Budapešť pro mě byla, je a nejspíš i bude městem slunce. Jasná, světlá, se širokými bulváry, kde na člověka nepadají domy, ale může se zhluboka nadechnout. Město, kde se žije dlouho do noci, protože ve sluncem vyhřátých ulicích se tak dobře popíjí s přáteli. Samozřejmě za to mohlo i to, že má první návštěva se uskutečnila v horkém srpnu, kdy nejrozumnější bylo utéct k Dunaji nebo rovnou k Balatonu.
Tím spíš jsem možná byla zvědavá na další roční období v maďarské metropoli. V Česku už byl podzim v plném proudu, když jsem přijela, abych se tady vrátila zpátky do léta. Nakonec jsem se ale přeci jen dočkala barevného listí a zamlžených rán a zlatavého slunce. I tohle roční období mi přišlo hřejivější než doma, bez tolika deště a zamračených dní.
Teď přišel už i ten sníh. Už v neděli večer padalo cosi mezi deštěm a možná i sněhovými vločkami. Teprve v pondělí ráno jsem ale viděla auta s různě vysokými bílými čepicemi, přestože nikde široko daleko kolem Kálvin tér nebyla jediná vločka.
Když jsem dneska po poledni šla do školy, začínalo pršet. Při návratu už padaly poměrně velké chuchvalce sněhu, které sice ještě tály, ale s večerem se sníh drží čím dál vytrvaleji.
Mám ráda první sníh. A první sníh v novém městě je ještě kouzelnější. Tím spíš, když vaše spolubydlící rozzářeně vylítne na ulici a začne z nejbližšího auta shrnovat náruče sněhu, snad aby se mohla koulovat. Až druhá spolubydlící jí upozornila na muže sedícího v tom autě, který vypadal, že neví, jestli se smát nebo křičet hrůzou.