Pátý den našeho překvapivě náročného tripu. Poslední zastávka na naší cestě. Můj vytoužený cíl, Toledo, které chci vidět už několik let. Slibovala jsem si od něj hodně, koneckonců tam to množství lidí asi nebude jezdit jen tak pro nic za nic. Trochu jsem si musela vyslechnout, jak se uchodíme, kopcovité, se spoustou schodů a do toho šílené vedro… Ale byla jsem odhodlaná to riskovat!
Je pravda, že oproti Santillaně, kde jsem běhala v džínách, tady jsme se málem uvařili ve vlastní šťávě. Na druhou stranu – oni věděli, proč stavěli ty kamenné domky tak blízko u sebe a proč vytvářeli klikaté uličky, ve kterých se ve finále udržela překvapivě snesitelná teplota. Aspoň taková, která nám pomohla udržet hlavy natolik v klidu, abychom se na místě nerozešli.
Po týdnu cestování s rodiči, se kterými se nevidíme, jak je rok dlouhý, Muž s nimi nežije už přes deset let, jsme toho měli plné brýle. Jsme zvyklí cestovat spolu, jsme zvyklí navzájem se přizpůsobovat, on ví, že jsem posedlá nesmyslnými historickými blbostmi, já vím, že toho má občas plné zuby a snažím se krotit. On ví, že miluji obchůdky s pohlednicemi a hloupými cetkami, já ho zase nechávám v takových chvílích odplout na nějakou lavičku. Jenže teď jsme byli limitovaní rodičovstvem, které se chtělo zavděčit, zároveň nepřicházelo s vlastní myšlenkou a k tomu všemu my jsme je nechtěli obtěžovat víc výmysly, kam bychom ještě mohli zajít (tedy já). Čtyři dny jsem se ovládala a snažila se brát to tak, jak to je. Něco uvidím, hlavně nehysterčit, že mi někde něco uniká. Jenže teď už to začínalo přetékat všechny možné džbány trpělivosti a tisící dotaz „kam bych chtěla jít teď?“ a když už jsem něco řekla a Muž zamířil druhým směrem… Hádka neproběhla jen proto, abych mu nedělala scénu před rodiči, ale docela dlouho jsem si aspoň ostentativně pomlčela.
Musím ale uznat, že Toledo mě nezklamalo. Začalo pozitivně už při ubytování, kdy tentokrát padla volba na rozkošný malý hotel v hradbách města, kousek od samotného centra, za rozumnou cenu a s úchvatným pokojem. Dokonce i balkonek byl. Co víc, balkonek byl i v koupelně, což nabízelo nečekané rozměry čůrání s pohledem na ulici. Upřímně – skoro mě mrzelo, že nejsem exhibicionista, protože takovou příležitost sprchovat se s výhledem na ulici člověk jen tak mít nebude. Pokoj samotný nebyl nijak velký, ale přiznané trámy a vysoký strop za nimi schovaný mi podlamovaly kolena. Neskutečná romantika a skvělá náplast za tu hrůzu z Bilbaa.
Prošli jsme město dost na to, abychom viděli Alcazar, katedrálu (i zevnitř, ale jen jsme načíhli vstupem pro ty, kteří se chtěli jít modlit a ne očumovat, samotná prohlídka údajně trvá dvě hodiny a v této fázi výletu už jsem neměla sílu na něčem takovém trvat) a lehce jsme prošli/obešli i židovské město. Jelikož Muž pojal podezření, že mým největším snem je obejít všechny místní kostely (nevím, kde to vzal), dostala jsem se i k Jezuitskému kostelu, kde jsem se vydrápala do věže a užila si pohled na město z výšky. První podobná akce za celý týden, což je samo o sobě výmluvné, protože normálně jsou věže mou tradiční zastávkou všude. Objevili jsme dokonce i staré římské lázně, respektive jejich vykopávky. Největší pobavení nám ale dopřály eskalátory vedoucí od „naší“ městské brány až nahoru, na vrchol kopce, na němž město leží. Praktické, jistě, ale neskutečně surrealistické.
Čas vyměřený tomuto městu ale nestačil. Je to jedna z těch lokalit, kam bych se asi docela ráda vrátila a věnovala jí více času. Podívat se pořádně do katedrály, projít si lépe židovskou čtvrť města, prozkoumat, co že je v Alcazaru k vidění, ztratit se v toledských uličkách. Ideální na to by ale bylo jaro nebo podzim, protože letní teploty vedou jen k touze zalézt někam do stínu pod fíky a poslouchat slavíky. Kteří ale v tom vedru také moc nezpívají.
Toledo je rájem mečířů a šermířů. Celé město je protkáno obchůdky, jejichž vitríny jsou přeplněné replikami všech mečů světa. Město se proslavilo jejich výrobou už ve středověku, všichni velcí rytíři měli svou věrnou zbraň právě odtud. Vyráběly se tu také rekvizity do všech velkých fantasy filmů posledních let – Conan, Pán prstenů, snad i něco ke Hře o trůny. Takže kromě nebezpečně nabroušených ostří tu seženete Prsten moci, Arweninu Večernici a další cetky, za které by šlo utratit celé jmění.
***
Naše poslední město jsme opouštěli kolem jedenácté dopoledne. Před námi bylo ještě 600 km dálnice, než dojedeme domu. Jaénem na cestě jsme víceméně jen projeli, sloužil nám jen jako zastávka na oběd uprostřed nekonečných olivových hájů, které se od Toleda táhly až dolu k Malaze.
Celkem jsme za ten týden ujeli nějakých 2300 kilometrů. Většinou po dálnicích. Navštívili jsme 4 města a projeli Španělsko opravdu napříč tam a zpátky. Viděla jsem města, o kterých jsem zatím jen četla (Toledo) a do kterých bych se možná jinak nikdy nepodívala (Bilbao, Santillana).
Příště to ale vezmeme po vlastní ose, půjčíme si v Madridu auto a pojedeme sami dva, klikatými silničkami španělského venkova, kam nás to zrovna zavede. Je ještě mnoho co objevovat v zemi španělské…
Odkazy:
Praga-magica.blog.cz: 5 důvodů… (Mimochodem docela zajímavý blog, i když trochu extrémistický v jistém památkářském ohledu)