam je… Ale já tam strkat ruku nebudu, jen by se vyděsil, začal se tlouct křídly, ještě bych ho blbě zmáčkla… Ne. A když už seděl na mřížce, nepochybně sletí až dolu, když bude mít prostor a nahoru mu to nejde. Chvála gravitaci.

Opustili jsme tedy kumbál, Muž šel zase pracovat (už tak mě proklínal, že má pracovat a en lovit dravou zvěř), já se dál bavila brabcem, který ani vrabec nebyl. Stála jsem za dveřmi a poslouchala, co se děje uvnitř. Cinknutí drápků o kovové štafle mi napovědělo, že uprchlík z větrací šachty opustil stísněný prostor. Vklouzla jsem dovnitř, vybavená rukavicemi, aby mě ideálně nepokloval, připravená k odchytu – síťka na motýly nám chybí podobně jako baterka. Uznávám, že baterka je v domácnosti užitečnější.

A ten malej hajzl se samozřejmě chytit nenechal, naopak se pitomec znovu vydal do úzkého prostoru větračky. Znovu tedy ven, znovu čekat. Znovu dovnitř, když sletěl, znovu se ho pokusit chytit, znovu sledovat, jak vzlétá k malému čtverečku ve stropě. To je pitomec! Co tam jako čekáš za štěstí, nahoru to nevyletíš, panebože já ti chci pomoct!

Naháněli jsme se tam dobrou půlhodinu, kdy jsem střídavě odcházela a vstupovala a kdy jsem tam stála, v růžku, ani nedutala, v naději, že se mě třeba zázračně přestane bát (haha). Chvíli jsem přemýšlela, že zavřu všechny dveře v bytě, a naopak otevřu do baráku a tam otevřu dveře ven – když jsem ale viděla tu chodbu a představila si, jak se tam naháníme, nápad mě přešel. Radši jsem znovu otevřela do ložnice, kde už jsem měla nachystané dveře na balkon. Buď ho chytím, nebo poletí za vzduchem stejně jako do té roury. Už mě ta jeho paličatost trochu přestávala bavit, takže jsem dost razantně vlezla dovnitř, když seděl na zemi, a rukou mu zabránila vletět znovu do šachty. Když tě nemůžu lapit, aspoň mi nefrnkneš. Jenže jsem nechala pootevřené dveře a než jsem se nadála, pták byl v předsíni. Plán-neplán ale překvapivě zafungoval a opeřenec si to s jistými drobnými karamboly celkem jistě namířil k balkonu. Už jsem se ho ani nesnažila chytat, jen jsem ho „plašila“ ve správném směru a než jsem se nadála, frnk a seděl venku na našem hnusném, přerostlém tisu.

Dmula jsem se pýchou. Otevřela jsem tu čertovu díru a zachránila živého tvora. Sice se asi někde cestou potloukl, protože na zdi zůstaly místy takové drobounké krvavé cákance, ale odletěl sám a energie měl zjevně ještě pořád dost. Teď už si musí poradit příroda sama. Měl zatracené štěstí, že zrovna dneska jsem tam vůbec úřadovala, protože jinak bych ho asi vůbec neslyšela. Jakýkoliv jiný den bych ho vůbec nezaregistrovala a následně bych jen nešťastná odklízela mrtvolku. Ale dopadlo to dobře.

Jo a ten kumbál jsem nakonec i trochu uklidila.