Za mladý mozek!

Debilníme. Ať se nám to líbí nebo ne, hloupneme téměř v přímém přenosu.

Jako malá jsem v hlavě musela udržet několik telefonních čísel, různé adresy a nejroztodivnější informace. Dneska spoléhám na mobil. Neustále, pořád, se vším. Pamatuji si svoje telefonní číslo, mámino, protože se od mých deseti let nezměnilo, ale tím končím. Netuším tátovo číslo, absolutně netuším číslo svého Muže. Je to dáno i tím, že česká čísla má dvě a já se nezvládla zorientovat ani v tom, které je soukromé a které pracovní. Whatsappky jedeme přes španělské. A zkrátka ho mám uloženého v mobilu. Jako všechna čísla.

Lidé si ze mě často dělají legraci, že si nic nepamatuju. Pravda, já nejsem paměťová. Podle mě se lidi dělí na dvě základní skupiny – jedni si pamatují totálně všechno, i to, co byste radši, aby zapomněli. Druzí musí všechno domyslet, protože si nepamatují nic. S nadsázkou. Já jsem ta druhá. Miluju příběhy, ráda je poslouchám, ale co si nenapíšu, to prostě nevím, sorry. Abych se ospravedlnila, v mé hlavě naštěstí žije malá sekretářka, která si pamatuje nejdůležtější věci – časy a termíny doktorů a deadlinů a tak. Ale stejně si všechno radši píšu a do hodin chodím s poznámkami, abych na něco nezapomněla. To se tak člověk rozvášní a najednou neví, co ještě těm děckám má vlastně říct. A pak to musím vymyslet, domyslet a postupně propojit. Což někdy zbytečně trvá. A proboha, hlavně se mě uprostřed českého středověku neptejte na vietnamskou válku. Já to fakt netahám z rukávu jak králíky z klobouku.

Před časem jsem si ale řekla, že je potřeba začít paměť trénovat. Natvrdo. Zkoušet si věci zapamatovat, místo abych si je psala. Jen tak, pro cvik. Bezdůvodně si myslím, že je tohle rozhodnutí dokonce spojeno s první karanténou a teď tedy slavím první výročí. A sklízím první ovoce!

Začala jsem nejrůznějšími drobnými kódy, ideálně čtyřmístnými. Těch chodí bambilion. Před rokem ještě chodily z banky, když jsem chtěla něco platit (to už dneska není, dneska mi na to stačí prst, takže sice budu mít mozek, ale bude mi k ničemu, až mi useknou ruku). Čtyřčíslí je milosrdně krátké, doba od zapamatování po zapsání naštěstí taky. Občas nastal zádrhel, když jsem hrdě vyťukala kombinaci, enter a zjistila, že jsem celou dobu psala do vzduchoprázdna a musím ještě jednou. Postupem času se ale interval, po který jsem dokázala číslo udržet, prodlužoval.

Hodně velký pokrok se ukázal při nedávně návštěvě Ikei, kam jsem s kamarádkou sjela, abychom do auta narvaly skříň, než i její prodej skončí (haha, story se stolem zas a znova). Jako řidič jsem dostala na starost i nahlášení čísla objednávky, pro kterou jedeme. Číslo 1168696555 jsem nadiktovala, zaparkovala jsem na stanoviště sedm a čekaly jsme. A čekaly a čekaly. Po dobrých dvaceti minutách, kdy se kolem vystřídalo slušné množství aut, které už i šťastně odjely, jsme usoudily, že se něco pokazilo. Přes obří billboard vyzývající k setrvání ve vozidle, aby vás nesežral bacil, jsem vylezla z auta ven, došla k okýnku a číslo v klidu nadiktovala. Z hlavy. Jo, to už jsem se začínala obdivovat.

Skutečný majstrštyk ale přišel ke konci února. Objednala jsem si radost až z Anglie. A samozřejmě se to sešlo tak, že balíček doputoval v týdnu, kdy jsem se chystala na týden zmizet do přírody na jarňáky. Ideální by bylo si balíček vyzvednout před odjezdem, jenže pro to bych potřebovala vědět, kde se nachází a kde mám šanci ho dohnat. Na stránkách ČP jsem si našla číslo, koukám na něj a proklínám se, že u sebe nemám aspoň propisku. Bez papíru to zvládám, pořád mám celou volnou dlaň. Jenže nemám čím psát. Chvilku ve mně zabojovala myšlenka vběhnout do papírnictví (tehdy ještě otevřených) a koupit si propisku a nějaký bloček. K tomu mě nikdy nikdo nemusí přemlouvat a teď mám navíc důvod.

Ale pak mě napadla totální šílenost. Já si to číslo přece můžu zapamatovat, zavolat na poštu a prostě se poptat. Takže jsem si párkrát zopákla kv833189599gb, našla číslo na poštu, kde měla být zásilka uložena, ještě jednou si zopakovala „k(lára)v(eronika)-8-331-89-59-9-gb jako Británie, to je jasný“ a vytočila. Paní milá, trochu jsme se nejprve „pohádaly“ o tom, zda volám správně, protože Praha dva a Praha dvacet jsou v rámci psč v podstatě stejné a na webu to zjevně mají špatně, ale nakonec mě uklidnila, že mi dá „správné číslo, tam si zavolejte.“

Polila mě hrůza a panika, sotva jsem zvládla jí říct, že ale nemám papír a tužku, jenže paní mě uklidňovala, že „to je jednoduchý, to si zapamatujete!“ Jo, jenže ne když se v hlavě snažíte udržet kv833189599gb! Navíc to všechno nepomotat dohromady! Její první nadiktování mnou tedy proteklo bez nejmenší stopy. Napodruhé už jsem se nadechla, číslo po ní zopakovala, poděkovala a šla na to.

Hele, dala jsem to i podruhé! Sice jsem se musela opravit, část „833“ mi napoprvé vypadla, ale fakt jsem to dala! Škoda, že balíček se vyzvednout nedal, ale přesto jsem sklízela osobní úspěch.

Teď už se tím vysloveně bavím. Když se mě tuhle při vezvednutí čoček neptaly na jejich desetimístný kód, byla jsem upřímně zklamaná, že se nemůžu předvést. A heslo do zásilkovny jsem si nedávno ráno přečetla a odpoledne jen zopakovala vydavatelce.

I když jsem stále pokaždé překvapená, že jsem se trefila, považuji to za velký pokrok od momentu, kdy jsem v hlavě neudržela ani čtyři čísla. Teda, aspoň pokud nebyla ve formě letopočtu, taková mi jdou výrazně lépe.